Postřehy z Církve a křesťanské současnosti: perem dr. R. Malého a biskupa R. Williamsona. A také o mariánském klášteru v Lužici a o islamismu v Egyptě.
Komentář Eleison DIX – Diskutované Vzkříšení ( 2017 )
( 509 )
Publikováno: 15. dubna 2017
DISKUTOVANÉ VZKŘÍŠENÍ
V předvečer Božího Hodu velikonočního si připomeňme, jak rozumné je věřit v tak mimořádnou událost, jakou je to, že člověk vyrazí ven z hrobu zpoza kamene, který by byl normálně dostatečně těžký, aby jej zastavil byť i jen v tom, aby snil o tom, že takovou věc udělá. Nejprve teologické „Jak“, a pak historické „Zda“ se Vzkříšení odehrálo. Pro katolíky – kteří díky daru nadpřirozené víry věří, že ve Vtělení druhá Božská Osoba Svaté Trojice, při plném držení úplné Boží přirozenosti, sjednotila se Sebou úplnou lidskou přirozenost, a vytvořila dvě přirozenosti v jedné Božské Osobě – není těžké pochopit, jak se Vzkříšení událo. Na Kříži Božská Osoba skutečně zemřela, nikoliv ve Své nesmrtelné Boží Přirozenosti, ale ve své lidské přirozenosti, která mohla zemřít, jako jakýkoliv jiný smrtelný člověk skrze oddělení své lidské duše od svého lidského těla. Avšak, zatím co tyto dvě [ přirozenosti ] mohly být v Ježíši Kristu odděleny jedna od druhé, žádná nebyla oddělena od Božské Osoby, což je důvod, proč katolíci ve svém Vyznání víry recitují, že On ( tělo a duše ) „trpěl a umřel“, a že On ( tělo ) „pohřben jest“ a že On ( duše ) „sestoupil do pekel ( nikoliv pekla zatracených, ale do limbu dobrých duší, mrtvých a čekajících na Kristovu vykupitelskou smrt, aby jim otevřela brány nebeské, uzavřené Adamem a Evou ). Protože jak lidské tělo, tak lidská duše Krista zůstaly obojí sjednoceny s Božskou Osobou, nebylo to asi snadné pro tuto Osobu umřít strašlivou smrtí na Kříži, ale bylo to snadné pro Jeho lidskou duši znovu se sjednotit s Jeho lidským tělem v hrobce tak, aby se Jeho lidská přirozenost vrátila zpět do života. A žádný kámen na zemi nemohl být dost těžký, aby Jej zastavil od toho, aby okamžitě letěl ke Své Matce, aby ji utěšil. Musí pak ale duše mít nadpřirozený dar víry, aby přijala realitu Vzkříšení? Nikoliv nezbytně. Jestliže nevěřící, ale poctivá mysl uváží čistě přirozené argumenty vzaté z přirozené psychologie a lidské historie, může snadno dojít k závěru, že pouze nějaká událost přinejmenším tak senzační jako Vzkříšení, může vysvětlit fakta, jak je známe ( a ať nikdo neříká, že Vzkříšení je thak lahodné a ošhemetné a phříjemné, že nikdo nhepotřebuje arghumenty! Lidé potřebují argumenty! Bůh nám naše hlavy nedal jen tak pro nic! ). Za prvé, lidská psychologie průkazná od apoštolů. Tři roky se učili věřit Božskému Mistru, důvěřovat Mu a milovat Jej. Pak je veřejně popraven jako obyčejný zločinec poté, co oni všichni v zahradě getsemanské utekli. A po Umučení jsou naprosto sklíčení ( srov. Jn XX, 19 ), což je za těchto okolností naprosto normální. Přesto jsou do padesáti dnů zpět v Jeruzalémě, konfrontují Židy a obracejí je, aby uvěřili v Ježíše Krista, po tisících najednou ( srov. Sk. II, 41; IV, 4 ). A během dalších 300 let tito apoštolové a jejich nástupci obrátí Římskou říši samotnou. Taková jsou historická fakta. Co menšího se mohlo stát, než něco tak senzačního jako je Vzkříšení, aby to vysvětlilo takovou psychologickou proměnu ( tak říkajíc ) spráskaných psů na dobyvatele světa? Za druhé, lidská historie průkazná od Židů. Oni nenáviděli Krista a zavraždili Jej, tak jako se od té doby snaží zničit Jeho Církev. Přesto zde jsou během padesáti dnů jeho stoupenci nařizující jim, aby se nechali pokřtít ve jménu Ježíše Krista, a používají Vzkříšení jako svůj hlavní argument. Nebylo by nejlepším způsobem, jak je zastavit na jejich cestách, vydat Kristovo mrtvé tělo? A můžeme pochybovat, že, tehdy jako nyní, měli k dispozici všechny peníze, policii a moc, aby nalezli jakékoliv tělo, jen kdyby zde ještě bylo k nalezení? Ale křesťanství namísto, aby bylo zastaveno, se ujalo. Jediným vysvětlením může být, že zde nebylo žádné tělo, které by se dalo najít. Vzkříšení je pravdivé. Člověk ani nemusí mít nadpřirozenou víru, aby to přijal. Petr měl tedy pravdu – Skutky II, 38 – „Čiňte pokání a každý z vás se dej pokřtíti ve jménu Ježíše Krista.“
Kyrie Eleison. Biskup Richard Williamson.
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
Zdroj v češtině: REX!, https://rexcz.blogspot.cz/2017/04/komentar-eleison-dix-diskutovane.html
Kéž Zmrtvýchvstání Krista se stane opravdovým šokem pro naše okolí!
Autor: Dr. Radomír Malý
Aleluja! Kristus opravdu vstal, voistinno voskrese! Tak věříme a vyznáváme navzdory tomuto světu, který odmítá Ježíše i jeho zázraky a uvádí k tomu své pseudo-argumenty. Nejčastější námitkou, kterou už od osvícenství odpůrci katolické nauky používají proti Zmrtýchvstání Páně, jsou prý rozpory ve výpovědích evangelistů o této události. Sv. Matouš ( 28, 1 – 10 ) udává pouze 2 ženy, které šly ke hrobu pomazat mrtvé tělo Kristovo ( Marii Magdalenu a tzv. „druhou“ Marii ), sv. Marek ( 16, 1 – 8 ) zná už 3 ( k prvním dvěma připojuje ještě Salome ). Oba evangelisté píší o jednom andělovi, jehož řeč k ženám podávají shodně: „Nebojte se! Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tu, byl vzkříšen … .“ Liší se však v reakci žen. Zatím co podle Matouše ony „to běžely oznámit s bázní a radostí jeho učedníkům …“, podle Marka „neřekly nikomu nic, neboť se bály …“. Zatím co podle Matouše se Kristus jmenovaným ženám na cestě od hrobu zjevil, Marek sděluje, že až Marie Magdalena, když se jí Kristus nedělního rána ukázal, to „rozhlásila těm, kteří s ním bývali“ ( Mar 16, 9 – 11 ). Sv. Lukáš ( 24, 1 – 11 ) uvádí také 3 jména žen, místo Salome tam však figuruje Johana, k tomu ale dodává: „ … a ostatní s nimi ... “. Krom toho ženy vidí nikoli jednoho, nýbrž 2 anděly, jejich slova k nim jsou přitom odlišná od slov u Matouše a Marka. Sv. Jan ( 20, 1 – 18 ) se od evangelistů - synoptiků různí tím, že popisuje pouze zážitky sv. Marie Magdaleny, která nalezla prázdný hrob a vyděšená, protože nevěděla, co se stalo, utíkala za sv. Petrem a za ním, aby je přiměla jít se na to podívat. Jan tedy líčí svůj osobní zážitek, neboť byl „přímo u toho“. Máme zde tedy tři zdánlivé nesrovnalosti a nejasnosti: Kolik žen vlastně šlo ke hrobu a kterým z nich se Ježíš zjevil na cestě, jak o tom píše sv. Matouš? Kolik andělů tam viděly, jednoho nebo dva? Které to šly „s radostí oznámit“ a které ze strachu delší dobu „nic neřekly“? Spolehlivě na to odpovědět neumíme. Víme jen tolik, že rozhodně má pravdu sv. Lukáš, že těch žen šlo ke hrobu více, přesný počet ale neznáme. Můžeme jen spekulovat, že nejspíš šly jednotlivě, ve dvojicích nebo po skupinkách, některé dvojice či skupinky viděly jednoho anděla, jiné poté dva, atd. V těchto detailech je zde určitý informační chaos. Jenže právě on je pro mne větším dokladem pravdivosti a historicity Kristova Zmrtvýchvstání, než by byla protokolární přesnost na způsob policejního hlášení nebo soudního verdiktu. Jako bývalý profesionální žurnalista totiž vím, že pokaždé, když dojde k nějaké vzrušující události, jež vyvolá buď radost, nebo strach, je pozornost svědků upřena na její podstatu tak silně, že drobné vedlejší detaily se jim jeví jako zanedbatelné, snad i překážející, a mozek je vytěsňuje. Ženy přišly ke hrobu, nalezly jej prázdný, byl to pro ně šok, některé se tam setkaly s jedním, jiné se dvěma anděly a slyšely od nich zprávu o Zmrtvýchvstání. Evangelisté - synoptikové ( případně ti, kdo zprávy o Vzkříšení sepsali ještě před nimi ) rozhodně nemínili precizně kronikářsky seřadit tyto události chronologicky a jmenovitě přesně sdělit, které ženy ke hrobu přiběhly a co která viděla a slyšela. To ostatně bylo nesnadné, protože šok, který vyvolal prázdný hrob a zjevení vzkříšeného Pána některým ženám a poté apoštolům, byl tak veliký, že bylo obtížné chtít po nich detailní informace s chronologickou nebo faktografickou přesností. Synoptikové se proto zaměřili – každý dle svého záměru a s ohledem na čtenářskou obec, pro niž psali – pouze na sdělení alespoň některých jmen žen z Ježíšova okruhu, která jim byla známá, a uvedli pouze ta svědectví, jež uznali za nejdůležitější. Tím ovšem zachytili to nejautentičtější z celého příběhu Zmrtvýchvstání: šok a z něj vycházející chaos, který zákonitě musí taková nečekaná událost vyvolat. Apoštolé a ženy, i když slyšeli Krista několikrát předpovídat svou smrt a vzkříšení, to brali spíše symbolicky, nikoli vážně. Radost a zároveň strach – to jsou psychologicky naprosto normální jevy, jež bylo třeba zákonitě očekávat u události tohoto typu. Každý na to reaguje jinak dle svého naturelu: někdo ze strachu „zaleze“, jiný naopak to všude kolem rozhlásí. To vše máme v evangelních zprávách o Zmrtvýchvstání zachyceno jakožto něco naprosto adekvátního realitě, totiž že Kristovi věrní nalezli hrob prázdný a On se jim poté zjevoval, a to velmi často a mnohokrát ( evangelia uvádějí pouze nepatrný zlomek Pánových zjevení po Zmrtvýchvstání, sám Lukáš ve Skutcích apoštolů hned v úvodu píše, že Ježíš „po svém utrpení dal mnoho důkazů pro to, že žije, po čtyřicet dní se svým učedníkům zjevoval …“, sv. Pavel v 1 Kor 15, 3 - 7 píše zase o zjevení z mrtvých vstalého Krista „více než 500 bratří najednou … “ ). Prázdný hrob a častá zjevování Pána svým věrným jsou proto historickou realitou, kterou očití svědkové dokazují tím, že pro ni byli ochotni položit svůj život, což také mnoho z nich udělalo ( všichni apoštolové, pouze Jan byl vhozen do vařícího kotle, ale zázrakem zachráněn ). Vzkříšení Ježíše Krista bylo pro jeho věrné – a nejen pro ně – šokující událostí, bez níž nebyla možná evangelizace. Kristovo vzkříšení však přesahuje hranice času a prostoru. Jeho mystické Tělo, Církev, je neustále podrobována jeho smrti a Zmrtvýchvstání. Jak je ale možné, že dnes už není oním „spásným šokem“ jako v časech pozemského života Ježíšova? Neomodernismus vykonal tady své zničující dílo. Kristovo Zmrtvýchvstání jakožto historická a pravdivá událost se mnohdy popírá i v Církvi jím založené. A to nejen fakticky, nýbrž i tím, že se odmítá nutnost hlásat tuto pravdu světu, zvěstovat ateistům, buddhistům, mohamedánům aj., že pouze On, Zmrtvýchvstalý, je skutečnou Cestou, Pravdou a Životem. Všechna náboženství a všechny filozofické systémy vedou prý k Bohu, každé svým způsobem. Pak ovšem Zmrtvýchvstání Ježíšovo nemůže vyvolat ten blahodárný šok, jako u zbožných žen a apoštolů před více než 2 tisíci lety. Opravdu ne? Ale ano, záleží to na nás, kteří jsme zůstali věrni Jeho pravdě. Skrze nás může dojít k této „evangelizaci šokem“ – tím šokem, který se bude podobat reakci žen a učedníků na prázdný hrob a jeho zjevování se v oslaveném Těle. Když se nebudeme přizpůsobovat tomuto světu a ustupovat ve svém křesťanském životě ustrašeně do soukromé sféry a rezignovat na realizaci sociálního království Kristova, když se přestaneme bát vystupovat na obranu nenarozeného života, rodiny a opomíjených mravních hodnot s tím spojených, když naše okolí uvidí pozitivní změnu v našem chování a jednání – to vše se stane oním „šokem ze Zmrtvýchvstání“, který vyvolá požehnaný chaos. Někteří z těch, kteří se s touto změnou našeho života setkají, zůstanou tak aspoň trochu znejistěni ve svých falešných pseudo-hodnotách – včetně těch, kteří si říkají „katolíci“. Tím se připraví vhodná půda pro novou evangelizaci, tu pravou, ne falešnou. O to prosme Pána a také jeho přesvatou Matku u příležitosti jejího letošního fatimského jubilea.
Aleluja! Kristus surrexit vere!
Autor: PhDr. Radomír Malý
Zdroj: Duše a hvězdy, https://www.duseahvezdy.cz/2017/04/19/kez-zmrtvychvstani-krista-se-stane-opravdovym-sokem-pro-nase-okoli/
Pod Mariinou hvězdou - tak trochu český klášter v saské Lužici
Klášter Marienstern nedaleko Budyšína v Saské Lužici
Nedaleko saského Budyšína se ve vesnici Panswitz - Kukau nachází klášter Marienstern neboli Mariina hvězda. Na jeho nádvoří překvapí kašna s českým lvem. Nechala ho vytesat liberecká abatyše. Zdejší oblast, osídlená vedle Němců také Lužickými Srby, toho ale má s námi společného víc. V 15. století, kdy patřila ještě Českému království, ji „poctili“ svou návštěvou husitští bojovníci a klášter Marienstern zcela vyplundrovali. Podle legendy přestálo jejich vpád pouze jediné okno klášterního kostela, kterému se od té doby říká husitské. I poté, co Lužice připadla roku 1627 Sasku, udržoval zdejší klášter úzké styky s českým prostředím. Na konci druhé světové války, když hrozilo spojenecké bombardování, našly sestry útočiště v severočeském Oseku – v klášteře, který za komunistické éry neblaze proslul jako internační tábor pro řeholnice.
Dnes zastupuje český „živel“ v Mariensternu sestra Filipa, která zde žije už 10 let. Provede nás klášterem, který ve svém areálu hostí školu a internát pro postižené, jakož i několik chráněných dílen. Klášter je díky tomu největším zaměstnavatelem v regionu a přirozeným kulturním a duchovním centrem pro své okolí.
Převzato z https://www.rozhlas.cz/dvojka/dobravule/_zprava/1327023
Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/pod-Mariinou-hvezdou-170420.htm
Řím. V Egyptě je mluvčím proměn a revoluce v islámu prezident Al - Sisi. Oproti tomu univerzita Al - Azhar, ačkoli nepodporuje islamismus, učí ve skutečnosti radikální interpretaci Koránu. Dva týdny před papežskou cestou do Káhiry na to upozorňuje P. Samir Khalil Samir SJ, egyptský islamolog z Papežského východního institutu. V rozhovoru pro časopis National Catholic Register připomíná, že už v prosinci roku 2014 volal egyptský prezident po tom, aby muslimští učenci znovu promysleli celý systém. Všichni mu kývali, ale nic se nezměnilo – poznamenává P. Samir. Podle jeho mínění je provedení jakýchkoliv reforem dnes velice obtížné, protože islám byl na celém světě zkorumpován bohatými naftovými mocnostmi, Saúdskou Arábií a Katarem, které propagují jednu z nejradikálnějších interpretací islámu, jakou je wahhábismus. Právě ony spolufinancují univerzitu Al - Azhar, budují po celém světě mešity, včetně velké mešity v Římě, a dosazují do nich své lidi. Profesor Samir rovněž dodává, že v Egyptě jsou všichni přesvědčeni, že také Islámský stát byl vytvořen těmito dvěma státy, aby bojoval proti šíitskému islámu. „Já si myslím totéž,“ přiznává egyptský jezuita. Opakuje také, že v postupu této organizace není nic, co by nebylo v Koránu nebo v Mohamedově tradici. P. Samir proto zdůrazňuje, že islám potřebuje vnitřní reformu, kterou postuluje rovněž egyptský prezident. Papež František v tom chce muslimům pomoci. Proto je velice diplomatický, nevyhlašuje, že islám je náboženstvím násilí, nýbrž naopak, že v náboženství není místo pro násilí. Z tohoto úhlu je papežská cesta do Egypta velice důležitá – říká jezuitský islamolog P. Samir Khalil Samir SJ.
Zdroj: Radio Vaticana, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25583