Postřehy odjinud 66, aneb něco o Maastrichtu. A k tomu varování: NE euthanasii!

Začněme pěkně „evropsky“ a faktograficky:

V prosinci 1991 schválila v Maastrichtu Evropská rada Smlouvu o Evropské unii. Přestože tato smlouva musela být ještě v únoru 1992 podepsána ministry zahraničních věcí, financí a obchodu a čekal ji překvapivě složitý ratifikační proces ( ve Francii získala podporu pouhých 51 % voličů, Dánové ji napoprvé dokonce odmítli ), byla Maastrichtská smlouva především revoluční změnou k horšímu v dosavadní evropské spolupráci. „Maastricht“ znamenal konec „společenství“ a začátek nad-národní „unie“. Byl opuštěním zdravé myšlenky spolupráce jednotlivých států na základě mezivládních dohod a otevřel prostor k umělému, centrálně řízenému konstruktu nad-národního superstátu a budování euro-socialismu. Na existenci národních států zaútočil z mnoha směrů, mimo jiné, prosazováním „Evropy regionů“ s cílem v unijní části evropského kontinentu definitivně vymazat národní hranice, uměle „rozstříhat“ Evropu na regiony, a ty snadněji centrálně řídit z Bruselu.

Maastrichtská smlouva významně přispěla ke spuštění procesu posilování pravomocí Evropské komise a Evropského parlamentu na úkor národních vlád a parlamentů. Členy Evropské unie obrala nejen o suverénní rozhodování v mnoha klíčových kompetencích, ale především – vnutila jim politický projekt jednotné evropské měny, ze kterého učinila nedotknutelný a nekritizovatelný symbol evropského sjednocení. Česká republika v době, kdy do Evropské unie vstupovala, již nemohla a nesměla nic na daném stavu věcí ani ovlivnit, ani měnit. Vstupovala do unie, kde bylo naší povinností rámec vytvořený Maastrichtskou smlouvou bez výhrad přijmout. Václav Klaus, v době vzniku Maastrichtské smlouvy, revolučnost hloubky a rozsahu změny integrace přesně vystihnul slovy, že Maastrichtem integrace „překročila svůj Rubikon“. Celých následujících dvacet let se pak důsledně věnoval obhajobě Evropy národních států a jejich všestranné suverenity, i poukazováním na zásadní defekty jednotné evropské měny. Přestože byl ostře napadán, zastrašován i vysmíván, zaslouženě se jeho dlouhodobě neměnné argumenty a názory stávají v Evropě součástí moderního racionálního uvažování.

Dnešní katastrofální stav Evropské unie je výsledkem sociálně - utopických konstruktů „vyvolených“, kterým Maastrichtská smlouva před dvaceti lety otevřela dveře dokořán. Návody, jak postupně obnovit evropskou prosperitu, proto hledejme v období „před Maastrichtem“. Návrat k tomuto stylu uvažování je však zásadně podmíněn odchodem celé současné generace evropských elit, které s vytvářením revolučního centralistického modelu evropského socialismu spojily své kariéry a které zjevně nechtějí – vlastně ani nejsou schopny – styl svého uvažování změnit.

Autor: Ivo Strejček

Zdroj: IVK, https://institutvk.cz/clanky/dvacetpet-let-od-integracniho-prevratu-v%C2%A0maastrichtu.html

A nyní pokračujme důsledky. Především varováním švýcarského preláta před jedním důsledkem „nového“ a revolučního evropského uvažování, před euthanasií, touto liberální vymožeností …

Švýcarský biskup: Katolíci, kteří se rozhodnou pro euthanasii, nemohou dostat svátost umírajících

Švýcarský biskup Vitus Huonder dal svým kněžím pokyn, aby odmítli poslední pomazání katolíkům, kteří se rozhodli pro euthanasii. Vysvětlil, že „za těchto okolností nejsou splněny předpoklady k přijetí svátostí“. Jeho prohlášení a vysvětlení jsou obsaženy v pastýřském listě ke Dni lidských práv 10. prosince adresovaném katolíkům jeho diecéze Chur. Zabývá se v něm rostoucím znepokojením nad tím, že lidé své životy vkládají do rukou „odborníků“, kteří se stávají „soudci nad životem, zejména nejsme-li schopni úsudku a nemůžeme o sobě rozhodovat sami“. Podle švýcarských zákonů je euthanasie dovolena, pokud „není motivována sobeckými úvahami“. Počet asistovaných sebevražd roste v poslední době: v roce 2015 jich bylo evidováno 999, což představuje nárůst o 35 procent proti předchozímu roku. Švýcarsko rovněž přitahuje tzv. „sebevražednou turistiku“ cizinců, zejména Němců.

Biskup Vitus Huonder v pastýřském listu napsal: „Stále platí, že není na nás určovat si okamžik smrti. Sebevražda stejně jako vražda odporuje Božímu řádu ve světě,“ a zdůraznil, že hodina smrti „spadá do Boží všemohoucnosti: kde, kdy a jak zemřu, ponechávám na moudré prozřetelnosti Boží.“ I když biskup V. Huonder své kněze důrazně vyzývá, aby doprovázeli všechny lidi v posledních stadiích života a zasazovali se za ochranu nemocných a úlevu od bolesti, vysvětluje, že poslední pomazání lidem, kteří se rozhodli pro euthanasii, nepřichází v úvahu. Vyjadřuje podporu kněžím, kteří se často „v posledních okamžicích ocitají v situaci, kdy se za umírajícího mohou jen modlit a svěřovat ho Božímu milosrdenství. Takový kněz často situaci dostatečně nechápe, když je přivolán k člověku, který již ztratil vědomí.“

„Na druhé straně je důležitou povinností kněze s pastýřskou láskou odrazovat pacienta od sebedestruktivního úmyslu.“ Vitus Huonder jasně řekl, že „je třeba poukázat na důsledky, které to má pro věčnou spásu takového člověka, a snažit se ho pohnout k poslušnosti v následování Boží vůle.“ Biskup V. Huonder také dodal, že pacienti mají být obezřetní při poskytování souhlasu s transplantací orgánů v případě mozkové smrti. „Musí nám být jasné, že diskuse mezi odborníky nedospěla k definitivnímu závěru.“

Katolíci představují 44 procent ze 7,1 milionu obyvatel Švýcarska. Žijí v šesti diecézích a mluví německy, francouzsky a italsky.

Autor: Jan Bentz

Překlad:  Lucie Cekotová

Zdroj: Duše a hvězdy, https://www.duseahvezdy.cz/2016/12/13/svycarsky-biskup-katolici-kteri-se-rozhodnou-pro-euthanasii-nemohou-dostat-svatost-umirajicich/