Poznámky ze zápisníku 39, tentokrát např. o J. Pekařovi

140 let od narození Josefa Pekaře

Autor: Rudolf Hlaváček

Vyšlo v revue Náš směr dne 24. 4. 2010

Před několika málo dny uplynulo 140 let od narození významného českého historika Josefa Pekaře. Přečtěme si text, který v tehdejším protektorátním tisku vyšel k jeho nedožitým 75. narozeninám.

Když roku 1888 přišel osmnáctiletý Josef Pekař z mladoboleslavského gymnázia na pražskou univerzitu, tehdy již rozdělenou, byl i on stržen vírem vědeckého realismu, jenž v osmdesátých a devadesátých letech 19. století svým kriticismem nelítostně bojoval proti dosavadním národně politickým a kulturním tradicím. Pekařovu kritickému a selsky rozvážnému duchu nejlépe vyhovoval Gollův vědecký kriticismus, který postavil české dějepisectví na úroveň tehdejší evropské historiografie, ale někdy chladnému a samoúčelnému objektivismu svého učitele, s nímž se přátelsky sblížil a jež nadevše ctil, unikal svým zájmem o politické aktuality přítomnosti, setkávaje se zde se svým druhým učitelem Antonínem Rezkem. Svá studia, zabývaje se již horlivě valdštejnskou otázkou, doplnil pobytem v Erlankách a Berlíně, kde se takto důkladně seznámil s německou historiografií. Vracel se metodicky dobře vyzbrojen, se zájmem nejen o politické, nýbrž i o hospodářské a sociální dějiny, kde ovšem Pekařovu vědeckému zájmu – vlivem jeho selského původu – byla nejbližší vrstva selská. Svou vědu postavil do služeb národa a jeho potřeb a snad odtud se pramení jeho zájem o epochy národních krizí, které vytvářely strukturu české národní duše, ať již to bylo údobí bělohorské, jemuž věnoval několik svých knih, ať již šlo o husitskou revoluci, již se zabývá v rozsáhlé žižkovské monografii.
Ve svých „Dějinách Valdštejnského spiknutí 1630 - 1634“ ( 1895 ), tedy ve své habilitační práci, udivuje mladistvý historik překvapivě bohatou znalostí materiálu, aby se při své nedůvěře k valdštejnským legendám bezpečně dovodil zrádné plány a cíle císařského generalissima. V „Bílé hoře“ ( 1921 ), kde analyzuje příčiny a následky bělohorské katastrofy ve státně politickém, národně kulturním a hospodářském ohledu, se vrací opět k valdštejnské otázce a k problému české emigrace vůbec, aby v novém vydání své habilitační práce „Valdštejn 1630 - 1634“ ( 1934 ) s větším porozuměním zdůraznil restaurační plány frýdlantského vévody a české pobělohorské emigrace.
Svou lásku k rodnému kraji ( J. Pekař se narodil v Malém Rohozci u Turnova ) vyjádřil ve svém nejpůvabnějším díle, v dvojdílné „Knize o Kosti“ ( 1910 – 1911 ), důležitém příspěvku k českým agrárním dějinám, kde se historik spojil s umělcem, aby podal plastický obraz života na panském sídle v době barokní.
Pětisté výročí Žižkova úmrtí přivedlo Pekaře k důkladnějšímu studiu husitské revoluce, zejména táborství a osobnosti jeho vojevůdce. Tak vznikla rozsáhlá, čtyřsvazková monografie „Žižka a jeho doba“ ( 1927 - 1933 ), což byl mohutný a imponující pokus o revizi pojetí velkého táborského válečníka a vůbec celé české náboženské a sociální revoluce v 15. století. V širokém rámci prvních dvou desetiletí 15. století, sociálně zneklidněných a nábožensky rozjitřených, sleduje Pekař táborského vojevůdce od jeho temných začátků na jihočeském rožmberském panství až k úmrtí u Přibyslavě. V portrétech tak četných domácích i zahraničních protagonistů husitského dramatu zejména skvěle vyniká Pekařovo charakterizační umění. Pekařův Žižka není jako u Palackého bojovníkem za zákon boží, není to láskou k vlasti prodchnutý a nábožensky založený válečník, chránící svou vlast a náboženství před přívalem nepřátel, jak chápal postavu táborského vojevůdce Tomek, není to ani Urbánkův střízlivý, rozumný a v jádře konzervativní zeman, nýbrž hrdina a náčelník revoluce, který mečem razil cestu vládě Kristova evangelia v pevné víře, že slouží oddaně Bohu a jeho zákonu. Nekompromisní, nelítostný, ale i nezištný bojovník … Nedávaje se nijak mást svody vědecké tradice, a nedoceniv někdy při své averzi k hlubšímu filosofickému zdůvodnění dějinného procesu, zamítá Pekař nosnost sociálních táborských idejí tezí o táborské demokracii, raženou již Palackým, chápe Žižku a husitství jako výlučně středověké jevy, husitství pro něj není vrcholem českých dějin, nýbrž přivodilo hospodářský rozvrat a politický a kulturní úpadek království, odtud vede přímá cesta k Bílé hoře … Ale neméně kriticky a se vzácně pronikavou intuicí se dovedl Josef Pekař zahledět i do údobí raných českých dějin, jak o tom svědčí rozbor starých svatováclavských legend v „Nejstarší kronice české“ ( 1903 ). Na tuto kritickou práci o počátcích českého dějepisectví, kde se v duchu realistického revizionismu vyrovnal s vědeckými omyly Dobrovského, navazuje po letech, v době svatováclavského jubilea, neobyčejně půvabná studie „Svatý Václav“ ( 1929 ), kde historik a umělec rekonstruuje v širokém rámci českého politicko - kulturního a náboženského vývoje v 10. století postavu knížecího světce a obratného politika, aby pak sledoval svatováclavskou tradici a její význam až do doby nejnovější.
O J. Pekařovi bylo řečeno, že byl historický klasicista. Je to pravda: v těchto slovech je zachycena velikost, ale i omezení Pekařovy osobnosti. Dovedl rekonstruovat minulé děje a neobyčejně jasně a plasticky zachytil portréty historických osob, ale nedostávalo se mu dostatku filozofické výzbroje, aby rekonstrukci spojil s hlubší, filozofickou analýzou historického procesu. Jeho selský základ jej vedl k tradicionalismu a opatrnému konservativismu. A zde se musel srazit s neméně vyhraněnou Masarykovou osobností. Filozofu demokracie, který hledal pro svůj národně český program a pro svou koncepci humanitní filozofie základ v nábožensko - mravním programu české reformace, zejména v husitských a bratrských tradicích, odpověděl J. Pekař polemický spiskem „Masarykova česká filosofie“ ( 1912 ), kde zdůraznil jako vůdčí ideu českých dějin myšlenku národní. Pravda, i když snad Masaryk tehdy nedocenil síly a mohutnost národního citu, je i Pekařova teze o nacionalismu jako vůdčím principu českých dějin pojem málo obsažný a specificky český. Svůj názor na český dějinný vývoj rozvedl Pekař později ve „Smyslu českých dějin“ ( 1929 ), kde také upozornil na osudový význam naší geografické polohy na vliv německé kultury na naší půdě. Sem hledí i jeho rektorská řeč „O periodizaci českých dějin“ ( 1932 ), kde nachází pro charakteristiku významných úseků našeho duchovního vývoje – zde v souhlase s naším velkým krajanem a významným výtvarným historikem Maxem Dvořákem – kritéria daná vývojem výtvarných umění.
Nelze nevzpomenout i Pekařovy publicistické činnosti, která vyplývá z jeho zájmu o politické dění přítomnosti, ať již šlo o velké zápolení národů v letech 1914 – 1918, anebo o náš politický život v samostatném státě, i zde se projevuje jeho protiklad k Masarykovi. Proti radikálnímu demokratismu filozofa a tvůrce revoluce se u Pekaře setkáváme se zcela jiným – kladným – postojem k soustátí Habsburského domu, staromilský vyznavač historické hierarchie společenských tříd a hodnot se kriticky vyrovnává s nedostatky pozemkové reformy, a z tohoto postoje historika, důvěrně seznámeného s někdy bolestnou tragikou osudů naší vlasti, plyne i upřímné úsilí o česko - německé vyrovnání v době blížící se krize.

Přes některá omezení své osobnosti a díla zůstane Josef Pekař jedním z našich velkých novodobých historiografů, který dovedl šťastně spojit kritičnost umocněnou pronikavou intuicí s neobyčejným vypravěčským darem. Jako vědec nebo publicista byl J. Pekař vždy čestným bojovníkem a člověkem, vyhraněným charakterem. Kouzlo jeho vědecké osobnosti mu získalo mnoho žáků, ctitelů a vyznavačů i mimo akademické kruhy a zjednalo mu úcty i u jeho politických a vědeckých odpůrců.

( Tento článek vyšel 8. dubna 1945 v Nedělním Českém Slově pod názvem "Josef Pekař ( 1870 – 1937 )". Slovosled a pravopis byl upraven tak, aby odpovídal dnešnímu standardu, aniž by bylo jinak zasahováno do textu. Poznámka NS. )

Zdroj: Náš směr 24. 4. 2010, https://nassmer.blogspot.cz/2010/04/140-let-od-narozeni-josefa-pekare.html

A nyní něco o neblahém roce 1918, kdy vznik naší republiky byl vykoupen obrazoborectvím socialistů, marxistů a jimi svedeného davu ... 

Katoličtí monarchisté o Československu a jeho vzniku

28. 10. 1918 vznikla Československá republika v rámci revolučního "práva" na sebeurčení národů. Tato republika připravila tolik lidí o život ( živých i nenarozených ) a o majetek, že si nezasloužila, aby byla nazvána státem Čechů, českých Němců, Moravanů, Slezanů, Slováků a Maďarů, či Rusínů. REVOLUCE 1789  dočasně zvítězila i ve středoevropském prostoru a pomohla k nástupu bezbožeckého systému, založeného na liberální demokracii, odsouzené římskými papeži, totalitarismu per excellence, který netoleroval ani katolickou Církev, šlechtu ani menšiny. Ale jak zpíváme v poslední sloce naší státní hymny:

Rozpomeň se, Hospodine na svou nejvěrnější říš!

Její sláva nepomine, vždy jí znovu obrodíš!

Koruna dnes stále kryje, mocný panovníkův trůn!

Navždy žije monarchie, Habsburský jí vládne dům!

Citace z Ráčkových Československých dějin:

„Ještě za války bylo za hranicemi rozhodnuto, že se v československém státě zavede »husitství«. ( viz. A. Neumann, Pařížský odboj a katolictví, 23. Masaryk, Světová Revoluce, 74. ) Bylať stará monarchie překážkou úplného provedení pokrokových zásad ve škole, rodině i veřejnosti. Proto byla mezi legionáři tak okatě zdůrazňována husitská tradice, i v přísahách byla uváděna jména husitských hrdinů ( vrahů, pozn. redakce Monarchia Catholica ); po jméně Božím se tam marně ohlížíme.

"Brzy přišly věci horší. Hned následujícího roku 1919 začali pražští učitelé odstraňovat ze škol kříže. I lidé nábožensky vlažní byli zdrceni, když viděli kříže vyčuhovat z popelu a smetí, jež vozkové na vozech ulicemi odvážejí. Asi 500 těchto školních křížů bylo složeno v obecním dvoře ve valdštejnském paláci. Řád školských bratří a spolek katolických učitelů je koupili za 10.000 K a uložili v Joaneu. Byly jich tam plné místnosti a skýtaly smutný pohled. Některé byly rozbity. Zbožní Pražané si je tam rozebrali. Někteří ředitelé středních škol teroru neustoupili a kříže v ústavech zůstaly. Někteří je sňali, aby je uchránili před pohanou. Byliť místy od svedeného žactva zneuctěny způsobem nanejvýš sprostým. Prahu následoval venkov. Kříže, sochy Nejsvětější Trojice, pomníky Mariánské i jiných světců, boží muky i pomníky hřbitovní byly strhovány, káceny, rozbíjeny, páleny, hanobeny, což bylo místy provázeno neslýchaným rouháním a nízkým cynismem. Nejvíc surovosti zakusil sv. Jan Nepomucký. Sta a sta pomníků upřímné a ještě nedávné zbožnosti našich předků bylo zničeno. Nejvíce zuřil tento »kulturní« boj ve středních Čechách. ( viz A. Sorm, Ve jménu demokracie, str. 26. ) V některých okresích, např. mezi Klatovy a Plzní, byly všechny tyto pomníky křesťanské zbožnosti vymýceny soustavně. Tyto zločiny se dály za socialistické vlády, jíž se pachatelé příliš nebáli. V některých případech zasáhla trestající ruka Boží sama a největší rouhači přišli při strhování soch o život. Mladík, jenž omotával provaz kol Matky Boží na Staroměstském náměstí, zešílel a přišel do Bohnic. Za pět let bylo v republice vyloupeno a zneuctěno 500 svatostánků. Na Slovensku způsobilo toto kácení křížů a soch velké jitření proti Čechům, ač se ho místy zúčastnili i svedení Slováci a Němci."

Taková to byla ta Československá republika!  A její učenlivá dcera Česká republika jde stejnou cestou!

Ale nebojte se, věrní katoličtí monarchisté, Revoluce bude spolu s její hlavou - Satanem poražena! A potom nastoupí Kristova vláda v říši Kristově! ( Pius XI. )“

Navždy žije Římská Církev a Donaumonarchie!

Zdroj: MonarchiaCatholica