Postřehy zprava: o Turecku z IVK a o britských volbách od A. Tomského

Jakpak komentují proběhnuvší turecké prezidentské referendum v Institutu Václava Klause?

Jiří Weigl: Erdoganovo referendum a turecká demokracie

Politický komentář IVK č. 51

Po vítězství tureckého prezidenta Erdogana v referendu, které v Turecku zavádí prezidentský systém, se světová i česká média zaplnila lamentacemi o osudu tamní demokracie. Skoro to vypadá, že Turci dlouhá desetiletí vyrůstali v tradici téměř anglosaské demokracie, úzkostlivé dělby moci a plné nezávislosti všech možných nezávislých úřadů a teď najednou jim léty zažité tyto vymoženosti zlý diktátor Erdogan bere. To je ovšem lež jako věž. Tvůrcem té skutečné, současné a svou kvalitou všelijaké demokracie v Turecku je právě tento zlopověstný Erdogan. Ona slavná Atatürkova sekulární Turecká republika, o niž naše média ráda hovoří, totiž byla vojenskou diktaturou, v poválečném období zastřenou formálním parlamentarismem a střídáním vlád. Rozhodující slovo však měli stále generálové, kteří – pokud se jim vládnutí nastrčených civilních vlád přestalo líbit – neváhali provést vojenský převrat nebo prostě sesadit nepohodlné politiky. Na nějaká lidská práva a respekt k menšinám se při tom moc nehrálo. V době studené války to ovšem nikomu nevadilo – Turecko je strategicky nesmírně významná země s druhou největší armádou v rámci NATO. Nedostatky turecké kvazi-demokracie se však ukázaly velmi užitečným argumentem pro zchlazování tureckého nadšení pro vstup do EU celých posledních 40 let. Vše se začalo měnit až po roce 2003, kdy se po vítězství své umírněně islamistické strany AKP stal premiérem země bývalý úspěšný istanbulský starosta Erdogan. To jemu se podařilo zbavit armádu určujícího vlivu na politiku, přiblížit praxi tureckého vládnutí evropským standardům a především zahájit nesmírně úspěšnou éru ekonomického rozvoje. Ten nebyl omezen jenom na tradiční přímořská hospodářská centra, ale dokázal zlepšit životní podmínky i miliónům obyvatel tradičně zaostalého vnitrozemí. Odtud pramení Erdoganova politická síla a popularita v turecké veřejnosti. Pochopil rovněž, že pouhé napodobování Západu ke skutečné prosperitě a stabilitě nestačí, že dlouhodobě úspěšnou budoucnost nelze zakládat na atatürkovském odmítání a potlačování vlastních kulturních tradic. Dlouho sloužil Erdogan za příklad osvíceného státníka, který dokázal spojit islámskou tradici s moderním rozvojem. Referendum tak znamená pouze to, že demokratický reformátor přehodnocuje pod vlivem svých politických zkušeností své původní kroky, neboť vidí, že vnucovaný evropský politický systém znamená pro něho v tureckém prostředí výrazná rizika. Téměř osmdesátimiliónová země velkých sociálních, etnických i náboženských rozdílů postrádající tradice skutečné demokracie, ležící navíc v nesmírně výbušném a strategicky významném regionu, kde se střetávají zájmy velmocí, nemůže obstát bez silné a stabilní vlády. Navíc přístup bývalých velkých vzorů a spojenců USA a EU přinesl v obamovské éře Erdoganovi pouze velké rozčarování. Za aktivní podporu jejich podivných manévrů na Blízkém východě, které vešly do dějin pod názvem „Arabské jaro“, se mu dostalo příležitosti přihlížet truchlivému osudu odkopnutých věrných spojenců Západu Mubáraka, Bin Alího a dalších, aby sám jenom horko těžko odvrátil přípravu „barevné revoluce“ proti jemu samotnému při demonstracích na istanbulském náměstí Taxim. Prozápadní angažmá v syrském a iráckém konfliktu přineslo Turecku hrozbu vojenského střetu s Ruskem a eskalaci kurdského problému ohrožujícího územní integritu Turecka. Erdogan byl a je aktivním klíčovým spolupracovníkem západních velmocí v další velké a podivné politické hře současnosti – migrační krizi. Je evidentní, že bez úzké koordinace Turecka s velmocemi by se migrační vlna z Turecka do Evropy ani nedala do pohybu, ani následně nezastavila. Příslib bezvízového styku Turecku ze strany EU jasně ukazuje, že migrace jako taková pro ty, kteří řídí evropskou politiku, problém nepředstavuje. Taktickým a dočasným problémem je pro ně odpor veřejnosti jejich zemí vůči neomezenému dovozu orientálních kolonistů. Proto dohody s Tureckem. A poté přišel loni v létě pokus o převrat, z něhož prezident viní na Západě zakořeněné gülenistické muslimské hnutí. Současná pozice Erdogana a jeho snaha o maximální posílení vlastní pozice má proto logický vývoj i jasné příčiny. Turecký prezident po všech těchto peripetiích ztratil důvěru v západní spojence a jejich skutečné záměry. Nechce hrát roli mouřenína, který splní úkol a může odejít. Navíc přitažlivost evropského vzoru a EU je ta tam. Turecko po 14 letech Erdoganovy vlády je regionální politická, vojenská a především hospodářská velmoc, jejíž vliv trvale sílí a roste. Jak ostrý je to protiklad s fatálním úpadkem jeho tradičního rivala – Řecka, které 36 let členství v EU přivedlo na samé dno. Turci již chápou, že členství ve stagnující Unii jim nic dobrého přinést nemůže. Lze říci, že zdiskreditován je i samotný západní model společnosti, která se potácí v pocitech nedůvěry sama v sebe, pokrytectví a dekadenci. Dnešní Turecko nemá pocit jako před sto lety, že se má ke svým tradicím otočit zády a slepě imitovat cizí dovezené vzory. Legitimita silného vládce je v tradici orientální společnosti daleko přirozenější než umělé antagonismy slabých institucí parlamentního systému, stejně jako potlačování politických protivníků autoritativní státní mocí odpovídá poměrům více než nadvláda všemocných ze zahraničí řízených neziskových organizací a potlačování jejich odpůrců, což je současný politický trend vnucovaný ze Západu. Krátce řečeno, v Turecku se referendem nic strašného nestalo. Demokracii Turkům Erdogan dal, teď její podobu posouvá, možná podle amerického vzoru či někam jinam, ale to zatím nikdo s určitostí říci nemůže. Lamentace proto nejsou na místě.

Autor: Jiří Weigl, publikováno na serveru Echo 24.cz dne 19. dubna 2017.

Zdroj: IVK, https://institutvk.cz/clanky/865.html

„Nevděčné“ chování evropských Turků?

Stanovisko IVK ke dni 19. 4. 2017

Poté, co vyčpěly karatelské vzkazy evropských politiků na adresu výsledků tureckého referenda o tamních ústavních změnách, začali se evropská média a politikové ptát, jak je možné, že „jejich“ občané s tureckými kořeny v Německu, Belgii, Nizozemí, Francii či Rakousku tak drtivě podpořili „posilování autokracie“ ve vzdálené zemi, která již pro mnohé není ani kolébkou. „Jen si to představte,“ klade si například v komentáři na toto téma otázku Der Spiegel, „ve všech třinácti německých městech, ve kterých bylo tureckým Němcům umožněno hlasovat, jako například v Berlíně, Hamburku a Mnichově, tam všude hlasovali ANO.“ Na tuto otázku si vzápětí magazín sám odpovídá tvrzením, že „nedostatek kultury v Německu, která by skutečně vítala své migranty, přispěl k situaci, v níž lidé, kteří tu strávili celý svůj život a kteří se tu narodili, se v této zemi stále cítí být cizinci …  a proto svým hlasem raději podpořili tureckou autokracii a odmítli německou demokracii.“  Je tomu ale skutečně tak? Dostupná data ( jednak o volební účasti nejen německých Turků, jednak o jejich preferencích ) ukazují, že drtivou podporu změnám turecké ústavy vyjádřili Turci v těch aglomeracích, kde vytvořili vlastní samostatné – v mnoha směrech už i nezávislé – části měst s paralelní kulturou a vlastním společenským i náboženským uspořádáním. Tato realita dokazuje, že po celá desetiletí turečtí „gastarbaitři“ a jejich potomci s evropským kulturním a sociálním prostředím nesrostli. Neasimilovali se. Jejich vzdálená vlast se svými zvyky, tradicemi a uspořádáním je jim bližší. Soudobou hodnotovou destrukci Západu, například bující feminismus a homosexualismus, považují za chování neslučitelné s jejich pojetím uspořádání společnosti i odporující jejich náboženským představám. Ano, evropští Turci mohli naznačit, že odmítají evropský hodnotový liberalismus, neboť je obsahově jejich enklávám v evropských velkoměstech vzdálený a cizí. Současné evropské politické elity, které hodnotovou destrukci Západu svými sociálně-inženýrskými nápady buď přímo způsobují, nebo svou hloupostí a slabostí pasivně tolerují, považují postoj evropských Turků za „bizarní“ a „nevděčný“. Spíše než vinit Turky z „nevděčnosti“ je však třeba nazvat věci pravými jmény. Přiznat, že bizarní na tom všem je především blouznění euro-unijních elit o „multikulturním splynutí civilizací“, které se – jak nám právě evropští Turci ukázali – nekoná.

Autor: Ivo Strejček

Zdroj: IVK, https://institutvk.cz/clanky/864.html

A nyní postřeh Alexandera Tomského z Británie:

Vabank Theresy Mayové - Alexander Tomský

Všechno nebo nic, teď nebo nikdy. Britská premiérka, proslulá svou uvážlivostí a opatrností, vsadila svou vládu na jednu kartu a vyhlásila předčasné volby. Konzervativci nad odvahou „železné lady“ jásají. Opoziční strana neoblíbeného vůdce labouristů je v rozkladu, průzkumy straně T. Mayové přisuzují dvojnásobný zisk hlasů než labouristům, a k tomu většinový volební systém. Konzervativci nepochybují, že mají masivní vítězství na dosah. Levice zuří, spadla do vlastní pasti, neboť od červnového plebiscitu nezvolenou premiérku soustavně napadala, že nemá mandát vést Británii do tvrdého brexitu. Protagonisté setrvání v Evropské unii odmítají její interpretaci, že brexit znamená neomezenou suverenitu a kontrolu přistěhovalců čili nezbytné zrušení členství společného trhu i odchod z celní unie. Na prostou otázku referenda, jež připouštěla pouze jednoznačné ano – ne, voliči sice odpověděli, ale co asi tak mohli vědět o možná krutých podmínkách budoucího obchodu a hrozbě snížené životní úrovně. Rozhodovali snad o tom, jak má brexit vypadat? Theresa Mayová jim to teď vrátila. Když tedy nechtějí uznat vládu zastupitelské demokracie a parlamentu, mají mít druhou šanci. Volby rozhodnou o pověření a programu vlády. O vítězství zřejmě nepochybuje, tak jako o něm nepochyboval její předchůdce, když vyhlásil plebiscit. Také věřil předčasným průzkumům veřejného mínění. Rozhodovat se pro brexit II. bude nyní po nepřátelské reakci EU a při vědomí, že to zřejmě něco stojí, mnohem těžší. Mnozí se dají zastrašit a změní názor. Stranická loajalita ponouká volit konzervativně-revoluční vládu, ale pochybnosti méně vyhraněných voličů, kteří o výsledku nakonec rozhodnou, je přiměje volit opozici. Národní strana UKIP ztratila svůj smysl. Nesympatický staronový socialista Jeremy Corbyn ( vyšší daně i minimální mzda, dárky pro voliče, znárodňování, odzbrojení, multikulturalismus ) šanci na výhru nemá, ale v tradičních obvodech labouristů se k němu část méně rozhodných odpadlíků jistě vrátí, jak se stalo v jednom doplňovacím hlasování. Je tu ale ještě třetí možnost, strana liberálních demokratů, jež v nejméně 12 svých ztracených volebních okrscích s převahou zastánců členství v Unii, tak jako v londýnském Richmondu, má slušnou naději získat voliče zpět. Bude taky záležet na mobilizaci mladých ( pod 24 let ), kteří byli z 82 procent pro setrvání, ale v referendu jich hlasovalo jen 36 procent. Ti budou mít dilema. Ne všichni budou chtít kvůli brexitu hlasovat pro levici. Th. Mayová zvedla svou šanci, potřebuje posílit svou vyjednávací pozici v Bruselu a její nepatrná rozhádaná parlamentní většina ( 17 křesel ) bude při neúspěšném jednání jako kudla v zádech. A za ní rozdělená společnost. S rétorikou, že vyjedná co nejlepší podmínky, si nyní už nevystačí. Neřekla snad, že špatná smlouva je lepší než žádná? Ani polovina jejích vlastních poslanců brexit nevolila a velké nadšení pro fiasko nedohody od nich čekat nelze. Zastánci členství mají pocit morální nadřazenosti a budou zápasit s vervou. Mnozí voliči budou další únavnou kampaní a nezbytnou demagogií na stejné téma znechuceni a otráveni. Lze předpokládat nízkou volební účast. Ve druhé fázi konzervativní revoluce bude muset premiérka apelovat na patriotismus a přesvědčit svou optimistickou vizí svobodné Velké Británie. Charisma a vůli má. Masivní vítězství ale předpokládat nelze.

Autor: Alexander Tomský

Zdroj: Novinky.cz, https://www.novinky.cz/komentare/435532-komentar-vabank-theresy-mayove-alexander-tomsky.html