Postřehy zprava: Ivo Strejček a Roman Joch

Ivo Strejček: Proč nesouhlasím s Bohumilem Doležalem

Bohumil Doležal ve svém textu „Selhání českých europoslanců“ ( Neviditelný pes, 22. 5. 2017 ) zlomil pomyslnou hůl nad těmi z českých europoslanců, kteří byli proti tomu, aby Evropský parlament projednával bod „Prohlášení evropské komise – riziko politického zneužití médií v České republice“. Cítím nutnost k tomu něco dodat, neboť atmosféru i názory Evropského parlamentu detailně znám. Jsem jedním z bývalých českých europoslanců, který v této instituci celých deset let ( 2004 – 2014 ) působili, a procesy, motivace i cíle některých dnešních „evropských“ aktérů dobře znám. S Bohumilem Doležalem v drtivé většině sdílím nejen jeho názory na Andreje Babiše, ale i jeho dlouhodobé vážné znepokojení z nebezpečí „babišismu“ pro českou demokracii a zdejší ústavní pořádek. A přesto s jeho pohledem na to, zda má Evropský parlament „Babiše“ projednávat, nesouhlasím. Důvodů je několik. Už ani není moc zajímavé, jak většina českých politiků i novinářů podlehla představě, že to všechno za nás „vyřeší“ evropské instituce. Není většího omylu, není větší iluze. Evropské instituce a jejich členové ( včetně vcelku slušné a pracovité německé poslankyně Ingeborg Grössleové z CDU, která zřejmě uvnitř Evropské lidovecké strany téma „Babiš“ prosadila ) nemají žádný zájem pomoci této zemi. Sledují pravidelně pouze svoje vlastní zájmy. Obracet se proto na pomoc k Evropskému parlamentu je výrazem naivity, bezradnosti a zoufalství. Je možné, že dnešní politická situace může panu B. Doležalovi takto připadat, přesto je třeba zcela otevřeně říci, že jakékoliv stanovisko Evropského parlamentu nepohne se situací v naší zemi ani o kousíček. Nemám sebemenší důvod zastávat se europoslanců M. Šojdrové či S. Polčáka. Jejich euronázory jsou pro mě dlouhodobě nepřijatelné a, na rozdíl od Bohumila Doležala, nad jejich názory jsem zlomil hůl už dávno. Přesto dnes cítím nutnost říci, že mají pravdu, když tvrdí, že Andrej Babiš je domácí téma. Evropský parlament je podivné těleso využívající jakékoli příležitosti, aby se nadřadilo nad národní parlamenty a instituce národních demokracií. Bývá lhostejné, jaké téma k tomuto účelu využije. Vždy se najde hůl, se kterou je možné psa bít. Vzpomínám si, jak urážlivě – a bez znalosti věci - se většina poslanců Evropského parlamentu chovala k Viktoru Orbánovi. Křik, spílání a urážky. Vzpomínám si, jak nechutné a ponižující představení předvedli europoslanci v průběhu vystoupení prezidenta České republiky Václava Klause, když v době českého předsednictví přednášel jako hlava našeho státu svůj projev. Myslí si snad někdo, že „projednávání Babiše“ v Evropském parlamentu bude něčím jiným, než ponižujícím „projednáváním České republiky“? A o to zjevně jde. Tvrdím, opět s vlastní znalostí většiny dnešních europoslanců ze všech členských zemí, že drtivá většina z nich o situaci v České republice neví absolutně nic. Jde pouze o to, aby byli projednáváni „ti odkudsi z Východu“, ti, kteří jsou potížisty, ti, kteří - nechtějí ony migranty. Jde o potvrzení nálepky. Nejde o řešení. To každopádně Evropský parlament nemůže ani nabídnout, ani prosadit. Výsledkem proto nemůže – a troufám si říci, že ani nemá - být nic jiného, než dotvoření názoru, že „ti Češi jsou divní, že demokracie u nich moc nefunguje, že je nezbytné jim vnutit trochu oné blahodárné evropské demokratické infúze“ a hlavně, jejich „antimigranstké“ názory nebrat nijak vážně. „Babiše“ si musíme vyřešit doma. A jinak, než skrze svobodnou volbu letos na podzim, to nepůjde. Jsem zásadním odpůrcem A. Babiše i jeho vidění světa, a považuji jeho styl politiky za ohrožení výsledků těch téměř třiceti let, na které můžeme být hrdi. Na základě vlastní zkušenosti ovšem vím, že Evropský parlament není řešením. A pokud se mýlím, pak jeho členové hlasováním donutí členku Evropské komise Věru Jourovou, z Babišova hnutí ANO, aby neprodleně na svoji funkci rezignovala. To by mohl být signál. Vše ostatní je pouze hra, v jejíž koncovce a jejímž smyslem má být Čechům dostatečně zřetelně naznačeno, kde je jejich místo a kde o nich má být rozhodováno.

Autor: Ivo Strejček, publikováno na serveru Neviditelny pes.cz dne 23. května 2017.

Zdroj: Institut Václava Klause, https://institutvk.cz/clanky/895.html

Obrazoborectví v USA

Publikováno: 22. 5. 2017

Amerikou se valí vlna ideologického šílenství, která ještě zesílila po zvolení Donalda Trumpa. Má podoby různé. Jednou z nich je extrémní netolerance a ideologický smog na univerzitách, projevující se úzkoprsým smýšlením, jež absolutizuje nesvatou trojici „rasa, pohlaví, sexuální identita“ a je neshovívavé vůči jakýmkoli odlišným, svobodomyslným názorům. A taky neochotou radikálně levicových studentů nechat promluvit řečníky konzervativní; pak s nimi případně polemizovat. Ne, to ne, to možné není, to nejde, milánkové, to raději vytvoří takový rámus a cirkus, že oni promluvit nemohou. Dobře jim tak, reakcionářům! A druhou podobou je obrazoborectví, lépe řečeno „sochoborectví“. Odstraňování soch osobností z minulosti, které měly ten škraloup, že vlastnily otroky. A přejmenování budov původně po nich pojmenovaných.

Zarážející činy

Jedna z kolejí na Yaleově univerzitě, druhé nejprestižnější v USA, měla název Calhounova. John Calhoun tam kdysi studoval, pak byl americkým ministrem obrany, viceprezidentem, ministrem zahraničí a dlouholetým senátorem. Taky ústavním teoretikem a obhájcem otrokářství. Tvrdil, že stát má právo o své vůli z Unie vystoupit; tím se stal duchovním otcem jižanské Konfederace. ( K jeho a její smůle však právo na jednostrannou separaci popíral James Madison, který ústavu napsal; podle něj smí stát z Unie vystoupit a do ní vstoupit jen se souhlasem Kongresu a většiny států ostatních ). Yale v roce 2015 rozhodla, že název koleje Calhounova zůstane, loni však názor změnila a kolej se letos přejmenuje.

Pak v rámci Princetonské univerzity existuje Škola Woodrowa Wilsona pro veřejná a mezinárodní studia. Pojmenovaná, stejně jako hlavní nádraží v Praze, po americkém prezidentovi, který předtím, než se dal na politiku, byl rektorem Princetonské univerzity ( a zatím jediným profesorem, který se stal prezidentem USA ). Padl návrh na její přejmenování, protože W. Wilson byl rasista a stoupenec segregace. Ale taky pokrokář, takže škola si zatím jeho jméno ponechá.

A pak odstraňování soch státníků a generálů jižanské Konfederace. Což o to, Jižané v letech 1860 – 1865 skutečně rebelovali proti legitimní, ústavní vládě, sami začali střílet jako první a chtěli rozbít USA nejen proto, aby navždy zakonzervovali otrokářství, ale i proto, aby jej mohli šířit dál, kolem Karibiku, a vybudovali velkou otrokářskou říši. Jak říkal Lew Wallace, generál Unie a autor slavného, později zfilmovaného mnoha oscarového románu Ben Hur, jejich kauza byla tou nejhanebnější na světě, ale zároveň odvaha jejich vojáků obdivuhodná. On, generál Severu, jejich statečnosti vždy vzdával hold. Proto je zarážející, když kromě soch jižanských politiků je odstraňována i socha generála Roberta Leeho; který je, či doposud byl, jednou z nejobdivovanějších postav americké historie. Velel sice vojskům Jihu, ale po porážce šel Jižanům příkladem v úsilí o smíření, ukončení nepřátelství a spolupráci s bývalými protivníky, nyní spoluobčany. Stal se rektorem univerzity, která nyní nese jméno George Washingtona a jeho samotného, Roberta Leeho. Když odstraňují sochy politiků Konfederace, budiž. Ale když sahají na sochu Roberta Leeho, to už je pomalu na občanskou neposlušnost.

Kde to skončí?

Takovéto záchvaty obrazoborectví jsme měli i my v Evropě, například radikální proudy reformace ( puritáni, táborité ), kteří obrazy a sochy v kostelech vnímali coby modlářství. A taky po různých politických převratech, kdy sochy osobností předchozího režimu musely pryč. Ale snad to už máme za sebou. Proč by v Británii nemohly být sochy králů a současně Olivera Cromwella, který nechal králi useknout hlavu? Proč by ve Francii nemohly být sochy Napoleona a současně povstalců ve Vendée, kteří bojovali proti krvavé jakobínské revoluci? A proč by v Praze nedaleko od mostu Legií nemohla stát v neogotické Krannerově kašně jezdecká socha císaře Františka I.? Jak dobře, že ta socha tam byla vrácena; přece součástí naší historie byli legie i císař František. Zrovna tak – proč by na Malostranském náměstí nemohla být socha maršála Radeckého, když se tam to bývalé parkoviště tak krásně uvolnilo? Nebyl snad on taky součástí naší historie?

Je nějaký limit, za který bych nešel; tedy sochy, jež bych považoval za nepatřičné a hodné odstranění? Ano, totalitářů. Hitler, Stalin a ani Gottwald si žádnou sochu nezaslouží. Ale sochy kohokoli dalšího z naší historie bych už nerušil. Dotáhnou američtí obrazoborci svůj moralistní džihád do logických ( byť perverzních ) konců a uvědomí si, že hlavní město USA je pojmenováno po bílém otrokáři – a navrhnou tudíž jeho přejmenování?

Vyšlo v LN 18. 5. 2017

Autor: Roman Joch

Zdroj: Občanský institut, https://www.obcinst.cz/obrazoborectvi-v-usa/