Postřehy odjinud 84, o krizi v Maltském řádu a o jednom japonském světci - samurajovi
Dobytí Malty I
Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě – známý jako „suverénní maltézský řád“ neboli „maltézští rytíři“ – je jednou z nejstarších a nejrespektovanějších institucí Katolické církve. Laický náboženský řád založený v 11. století v Jeruzalémě začal jako mnišská komunita, která pečovala o poutníky do Svaté země a později je i chránila, a dnes pokračuje v charitativní činnosti po celém světě. Kdysi vládl na ostrově Malta, avšak v roce 1798 Maltu dobyla Napoleonova vojska a řád o základnu na ostrově, který mu dal jméno, přišel. Od roku 1834 sídlí v Římě jako suverénní subjekt mezinárodního práva. Řád je v podstatě malým státem ve státě s vlastními zákony, vládou, pasy, měnou, malou armádou, a dokonce statutem stálého pozorovatele při OSN. Na svých webových stránkách tvrdí, že má „více než 13 500 rytířů, dam a kaplanů. K nim se dále připojuje 80 000 trvalých dobrovolníků a 25 000 zaměstnanců, většinou zdravotníků.“.
Po většinu svého života jako katolíka jsem o tomto řádu nic neslyšel. O jeho existenci jsem se dozvěděl, teprve když byl v roce 2014 jeho kardinálem - patronem jmenován kardinál Raymond Burke. V posledních měsících na něj mnoho katolíků upozornily rozbroje mezi řádem a Vatikánem, ale podrobnosti o intenzivních politických manévrech za scénou se vymykají chápání i těch nejlépe informovaných pozorovatelů. Svrchovaná rada řádu 28. ledna 2017 přijala rezignaci nejvyššího řádového představitele, velmistra Fra’ Matthewa Festinga. Rovněž prohlásila za neplatné některé jeho nedávné disciplinární úkony, které zanedlouho podrobně popíšu. Svou překvapivou rezignaci nabídl pouhé tři dny předtím, údajně na neústupnou žádost samotného papeže Františka při soukromé audienci. Tento bezprecedentní zásah Svatého stolce do záležitostí řádu vzbuzuje mnoho otázek. Strávil jsem mnoho času zkoumáním, co se stalo, že nás to dovedlo až k těmto koncům. Doufám, že v následujícím materiálu naleznete komplexní shrnutí těchto neobvyklých událostí. Tímto příběhem prostupuje pocit naléhavosti a důležitosti. Pro papeže je to doba intenzivní osobní a církevní kontroverze; skutečnost, že jeho prioritou se stalo podivné handrkování s prastarým rytířským řádem, je bizarní a vzbuzuje otázky po skrytých motivech a machinacích v nejvyšších patrech Církve. Jaké lži se skrývají za pohádkami, které nám vyprávějí? Proč je tento téměř tisíciletý suverénní laický řeholní řád – jenž se angažuje především v charitativní práci toho druhu, který František chválí – terčem tak agresivního ( a pravděpodobně nelegálního ) zásahu Říma? Jakou páku má Vatikán k tomu, aby řádu vnutil chování, které se navenek zdá naprosto odporovat sebezáchově a zdravému rozumu?
Rozvrácení Řádu: časová osa papežského převratu
8. listopadu 2014 Vatikán oznámil, že kardinál Raymond Burke – tehdejší prefekt Apoštolské signatury, nejvyššího soudu Církve – byl ze své funkce odvolán a nově jmenován kardinálem - patronem Suverénního řádu maltézských rytířů. Tuto funkci mnozí pokládali za jistý druh vyhnanství, titulární pozici s malým vlivem na záležitosti Církve pro nepohodlného kardinála, který přitahoval značnou pozornost médií svým odporem proti omylům synody o rodině, jež nakonec vyústila v jeden z nejkontroverznějších papežských dokumentů všech dob, Amoris laetitia. R. Burkea však sesazení neumlčelo. Americký kardinál během dvou let po odeslání do exilu ve svém úsilí neustával. Znovu a znovu hlasitě varoval před nebezpečími spojenými se změnou pastorační praxe, která usilovala o to, aby lidé žijící v cizoložství mohli dostat rozhřešení ( bez úmyslu se polepšit ) a svaté přijímání. Když se kardinál R. L. Burke stal de facto tváří dubií, která čtyři kardinálové poslali papeži v souvislosti s Amoris laetitia, zdálo se pravděpodobné, že to pro mocné hierarchy v Římě – včetně samotného papeže – bude příliš a že se to se značnou pravděpodobností stane důvodem k odplatě. Podle Edwarda Pentina z National Catholic Register [ 1 ] se velmistr maltézských rytířů Fra’ Matthew Festing přibližně koncem roku 2014 také dozvěděl o nevhodném chování jednoho ze svých vysoce postavených podřízených Albrechta von Boeselagera. Tehdejší velkokancléř A. Boeselager ve své předchozí funkci velkošpitálníka, již zastával v letech 1989 - 2014, dlouhodobě dohlížel na „celosvětovou humanitární organizaci Suverénního řádu maltézských rytířů“ Malteser International. Za jeho působení se Malteser International údajně zapletla do distribuce tisíců kondomů a hormonálních antikoncepčních prostředků prostřednictvím některých svých mezinárodních programů. V lednu 2016 tříčlenná komise, kterou F. M. Festing ustavil, aby tato tvrzení vyšetřila, předložila velmistrovi svá zjištění. 10. listopadu 2016 papež František přijal kardinála R. L. Burkea v soukromé audienci. Edward Pentin píše: Jak se Register dozvěděl, papež byl „hluboce znepokojen“ tím, co mu kardinál o distribuci antikoncepčních prostředků řekl. Rovněž kardinálu R. Burkemu jasně sdělil, že si přeje „vyčistit“ řád od svobodného zednářství a požadoval příslušné kroky. [ zdůraznění 1 P 5 ] Papežovo znepokojení distribucí antikoncepce poté, co projevoval zjevnou ochotu dovolit její užívání v eugenických případech [ 2 ], je překvapivé, a neméně překvapuje i to, že trval na tom, aby se R. L. Burke pustil do pátrání po zednářích. Připomeňme si, že v únoru 2016 kardinál Ravasi, předseda Papežské rady pro kulturu, zveřejnil otevřený dopis „bratřím zednářům“, v němž uvedl, že „tato různá prohlášení o nesmiřitelnosti mezi příslušností k církvi a k zednářství nejsou na překážku dialogu“ v takových oblastech, jako jsou „dimenze společnosti, boj proti materialismu, dobročinnost, lidská důstojnost a vzájemné poznávání“. [ 3 ] Vzpomeňte si také, že i sám papež František byl po svém zvolení zednáři oslavován a že jeden z jeho útočných psů strefujících se do kardinála R. Burkea kvůli dubiím – Mons. Pio Vito Pinto z Římské roty – je údajně zednářem již od 70. let. [ 4 ]
28. listopadu 2016 Michael Hichborn z Lepanto Institute poslal kardinálu Raymondu Burkeovi dopis, který obsahoval jeho vlastní podrobné pátrání a zjištění ve věci distribuce antikoncepčních prostředků prostřednictvím Malteser International. Jeho zpráva potvrzovala odhalení interní komise. 1. prosince 2016 papež napsal kardinálu R. L. Burkeovi dopis, v němž, jak informuje E. Pentin, „Svatý otec zdůraznil kardinálovu povinnost danou Ústavou [ řádu ] prosazovat duchovní zájmy řádu a odstranit jakékoli spojení se skupinami či praktikami odporujícími mravnímu zákonu“.
Edward Pentin dodává: Svatý otec v dopise výslovně nepožaduje, aby byl A. Boeselager odvolán, a v rozporu s některými zprávami kardinál R. Burke trvá na tom, že A. Boeselagerovi nikdy neřekl, že papež žádal speciálně o jeho propuštění. Interní zdroje naopak všemožně zdůrazňují, že vedení rytířů nevidělo, jak jinak by se dala celá věc uvést do pořádku vzhledem k tomu, že jde o velký skandál, za nějž nikdo nechce převzít odpovědnost. Vedení bylo přesvědčeno, že je jasné, že za to, co se stalo, v zásadě odpovídá Boeselager, zejména poté, co na schůzce 6. prosince neodpověděl na otázku, proč oficiálně neprotestoval proti správnosti zprávy komise. [ zdůraznění 1 P 5 ]. Spolehlivý zdroj rovněž vzpomíná, že A. Boeselager na jedné recepci v Římě v roce 2014 řekl: „Musíme chudým dávat antikoncepci, jinak zemřou.“ A. von Boeselager také údajně neodpověděl, když byl s touto poznámkou konfrontován na schůzce 6. prosince 2016. Vedení maltézských rytířů včetně kardinála R. L. Burkea dospělo k přesvědčení, že se vážné porušení mravního zákona potvrdilo a že lidé, kteří jsou za něj odpovědni, musejí být potrestáni, zejména proto, že k tomu docházelo dlouhou dobu. Jinak by celá instituce ztratila důvěryhodnost. 6. prosince 2016 se konala schůzka některých členů nejvyššího vedení řádu, včetně velmistra Fra’ Festinga, velkokomtura Fra’ Hoffmanna von Rumersteina a kardinála Raymonda Leo Burkea jako kardinála - patrona. Během schůzky velmistr vyzval Albrechta von Boeselagera k rezignaci vzhledem ke zjištěným „vážným problémům, k nimž došlo během Boeselagerova působení ve funkci velkošpitálníka maltézského řádu, a vzhledem k tomu, že tyto problémy skrýval před úřadem velmistra, jak prokázala zpráva, kterou si vloni nechal velmistr vypracovat.“ A. von Boeselager odmítl. F. Festing se poté odvolal na svou autoritu představeného a rezignaci A. von Boesalagerovi nařídil. Na tomto místě je vhodné vysvětlit, že vrcholné vedení maltézských rytířů jakožto řeholního řádu se podle Ústavy řádu rekrutuje pouze z řad „profesních rytířů s věčnými sliby“, jimiž jsou, stejně jako v jiných řádech, sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. To znamená, že jakmile byl příkaz dán, byl Albrecht von Boeselager jako kterýkoli jiný řeholník vázán poslušností vůči představenému. Podle F. Festinga A. von Boeselager nicméně příkaz odmítl. Podle prohlášení na webových stránkách řádu „proto velkokomtur za podpory velmistra, Svrchované rady a většiny členů řádu z celého světa zahájil disciplinární řízení, po němž může být člen zbaven členství v řádu, a tedy i všech úřadů v něm“. [ 5 ] 8. prosince 2016, Fra’ Festing oznámil, že mandát velkokancléře Abrechta von Boeselagera skončil.
„Po jeho propuštění,“ píše E. Pentin, interní zdroje uvádějí, že A. von Boeselager jel za [ vatikánským státním sekretářem ] kardinálem P. Parolinem a klamně mu tvrdil, že mu kardinál Raymond L. Burke řekl, že pokyn k jeho rezignaci dal papež. [ zdůraznění 1 P 5 ]. Podle zdrojů kardinál P. Parolin považoval situaci za naléhavou, a proto si neověřil, co kardinál R. Burke A. von Boeselagerovi skutečně řekl. Následně 12. prosince 2016 napsal jménem Svatého otce dopis Fra’ Festingovi, v němž zdůraznil, že „jediné pokyny“ dal papež kardinálu R. L. Burkeovi v dopise z 1. prosince. 12. prosince 2016 kardinál Pietro Parolin, vatikánský státní sekretář, napsal zmíněný dopis Fra’ Festingovi [ 6 ], v němž s jistou naléhavostí naznačoval, že papež František z Boeselagerova odstranění nemá radost. „Jsem nucen Vás informovat,“ napsal, „jménem Svatého otce a na jeho výslovnou žádost, že jediné pokyny, které vydal, jsou pokyny sdělené písemně 1. prosince loňského roku v dopise adresovaném kardinálu Raymondu Burkeovi, patronovi řádu.“ „Zejména pokud jde o užívání a šíření metod a prostředků odporujících mravnímu zákonu,“ pokračuje dopis, „Jeho Svatost žádala, aby k řešení a vyřešení možných problémů byla použita metoda dialogu. Naopak nikdy se nezmiňoval o tom, že by někdo měl být propuštěn.“
Podle Pentina Fra’ Festing ve své odpovědi zdůraznil, že rozhodnutí, které přijal, je „plně v souladu s pokyny“, které tlumočil kardinál R. Burke, a požádal o naléhavou schůzku s kardinálem P. Parolinem, aby bylo možno nalézt cestu, jak dál. Na této schůzce kardinál Pietro Parolin řekl, že chce ustavit komisi, která okolnosti [ Boeselagerova ] propuštění prošetří . Velmistr a vedení maltézských rytířů takovou komisi odmítli, zejména vzhledem k suverénnímu statutu, který podle mezinárodního práva takovéto vměšování do vnitřních záležitostí řádu zakazuje.
14. prosince 2016 byl prozatímním velkokancléřem zvolen Fra’ John E. Critien. 15. prosince 2016 byl bratr Abrechta von Boeselagera, Georg, jmenován do dozorčí rady Vatikánské banky. [ 7 ] Tento krok prošel téměř bez povšimnutí. 21. prosince 2016 kardinál Pietro Parolin poslal F. Festingovi druhý dopis [ 8 ], v němž zopakoval, že papež nesouhlasí s rozhodnutím odstranit A. von Boeselagera: „Především chci zopakovat, že tato opatření [ Boeselagerovo propuštění a suspenze ] nesmějí být přičítána vůli papeže ani jeho pokynům,“ napsal kardinál v dopise Festingovi z 21. prosince. „Jak jsem se vyjádřil ve svém dopise Vám z 12. prosince 2016: ‚pokud jde o užívání a šíření metod a prostředků odporujících mravnímu zákonu, Jeho Svatost žádala, aby k řešení a vyřešení možných problémů byla použita metoda dialogu. Naopak nikdy se nezmiňoval o tom, že by někdo měl být propuštěn!’” Kardinál dále říká, že kroky proti A. von Boeselagerovi musejí být považovány za „pozastavené“ až do zprávy papežské komise, k čemuž dojde koncem tohoto měsíce. Kardinál Pietro Parolin uvádí, že papež František by rád, aby se konflikt vyřešil, zmiňuje však možnost, že by Svatý stolec mohl proti řádu podniknout další kroky – a vzhledem k odporu papeže v této věci je postavení jak kardinála R. L. Burkea, tak F. Festinga ohroženo. 22. prosince 2016 Lepanto Institute zveřejnil svá zjištění, která měl dříve k dispozici pouze kardinál Raymond L. Burke. Podrobná zpráva zdokumentovala distribuci kondomů prostřednictvím Malteser International.
Autor: Steve Skojec
Překlad: Lucie Cekotová
Celý původní článek:
https://www.onepeterfive.com/malta-besieged-an-ancient-and-sovereign-order-toppled/
Český zdroj: Duše a hvězdy, https://www.duseahvezdy.cz/2017/02/10/dobyti-malty-i/
Poznámky:
[ 1 ] https://www.ncregister.com/daily-news/disorder-in-the-order-of-malta
[ 4 ] https://www.onepeterfive.com/staunch-dubia-opponent-father-pinto-famous-list-freemasons/
[ 5 ] Původní článek na One Peter Five obsahoval proklik na text prohlášení na stránkách Suverénního řádu maltézských rytířů, který však byl mezitím z webu odstraněn. Pozn. překladatelky
[ 7 ] https://press.vatican.va/content/salastampa/en/bollettino/pubblico/2016/12/15/161215e.html
V Japonsku blahořečili Kristova samuraje
Kristův samuraj. Tak byl nazýván japonský laický křesťan Justus Takajama Ukon, který v úterý došel k úctě oltáře. Jeho působení zanechalo v zemi vycházejícího slunce hluboké stopy: křesťanství se zde nazývalo Takajamových zákonem podle jména šlechtického rodu, z něhož světec pocházel. Beatifikační bohoslužbu slavil v Osace kardinál Angelo Amato.
V době, kdy se na celém světě promítá snímek Martina Scorceseho Mlčení o misionářích v Japonsku ( představení filmu se budeme věnovat v samostatném článku ), jeden mučedník ze země vycházejícího slunce došel k úctě oltáře. V zastoupení papeže Františka v Osace blahořečil prefekt Kongregace pro svatořečení kardinál Angelo Amato laického křesťana Justa Takajamu Ukona.
Ukon se tak stal prvním japonským samostatně blahořečeným světcem. Narodil se roku 1552 v prefektuře Osaka. Ve 12 letech jej nechal otec pokřtít. Oba byli daimjó, členové vysoké šlechty, která měla právo na soukromou armádu nebo na samuraje. Sám Justus nejprve praktikoval „cestu meče“. Stal se také správcem města Takatsuki. Když o necelé desetiletí později bojoval v souboji, zabil sice protivníka, avšak utrpěl těžká zranění, kvůli kterým byl delší dobu upoután na lůžko. Právě v tomto okamžiku začal přemýšlet o hlubším smyslu života. V roce 1574 se Justus oženil s Justou, s níž měl následně pět dětí. Zásadní obrat v jeho životě nastal, když měl zasáhnout do konfliktu mezi feudálními pány. Justus učinil něco zcela nemyslitelného: dostavil se před nepřítele neozbrojen a namísto bitvy se snažil o vyjednávání a zamezení ztrátám na životech. Člověk uvyklý hrdinským bitvám tak zakusil vlastní bezmocnost a plně se svěřil Bohu. Justus se stal misionářem a zasazoval se o formaci katechetů a zakládal semináře. V jednom z nich studoval na kněze také svatý Pavel Miki s druhy, které si církev připomíná jako mučedníky 6. února. Koncem 16. století se v Japonsku mnoho lidí obrátilo na křesťanství.
Roku 1587 však japonský vrcholný státník Tojotomi Hidejoši vykázal křesťanské misionáře ze země. V důsledku toho zapřelo mnoho šlechticů svou víru. Justus se však rozhodl zříci se půdy i poct a pobýval v exilu, než byl roku 1592 rehabilitován.
Světec pobýval v zemi ještě několik let, především díky pomoci svých šlechtických přátel. Roku 1614, kdy bylo křesťanství zapovězeno úplně, byl bývalý daimjó deportován do Nagasaki a následně do exilu na Filipíny, kam s ním přišla také skupina 300 věřících. Po 40 dnech zde 3. února 1615 zemřel na vyčerpání.
„Nesestoupil ke kompromisům. Namísto toho se zřekl poct a majetku a přijal pokoření a exil. Zůstal věrný Kristu a evangeliu. Proto představuje obdivuhodný příklad síly ve víře a oddanosti v lásce,“ řekl ve středu k blahořečení papež František.
Podle kardinála Angela Amata světec usiloval o hlásání spásy v Kristu, aniž by vedl apologetické polemiky: „Justus obdržel formaci podle Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly, pokořil se a plně svěřil prozřetelnosti svého Otce. Evangelium nikdy nepovažoval za vnější realitu, neslučitelnou s japonskou kulturou. V souladu s jezuitskými misionáři, kteří se vyhýbali apologetickým polemikám, se zaměřoval výlučně na hlásání evangelia a Ježíše Krista, který daroval život za spásu lidí a za jejich vysvobození od zla a smrti. Svůj život nabídl za obrácení Japonska a umíral s modlitbou za své pronásledovatele. Svým životem naplnil ústřední Ježíšovo poselství – tedy zákon lásky. Byl milosrdný vůči svým poddaným, pomáhal chudým, podporoval potřebné samuraje. Navštěvoval nemocné a byl štědrý v almužnách. Spolu se svým otcem Dariem nosíval rakev chudých zemřelých, kteří neměli rodinu, a staral se o jejich křesťanský pohřeb. To vše vyvolávalo údiv a také touhu po následování,“ řekl pro Vatikánský rozhlas prefekt Kongregace pro svatořečení A Amato.
( zdroj: Asia News, Raio Vaticana, L´Osservatore Romano )
Český zdroj: https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/170208v-japonsku-blahorecili-kristova-samuraje