Postřehy odjinud 7

Generál ROBERT RYCHTRMOC, oběť nespravedlností režimu Národní fronty let 1945-1948

Autor: MUDr. Jaroslav Lhotka

Zdroj: Svědomí/Conscience 5/2005, https://www.svedomi.cz/svedomi/2005/lhj_0505_rychtrmoc.htm

Dnešní parlamentní politici, stejně jako ti organizovaní kdysi v Národní frontě, nejsou nositeli spravedlnosti. Bez Pravdy nemůže být spravedlnost. Proto jsem pro odkrývání temných míst naší minulosti po tzv. osvobození v květnu 1945. Tehdy se zrodilo zlo v té nejhrůznější podobě "rudých gard", aby po 25. únoru 1948 zaplavilo český národ. Dnes vím, proč není politické vůle jít se spravedlností tam, kde působila "spravedlnost" NF pod nadvládou komunistů. Národ se musí obrodit duchovně. Aby k tomu došlo, musí přijímat pravdu. Ukazateli na cestě za pravdou je Kristus a Evangelia svatých apoštolů. Chodit do kostela ještě nikoho nedělá věřícím. Teprve Kristus v nás je ukazatelem, kam mám kráčet za pravdou, abych mohl přinášet pro Pravdu také oběti. To je ta pravá víra, očištěná a zbavena všech nečistot, které otravují život Kristovy Církve.

Bratranec ruského legionáře, československého prvorepublikového generála Zmeka, vyprávěl na lágru v Práchovicích po roce 1948, co se odehrálo těsně po Mnichovu 1938, kdy se proti prezidentu Benešovi a jeho kapitulantství vzepřela část naší generality, odchovaná ruskými legiemi, kterou vedl bývalý ruský legionář, armádní generál Ludvík Krejčí, při poslední schůzi generálního štábu v roce 1938. Ostře proti Benešovi vystoupil brigádní generál Zmek, povýšený až v poslední chvíli na brigádního generála, neboť byl v nemilosti Beneše, protože odmítl vstoupit do zednářské lóže stejně jako brigádní generál Václav Petřík, na rozdíl od jiných jako byli generálové Eliáš, Vojta, Svátek, Voženílek, Šnejdárek, Bílý. Příliš dobře si pamatoval z července 1932 tiskovou zprávu, jak ve Švýcarsku francouzský ministerský předseda a radikální socialista, svobodný zednář Eduard Herriot prohlásil tisku, že Lausanecká smlouva slevuje Německu válečné reparace za prohranou 1. světovou válku z 36 miliard RM ve zlatě na pouhé 3 miliardy RM splatné do 30 let. Tuto smlouvu podepsal i tehdejší čsl. ministr zahraničí Edvard Beneš, podřízený v lóži zednáři Herriotovi (oba socialisté). Museli vědět, že za půl roku bude u vesla Adolf Hitler v Německu, po volbách v lednu 1933. Byli to především svobodní zednáři, kteří v počátcích fedrovali Hitlera, aby se dostal k moci národní socialismus. Proč se nevzepřel proti této smlouvě ministr Beneš? O tom se u nás nediskutovalo tiskem, protože byl zednářem, nesloužil potřebám Vlasti a Národa, ale posluhoval světovému zednářství. Asi jako dnešní politici, proti neutralitě ČR.

Generál Zmek žádal Beneše, aby mu jmenoval spojence v této napjaté době, o které se opíral po 20 let. Beneš zareagoval s vypjatými hlasivkami, že jsme byli zrazeni spojenci - Francií a Anglií. Jací to byli "spojenci", když za prohranou 1. světovou válku, c. k. Rakouska, reparace musela zaplatit nově vzniklá ČSR, jinak by nebyla uznána v existenci? O to se nikdy E. Beneš nepokusil, aby byly našemu státu tyto válečné reparace zrušeny. Proto zde byla bída a zadluženost, nízké platy dělníků ve srovnání se Západem. Až přišly na řadu stávky a střílení četnictva do demonstrantů. To byla voda na mlýn KSČ!

Generál Zmek pak vykřikl na Beneše: "Podvedl jste nás!" Hádka dostala na razanci a v té chvíli přítomná Hana Benešová vytáhla z kabely dámský revolver a vystřelila jednu ránu na generála Zmeka, kterému kulka zasáhla levý hrot plíce. Jako obvykle, vše se ututlalo. Po uzdravení žil Zmek v ústraní v Kroměříži. Přišel Protektorát, generál Zmek byl zatčen a zemřel v koncentračním táboře Oranienburg.

Generál Krejčí učinil poslední pokus jako hlavní velitel a to jednat s politiky koaliční vlády, která byla zaprodána prezidentu Benešovi ve službách svobodného zednářství. Argumenty lidoveckého politika Jana Šrámka, jak jsem se z tisku dočetl, generála Krejčího zlomily. Jaké to byly argumenty, to se dovtípíme, a v čích službách kněz Šrámek sloužil po celou éru Beneše jako prezidenta republiky, proti politice Pia XI. a později i Pia XII. - nekolaborovat s komunisty a Kremlem.

Po neplodných jednáních s politiky 2. října 1938, se v další den sešlo v Jihlavě ve štábu několik generálů působících v rámci Prchalovy mobilizované armády, aby byly odmítnuty podmínky mnichovské kapitulace a začala se hájit celistvost republiky i proti vůli hradní politiky Beneše. Generálové Lev Prchala a Sergej Ingr odjeli na návštěvu prezidenta na Pražský hrad a snažili se přesvědčit Beneše a dokázat, že lze s úspěchem bránit republiku s tím, aby Beneš odmítl kapitulaci. Prchala po neúspěchu u prezidenta Beneše ( zároveň vrchního velitele branné moci ) pak jednal s generály Krejčím a Vojcechovským. Co se zde přetřáslo, nebylo už nikdy zveřejněno. Muselo to být velmi zajímavé s tou pravou demaskovanou tváří politika Beneše.

5. října 1938 pronesl prezident Beneš rozhlasový projev k národu, že v této těžké chvíli se dobrovolně a bez nátlaku vzdává úřadu prezidenta ČSR - když předtím nesnesl ve vládě nikoho druhého s jinými názory, nežli měl on - "vyvolenec". Kdyby nebylo kapitulantství Edvarda Beneše, mohli jsme vstoupit do světových dějin jako národ, který se postavil Hitlerovi se zbraní na odpor jako první. Měli jsme na to právo morální.

Do hry vstoupil nečekaně divizní generál Robert Rychtrmoc, do konce roku 1933 velitel litoměřické divize. Ta v době jeho velitelování byla složena z 2. pěšího pluku Jiřího z Poděbrad, 42. a 44. pěšího pluku a 3. dělostřeleckého pluku. Robert Rychtrmoc žádal, aby Benešovi byl znemožněn odlet za hranice a že ho bude třeba postavit před vojenský soud, neboť v době vážné pro národ klamal a tím se dopustil velezrady. Za ni byl jediný trest - trest smrti. Nenašel se v českém národě jediný člověk, který by znemožnil úlet Beneše. Jak píše dr. Bohumil Kobliha, generál Lev Prchala po celou dobu exilu naříkal, že neodstřelil Beneše. A že naši piloti za války, když Beneš přijel na jejich základnu v Británii, nechtěli vůbec nastoupit, a pak ho vypískali. (Něco podobného se stalo za I. světové války v Čeljabinsku T. G. Masarykovi od Legionářů. Pozn. redakce.) .

Po Benešově úletu byla vytištěna pohlednice s letadlem a pod ním nápis: "Měl plán a zůstal z něho aeroplán.“  Dnes je ceněna ve veřejných aukcích v ČR.

Po květnu 1945 byl divizní generál Robert Rychtrmoc zatčen, postaven před retribuční tribunál a odsouzen retribuční trestné činy podle § 1 a 2 k trestu smrti oběšením. Poprava byla vykonána v Pankrácké věznici, tam, kde předtím vraždili nacisté naše lidi, a to již 21. ledna 1946, aby se český národ opět nedozvěděl pravdu. Tak rychle se zametaly stopy novými vítězi, aby pravda byla opět zašlápnuta do země. Nutno dodat, že generál Rychtrmoc za války nekolaboroval, zůstal čistý jako "lilie". 

Ze všech období ČSR, bylo nejvíce popraveno lidí za prezidentství Beneše. Benešovci vypěstovali v národě tu nejhorší povahu - zaprodanosti. Proto jsem pro politiku "odbenešit" a jít s pravdou před únor 1948, od jednoho případu ke druhému, aby se vzal vítr z plachet komunistům a kolaborantům.

V roce 1968 ještě žil generál Ludvík Krejčí. Bohužel, nikdo nevyužil příležitosti, aby vyslechl a zaznamenal paměti armádního generála Krejčího týkající se Mnichova 1938. Nikdo z českých historiků si nechtěl pálit prsty s "reformními komunisty" na čele státu v době Pražského jara. V roce 1972 generál Krejčí zemřel a vzal si své paměti sebou do hrobu. To vyhovuje pohrobkům Beneše. My však nesmíme zoufat, musíme mít víru v pravdu. Tou je pro nás Kristus - Pravda, Cesta, a Život. Je třeba vnést do politiky Pravdu. Bůh pak takovým politikům bude žehnat jejich práci pro český národ. 

Poznámka: Generál Robert Rychtrmoc byl popraven už 21.1.1946 ve svých 71 letech, přestože nekolaboroval. Vojenský historik Ivo Pejčoch o tomto politickém procesu píše: ( zdroj: https://www.vhu.cz/osud-generala-ktery-se-v-osudnych-chvilich-pridal-na-spatnou-stranu/ )

Jeden z nejsledovanějších procesů byl veden proti diviznímu generálu Robertu Rychtrmocovi, předsedovi kolaborantského Českého svazu válečníků. Narodil se před 138 lety, 9. dubna 1875 v maďarském Czegledu, jako syn wachmeistera rakouské armády. V letech 1881–87 absolvoval šest tříd obecné školy, do roku 1891 navštěvoval nižší reálné gymnázium, pak nastoupil na kadetku, jíž absolvoval roku 1895. V hodnosti poručíka nastoupil k pěšímu pluku č. 32, v období 1901–1903 navštěvoval válečnou školu ve Vídni. Do začátku války vystřídal řadu funkcí a dosáhl hodnosti majora. Od 1. září 1915 působil u štábu 5. sočské armády, 23. října 1917 byl jmenován náčelníkem štábu 21. sboru, 1. května 1918 povýšil na plukovníka generálního štábu. Po vzniku republiky pokračoval v kariéře v československé armádě. Prošel řadou posádek a funkcí, 7. července 1926 jej povýšili na brigádního generála a konečně 1. května 1928 na divizního generála.

 Po odchodu do výslužby v roce 1934 se manželé Rychtrmocovi přestěhovali do Mariánských Lázní, zde generála zastihly události léta 1938. Při vyhlášení mobilizace byl aktivován a řídil výstavbu opevnění v pohraničním úseku od Králíků až k Jindřichovu Hradci. Po Mnichovu se přestěhoval s manželkou do Prahy, kde by patrně v klidu dožil, kdyby se nenechal zatáhnout do vnitro-protektorátní politické hry. Stal se totiž členem Českého svazu válečníků, vybudovaného roku 1940 generálem četnictva v. v. Otto Bláhou.

Cílem organizace bylo sdružovat účastníky první světové války, ovšem na základě podobném říšskoněmeckým veteránským svazům. ČSV tak dostal nejen spolkový, nýbrž i politický rozměr a vzhledem ke svému charakteru byl po válce zařazen mezi významné kolaborantské organizace, podobně jako třeba Vlajka. Otto Bláha měl rozsáhlé plány, chtěl dosáhnout povinné výchovy mládeže v říšském duchu, jíž by vedli právě členové ČSV, navrhoval i českou variantu arizace židovského majetku. Vzhledem k problémům se zabezpečením chodu svazu však v létě 1943 na svou funkci rezignoval a za svého nástupce doporučil právě generála Roberta Rychtrmoce. Ten se stal druhým a posledním vedoucím ČSV. Funkci začal vykonávat 1. srpna 1943, svaz ekonomicky stabilizoval a vydával proněmecký časopis Kamarádství. Když 12. března 1944 probíhal sjezd ČSV, podpořil návrh postavit českou jednotku, která by po boku Němců vystoupila na frontě. Robert Rychtrmoc předal ministru Moravcovi 25. dubna memorandum v tomto smyslu. Doporučil v něm mobilizovat patnáct ročníků odvedenců, celkem až 600 000 českých mužů. Navrhl i nasazení důstojníků vězněných v koncentračních táborech, kteří by tak mohli „odčinit své poklesky“. Generál rovněž vysvětlil, že jeho spoluobčané se podle něj váhavě podílejí na úsilí Říše, neboť se považují za občany druhého řádu. Pro českou emancipaci navrhl například podíl na arizaci židovského majetku, nebo větší zastoupení ve správních orgánech. 

Na nátlak ministra Emanuela Moravce se gen. R. Rychtrmoc 15. března 1945 ujal také vedení Národního souručenství, ještě začátkem dubna zorganizoval jeho sjezd v budově Senátu, kde měl ministr Moravec jeden ze svých posledních projevů. Starý generál se koncem války dokonce přihlásil za člena Svatováclavské roty, jediného skutečného českého vojenského útvaru, spolupracujícího s wehrmachtem. Jednalo se pochopitelně o symbolický akt a Rychtrmoc jednotku nikdy ani nenavštívil. Následujícího dne, 10. dubna byl pozván k státnímu ministru K. H. Frankovi, který mu za zásluhy o protektorát předal Svatováclavskou orlici ve zlatě. Český svaz válečníků zanikl s osvobozením vlasti a jeho vůdčí představitelé byli během krátké doby zatčeni a vzati do vazby. Jejich případ byl justicí považován za natolik závažný, že se dostal do kompetence Národního soudu. Před ním stanuli oba vedoucí ČSV, Otto Bláha a Robert Rychtrmoc, třetím obviněným se zde stal šéfredaktor listu Kamarádství major Gustav Mohapel. Obžalovaní se měli v čele ČSV dopustit úkladů proti republice a spolčení s okupační mocí, jejich činnost směřovala proti národu.

Hlavní líčení začalo 15. ledna 1946 v 9.00. Pokračovalo i následující dny a 21. ledna došlo k vynesení rozsudku. Soud prohlásil všechny tři vinnými, rozsudek zněl v případě Bláhy a Rychtrmoce trest smrti, v případě Mohapela 25 let těžkého žaláře. Odůvodnění rozsudku skončilo v 13.45, oba generálové požádali o udělení milosti. Již za necelé dvě hodiny přišla zpráva, že prezident Beneš tento akt odmítl a přesně v 15.45 zhasnul na popravišti věznice Praha - Pankrác život generála četnictva Otto Bláhy. Přesně o hodinu později se pod šibenici postavil divizní generál Robert Rychtrmoc, kterému byla zamítnuta žádost, aby byl jako voják popraven kulkou. Odmítnut byl pohřeb rodinou i vydání těla. Jeho tělo bylo zpopelněno, manželka Roberta Rychtrmoce Magda byla jako Maďarka nucena opustit ČSR a vrátit se do původní vlasti. Urnu si vyzvednout nemohla, ta byla umístěna v depozitáři krematoria a roku 1950 uložena do společného hrobu. Místo posledního odpočinku generála Rychtrmoce se nachází v neoznačeném společném hrobě nedaleko krematoria na pražském Strašnickém hřbitově. Tak jako mnohých pozdějších obětí politických represí, např. JUDr. Milady Horákové.