Poznámky ze zápisníku 28
Na začátek si připomeňme jednoho českého vladaře, de facto posledního českého ( korunovaného ) krále:
Epileptik, který dbal na víru a čest. Trest smrti nikdy nepodepsal, to byl poslední korunovaný český král
Habsburský trůn přijal dle zásad legitimity po smrti svého otce Františka. Před 180 lety, dne 7. září 1836, byl slavnostně korunován v Praze. Pro zdejší metropoli to byl svátek století.
Dokládá to slavný obraz aktu korunovace od Leopolda Buchera, i dokumentární veduty vystavené v Císařské konírně Pražského hradu v rámci karlovské výstavy Žezlo a koruna.
Ferdinand I. ( jako český král Ferdinand V. ) se narodil v roce 1793. Patrně následkem porodního traumatu trpěl celý život epilepsií, což mu v dětství a mládí komplikovalo život v podobě neustálé lékařské péče, nedůvěry v jeho schopnosti a nepřejících pomluv u vídeňského dvora. Ty se rozšířily natolik, že donedávna mnozí historikové popisovali krále Ferdinanda jako duševně zaostalého a neschopného vladaře. Přitom už ve dvanácti letech překládal z latiny. Později se naučil italsky, francouzsky, maďarsky i česky. Miloval hudbu, sám hrál na klavír a trubku. Po celý život se zajímal o biologii, zejména botaniku, nové průmyslové objevy a výrobky či rozvoj železnice.
O tom, že se stane následníkem monarchie, bylo definitivně rozhodnuto až v roce 1830 v jeho 37 letech. Dvorní lékaři nakonec arcivévodovi Ferdinandovi vystavili dobrozdání ke sňatku i vládě, ale budoucí otcovství podle nich nepřicházelo v úvahu. Korunní princ Ferdinand se oženil s o deset let mladší ( v té době „už“ 27letou ) zbožnou italskou princeznou Marií Annou Karolinou Savojskou ze Sardinie a manželství tzv. „zůstalo nezkonzumováno“.
Přídomek Dobrotivý nezískal mocnář náhodou. Už jako odrostlejší dítě Ferdinand soucítil s chudáky a ve čtrnácti pro ně v Košicích uspořádal sbírku. Byl skromný, vědom si svých povinností, dbal na víru a čest. V rámci vladařských povinností byl schopen ústupků a konflikty řešil mírovou cestou. V revolučním roce 1848 přijal roli konstitučního monarchy a nikdy nepodepsal trest smrti. Nakonec se rozhodl abdikovat ve prospěch svého synovce Františka Josefa I..
Navzdory prognózám se dožil 82 let
Ex-císař a poslední korunovaný český král Ferdinand V. dožil na Pražském hradě, kde po něm a jeho ženě zůstalo velké množství duchovních artefaktů určených pro domácí kapli či katedrálu, ale i předmětů denní potřeby. Do konce svých dnů podporoval katolickou církev a kulturu. Velké finance vydával na charitu a Češi jeho dobrosrdečnost oceňovali, byl idolem českých vlastenců. Pobýval také v Zákupech a Ploskovicích. Navzdory prognózám z dětství zemřel až v 82 letech.
Po stopách posledního odpočinku osobností spojených s malým dvorem Ferdinanda V. Dobrotivého se můžete vydat na zrekonstruovaný Malostranský hřbitov. Jsou na něm pochováni lidé, kteří se přímo účastnili slavnostní korunovace.
Například svatováclavští rytíři či vice-děkanka Ústavu šlechtičen na Hradčanech Marianna z Gaisrucku, světící pražský biskup Franz Wilhelm Tippmann nebo zakladatel Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta, kanovník Václav Pěšina z Čechorodu. Pohřben je tu zpovědník ex-císařovny Marie Anny pater Alois Bragato, malíř Václav Hellich, který Ferdinanda portrétoval, císařův ředitel dvorní kanceláře Josef Ringelhahn, ale i nižší sloužící nebo doboví řemeslníci a podnikatelé spojení se dvorem.
Letošní připomínkové „Oslavy korunovace“ pořádané Dagmar Strachwitzovou za podpory Jana Egona a Andrey Kolowrat Krakowských Liebsteinských vyvrcholí 10. září slavnostní mší svatou v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, kterou bude celebrovat kardinál Dominik Duka. V podání Rychnovského chrámového sboru zazní korunovační Missa solemnis skladatele Václava Jana Tomáška.
A teď pro změnu osobnost více kontroverzní, rakouský prelát a biskup Alois Hudal:
Alois Hudal ( 31. května 1885, Štýrský Hradec – 13. května 1963, Řím ) byl rakouský katolický biskup, který pracoval v Římě při pastoraci německých katolíků a na sklonku druhé světové války a po ní pomáhal nacistickým zločincům uprchnout před spravedlností ( většinou do Argentiny ). S jeho pomocí uprchli i Adolf Eichmann a Franz Stangl, či letecké eso Třetí říše a pozdější poradce argentinského prezidenta Juana D. Peróna a chilského státníka generála Augusto Pinocheta, aktivista západo-německé národně konzervativní strany DRP Hans – Ulrich Rudel.
Na kněze byl A. Hudal vysvěcen roku 1908, titulárním biskupem aelským se stal v roce 1933. Snažil se nalézt styčné body mezi katolicismem a národním socialismem, nicméně u obou stran převážilo nad občasným zájmem odmítání. Jeho stěžejním dílem v této oblasti je kniha Die Grundlagen des Nationalsozialismus ( 1936 ).
Ve Vatikánu biskup Alois Hudal založil rakouskou sekci papežské komise pro pomoc uprchlíkům, díky níž získal pro svou pozdější činnost odpovídající krytí. Desetitisíce běženců a poválečný rozvrat znemožňovaly detailní kontrolu údajů. Italské úřady a spojenecká místa proto benevolentně vydávala povolení k odjezdu ze země.
Svou pomoc při útěku nacistů po válce biskup A. Hudal označoval jako akt charitativní lásky k bližnímu. Spolu s chorvatským františkánem Krunoslavem Draganovičem se podílel na vytváření organizace označované spojenci jako krysí stezka ( angl. Ratline ), využívali přitom pomoci Červeného kříže a Caritas, výraznou pomoc mu údajně poskytl Guiseppe Siri, arcibiskup janovský. Alois Hudal uprchlíkům vydával falešné průvodní listy a vatikánské pasy ( s největší pravděpodobností bez vědomí vatikánských úřadů ) a využíval pro jejich ukrývání sítě klášterů. Tímto způsobem před spravedlností uprchlo více než tisíc osob, mezi nimi i mnoho vedoucích představitelů chorvatského ustašovského režimu. Nutno podotknout, že většina mnichů s největší pravděpodobností neměla tušení o skutečné totožnosti ukrývaných osob.
Poměrně brzy tuto trasu objevila i americká tajná služba CIC, která ji využívala pro dopravu svých agentů ze sovětské okupační zóny v Rakousku.
Od konce čtyřicátých let byl biskup Alois Hudal postupně izolován. Jeho úsilí o rehabilitaci bývalých nacistů bylo přijímáno s nelibostí. Papež Pius XII., za podpory rakouského episkopátu, rozhodl o Hudalově odvolání z čela německé studentské koleje Anima ve Vatikánu. Alois Hudal poté dožil zatrpklý v Římě.
Zdroj: Wikipedia, https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Hudal