Postřehy odjinud 95, mj. od papeže Františka a Dominika kardinála Duky
Jak byli Lužičtí Srbové germanizováni
Lužičtí Srbové jsou slovanským národem obývajícím Lužici, historickou zemi, která navazuje na severní hranici Čech. K Lužickým Srbům se v současné době hlásí zhruba 60 000 osob. Lužičtí Srbové jsou posledními potomky kdysi širokého slovanského osídlení sahajícího podél Labe až k Baltskému moři. Lužičtí Srbové jsou nám blízko po historické, kulturní i jazykové stránce. Lužická srbština je hned po slovenštině druhým nejbližším jazykem češtině. Po tři století byla Lužice součástí českého státu. Velmi bohaté vzájemné česko - lužickosrbské vztahy byly přerušeny až v letech nacismu a totalitního socialismu a nyní se opět rozvíjejí. Předchůdci dnešních Lužických Srbů, slovanské kmeny Lužičanů a Milčanů, osídlili Lužici zhruba v 5. - 7. století. Německým výbojům tyto kmeny podlehly v 10. století. Němci se stali vládnoucí vrstvou, Lužičtí Srbové se ocitli v jejich područí. Lužičtí Srbové nebyli přijímáni do řemeslných cechů, své zboží nemohli prodávat na hlavních městských tržištích a bylo takřka nemožné, aby pronikli mezi městský patriciát. Silnému útlaku museli čelit Lužičtí Srbové v části Horní Lužice a Dolní Lužici po roce 1815, kdy se tato území stala součástí Pruska. Byla uplatňována tvrdá germanizační opatření. Ve školách probíhala výuka jen v němčině, také jazyk bohoslužeb byl pouze německý. Po jistou dobu platilo např. dále nařízení, podle kterého byla podmínkou oddání znalost německého jazyka. Nejtěžší období pro Lužické Srby nastalo po nástupu nacismu. Byly postupně zrušeny lužicko-srbské spolky a instituce, představitelé Lužických Srbů byli pronásledováni a vězněni. Ve druhé světové válce byli Lužičtí Srbové přinuceni bojovat v řadách německé armády, a to i proti Slovanům. Režim poválečné NDR byl zpočátku Lužickým Srbům nakloněn, později však vstřícnost ustupovala a Lužičtí Srbové byli vnímáni a podporováni spíše jen jako folklorní zvláštnost. Obrovské škody lužicko-srbské kultuře a identitě v období NDR napáchala povrchová těžba hnědého uhlí, kvůli níž bylo částečně nebo úplně vysídleno přes 100 převážně lužickosrbských vsí, dále příliv německého obyvatelstva do průmyslových oblastí Lužice za prací. V současné době je přístup německé společnosti k Lužickým Srbům vstřícný. Německý stát ( spolkové země Sasko a Braniborsko ) uznávají Lužické Srby jako národností menšinu, přiznávají jim práva, provozují lužicko-srbské školství ( školky, školy, gymnázia ), podporují lužicko-srbskou kulturu a jazyk. I dnes však Lužičtí Srbové v německém státě v některých ohledech strádají a ocitají se v ohrožení. Hornolužičtí Srbové jsou oslabování zavíráním základních škol, v Dolní Lužici jsou dále bourány vesnice při povrchovém dobývání hnědého uhlí. Prostředky poskytované na lužicko-srbskou kulturu jsou omezovány ( klesá např. počet vydávaných knih, trpí činnost uměleckých souborů ). Potíže přináší i rozdělení Lužických Srbů mezi dvě spolkové země, Sasko a Braniborsko ( odlišný školský systém, jiné zákonodárství ). Proto je i dnes pro Lužické Srby velmi podstatná podpora slovanských národů, především Čechů, Slováků a Poláků.
Autoři: Společnost Lužických Srbů v Horní Lužici, Společnost přátel Lužice
Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/jak-byli-Luzicti-Srbove-germanizovani-170302.htm
Papež kázal o nebezpečí ideologického vztahu k nevtělenému Bohu
Vatikán. Kompasem křesťana je následování ukřižovaného Krista, nikoli odvtěleného, nýbrž vtěleného Boha, který na sobě nese rány našich bratří – kázal dnes papež František v kapli Domu sv. Marty. Na začátku postní doby zní zřetelná výzva k obrácení. „Dnešní liturgie – podotkl v úvodu Petrův nástupce – klade tuto pobídku do souvislosti s trojí realitou, totiž člověkem, Bohem a putováním. Realitou člověka je volit mezi dobrem a zlem. Bůh nás stvořil svobodné, na nás je volba – konstatoval papež a dodal: Bůh nás však nenechává samotné, ukazuje nám cestu přikázáními. Potom je tu Boží realita, která byla pro učedníky stěží pochopitelná, totiž Ježíšova křížová cesta. Bůh na sebe vzal veškerou lidskou realitu kromě hříchu. Není Boha bez Krista. Bůh bez Krista je odvtělený a tedy nereálný.“ „Boží realita je Kristus vtělený pro nás. Pro naši spásu. Pokud se vzdalujeme od této reality a vzdalujeme se Kristovu kříži a pravdě Pánových ran, vzdalujeme se lásce, Boží dobročinné lásce a spáse a vydáváme se k Bohu ideologickou cestou, která je vzdálená. Není to Bůh, který přichází k nám, stal se naším bližním, aby nás spasil, a zemřel pro nás. Toto je realitou Boha.“ Papež potom citoval z knihy jednoho francouzského spisovatele z minulého století, který podává dialog mezi agnostikem a věřícím. „Agnostik dobré vůle se ptá věřícího: »Pro mne je problém, jak může být Kristus Bohem. To nemohu pochopit.« Věřící odpovídá: »To pro mne problém není. Problémem by bylo, kdyby se Bůh nestal Kristem«. Toto je realitou Boha: Bůh se stal Kristem, Bůh se stal tělem, a to je základ skutků milosrdenství. Rány našich bratří jsou ranami Krista, Božími ranami, protože Bůh se stal Kristem. To je druhá realita, bez níž nemůžeme prožívat půst. Musíme se obrátit nikoli k abstraktnímu Bohu, nýbrž ke konkrétnímu Bohu, který se stal Kristem.“ A nakonec třetí realita, kterou je putování. Ježíš v dnešním evangeliu ( Lk 9,22 – 25 ) praví: »Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mne«. „Realita putování je Kristovou realitou, následováním Krista, konáním Otcovy vůle. Jako On brát den co den na sebe svůj kříž, zapřít sebe pro následování Krista. Nedělat to, co chci já, nýbrž to, co chce Ježíš. Následovat Ježíše, který říká, že na této cestě ztrácíme život, abychom jej potom zachránili. Je to ustavičné ztrácení života, ztrácení toho, co chci já, ztrácet pohodlí, být neustále na Ježíšově cestě, kterou byla služba bratřím, adorace Boha. To je správná cesta.“ „Jedinou bezpečnou cestou – končil papež František – je následování ukřižovaného Krista, pohoršení kříže. A tato trojí realita člověka, Boha a putování je křesťanský kompas, který nám nedá zabloudit.“
Zdroj: Radio Vaticana, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25317
A na závěr si dopřejme slova pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky, jak je napsal na svůj facebookový profil:
Polští divadelníci si vzali na paškál papeže Jana Pavla II. Svatořečený papež je ve hře líčen jako prostřednictvím nejrůznějších nechutností. Časopis Newsweek soudí, že toto představení uchrání Polsko před „pádem do spárů diktatury“. Já bych spíše řekl, že zmínění "umělci" parazitují na slavné osobnosti, hledají laciný skandál a trapně plivou součásti polské identity do tváře. Je to hnus a nikoliv právo na svobodu slova, která je v tomto případě opravdu na stejné úrovni s právem skočit do žumpy. Kde je v tomto případě ona tolik vzývaná politická korektnost a respekt k jinakosti? Rád bych viděl, jaký povyk by levicoví liberálové spustili, pokud by někdo sepsal obdobnou hru o některé z jejich ikon - Che Guevarovi, K. Marxovi či představiteli jiného náboženství.
Zdroj: Dominik Duka – Facebook.