Postřehy odjinud 62
Koho slavíme? Mikuláše nebo čerta?
Naivní otázka? Snad. Jenže nebyla by položena, kdybych nečetl řadu pozvánek a plakátů na kulturní akce, které se dříve nazývaly „mikulášské“ – a dnes „čertovské“. Tak tady máme „čertovskou nadílku“, „čertovský guláš“, „čertovskou veselici“, „pekelnickou zábavu“, ba dokonce z Děčínska pochází i „vyznání hříchů čertovi“.
Svátek sv. Mikuláše je prastarý. Tradice dávání dárků inkognito jako připomínka blahodárné činnosti tohoto svatého biskupa vznikla ve 13. století – krátce poté, co křižáci odvezli ostatky světcovy z Malé Asie do italského města Bari, kde jsou uloženy dodnes. V barokní lidové tvořivosti se zejména ve slovanských zemích ujal zvyk, že Mikuláš chodí po ulicích v biskupském oděvu s mitrou a berlou ( což je nesprávně, neboť Mikuláš byl biskup byzantského obřadu, měl by tedy mít na hlavě korunu ). Později k němu ještě přibyli andělé jako připomínka toho, že světec, když ho Pán chtěl odvolat z tohoto světa, jej prosil, aby napřed poslal k němu své posly.
Čert tady nikde nefiguroval. Na „postrašení“ zlobivých dětí chodil s Mikulášem hostinský, neboť podle světcova životopisu, částečně legendárního, jistý majitel krčmy zavraždil tři chlapce a ukryl jejich tělíčka v sudu, biskup Mikuláš je ale vzkřísil a tím odhalil tento zločin. Později býval někde hostinský nahrazen policajtem. Čert se k tomu „připletl“ až v epoše romantismu 19. století, který nekriticky akceptoval všechno duchovní bez rozlišení pravdy a hereze, pohádky a skutečnosti, legendy a reality. Šeredný čert s rohy a kopyty je samozřejmě pohádkovou bytostí, nicméně nelze popřít jeho lidovou identifikaci s démonem – a ten už žádnou vybájenou postavou není, jeho existenci dosvědčují na mnoha místech Písmo sv., zejména Ježíš Kristus, Tradice a také dnešní konkrétní realita posedlých osob. Přiřazení čerta k Mikulášovi v předvečer světcova svátku bylo proto nešťastným otevřením láhve s džinem, nebo chcete-li Pandořiny skříňky. Přelom 20. a 21. století nepřinesl totiž ve vyspělých zemích jenom úpadek katolické víry, ale také nárůst kultu ďábla a bujení všeho, co s tím souvisí: magie, okultismu, věštění, čarodějnických praktik apod. Je snad náhodou, že v některých státech USA budují pomníky Bafometovi ( tj. ďáblovi v podobě příšerného rohatého kozla ), že koncem 90. let mezi poslankyněmi Spolkového sněmu v Německu bylo 17 čarodějnic, jež se samy k tomu veřejně hlásily, že letošní prezidentská kandidátka USA H. Clintonová ( naštěstí nezvolená ) je zapletena prostřednictvím svého šéfa volební kampaně Podesty do satanských rituálů? Je snad náhodou, že nedávno zesnulý bývalý hlavní exorcista Vatikánu P. Gabriele Amorth mnohokrát důtklivě upozorňoval na zvýšenou aktivitu satanských sekt a na její důsledky ve formě přibývání démonicky posedlých a svázaných lidí geometrickou řadou? Ďábel je, a kdo to neví, nerozumí světovým dějinám – kázal jednou proslulý švýcarský prelát Robert Maeder. Musíme přiznat smutnou skutečnost, že vliv satana v posledních desetiletích roste. Proniká i do lidových svátků křesťanského původu. Z Vánoc ( především ale z adventu ) a Velikonoc se mu podařilo udělat dny konzumního šílenství, totéž i ze svátku sv. Mikuláše, v němž navíc je ušlechtilá postava svatého biskupa starověku stále více zatlačována do pozadí postavou pohádkového čerta, jenž je synonymem pro zlého ducha.
Sv. Mikuláš vadí. Samozřejmě ne to, že v utajení obdarovával chudé a lidi, kteří se octli ve finančních problémech, to by i největší nepřátelé Kristovi brali. Jenže sv. Mikuláš podle svých životopisců velmi ostře káral soudce a nositele veřejné moci za nespravedlivá rozhodnutí – a to už je mnohem méně populární. Krom toho likvidoval pohanské chrámy s rituální prostitucí a byl též velkým obráncem pravověrnosti, na nicejském sněmu uštědřil heretikovi Ariovi, popírajícímu Božství Ježíšovo, facku – a tato „netolerance“ je nepřijatelná i pro mnohé hodnostáře z vedení současné Církve. Svátek sv. Mikuláše se tak postupně stává svátkem čerta, potažmo zlého ducha. Jenže přesto je na místě optimistické zakončení. Vidění papeže Lva XIII. z konce 19. století, že satanova moc bude v následujících cca 100 letech intenzivnější ( proto zavedl po Mši svaté modlitbu ke sv. Michaelovi Archandělovi ), se naplnilo, lze říci, že v poslední době dosáhlo svého zenitu. Cca 100 let ale uplynulo, příští rok tady máme fatimské jubileum té, která rozdrtila ďáblovi hlavu. Smíme proto doufat v její veliké vítězství – jenže octneme se i my na vítězné straně? Neskončíme na té opačné? Prosme proto Pána a Neposkvrněnou Pannu o hojnost milostí.
Autor: PhDr. Radomír Malý
Zdroj: Duše a hvězdy, https://www.duseahvezdy.cz/2016/12/05/koho-slavime-mikulase-nebo-certa/
A po tomto neveselém článku naopak něco vysloveně pozitivního:
"Bál jsem se, že budu v Kolíně sloužit mše pro tři lidi," říká kněz z Konga, který se vydal na misii do Česka, vyhlášené země ateistů
Chtěl být doktorem nebo vojákem. Z obojího ale sešlo, Georges Makonzo Mondo časem zjistil, že nemá rád pohled na krev. Na gymnáziu, které v Kongu navštěvoval, se zaměřil na pedagogiku a psychologii a chtěl studovat učitelství. "Teď jsem vlastně takovým učitelem. Ve škole jsem ale nikdy neučil," říká usměvavý farář se znatelným francouzským přízvukem. O tom, že se stane knězem, začal uvažovat kolem svých 20 let. To bylo zároveň období, kdy vstoupil do řeholního řádu. V kolínské katolické farnosti, kam přišel páter Mondo před třemi měsíci, jsou tři kněží, dva z nich z řádu verbistů, oficiálně nazývaného Společnost Božího Slova. I přes jazykovou bariéru si mladý kaplan poměrně rychle našel cestu k místním farníkům. Zmiňovaný misionářský řád má přes šest tisíc členů, kteří působí po celém světě. Při výběru své první misie si mohou stanovit tři provincie a seřadit je podle priority. Do jedné z nich jsou pak přiděleni. Do svého seznamu si černošský kněz napsal na první místo Belgii, kde je početná africká komunita a kde měl mezi misionáři známé. Druhou možností bylo zůstat v Kongu, tam už dříve pomáhal jako dobrovolník prostřednictvím místní neziskové organizace. Zvědavost mu ale nedala a jako třetí místo si zvolil slovenskou provincii, do které spadá i Česká republika. A sem byl také nakonec vyslán. "Nečekal jsem to. Prostě jsem potřeboval mít třetí možnost v seznamu," přiznává Georges Mondo. Připouští, že od Česka neměl právě velká očekávání: "Říkal jsem si, jdu do země, kde je tolik ateistů! Budou tam prázdné kostely, mši budu sloužit pro tři nebo pět lidí!"
Mladý kněz nejdříve pobýval rok v Praze - Uhříněvsi, kde byl součástí tamní řádové komunity. Zároveň intenzivně studoval češtinu, nejdříve v kurzu pro cizince, později už individuálně. Fakt, že má na jazyky talent, je nesporný. On sám ale považuje za hlavní klíč k úspěchu mít motivaci se učit. "Když jsem přišel do Čech, v naší pražské komunitě byl Polák a Vietnamec a ani jeden neuměl anglicky. Vaši řeč jsem se vlastně naučit musel, byla to jediná možnost. Měl jsem také nějaké problémy s vízem. Věděl jsem, co bych měl udělat, ale byl pro mě problém to vyjádřit česky. Motivace mi tedy opravdu nechyběla," vzpomíná G. Mondo na obtížné začátky. Cit pro cizí jazyky už vlastně získal ve svém rodném Kongu, v bývalé belgické kolonii, kde žije více než 250 etnických skupin. "Trik na učení nemám, je to spíše zkušenost. Jsem prostě odmalička zvyklý slyšet kolem sebe různé, mnohdy i vtipně znějící jazyky." Kromě francouzštiny ovládá také dva ze čtyř hlavních konžských jazyků − kikongo a lingala.
Když odešel studovat teologii do kněžského semináře v Ghaně, byl už členem řádu verbistů. Studium probíhalo v angličtině. "Perfektně jsem se ji naučil za devět měsíců, ale už třetí měsíc jsem začal studovat na univerzitě. Byly to těžké začátky, ale nikdy jsem nepropadl u žádné zkoušky. Moji spolužáci z Ghany byli velmi překvapeni a ptali se, jak je to možné, že oni, kteří anglicky umí, některé zkoušky neudělali, a já ano. Myslím, že to opravdu záleží na motivaci."
Kolínští farníci velmi oceňují misionářovu snahu a píli. "Potkáváme se dost často a jsem z něj nadšený. Výborně mluví, všemu rozumí, ale špatně čte. Je mi ho líto, protože to chce číst dobře. Kázání má připravené, ale když má něco přečíst, je to pro něj utrpení," popisuje kostelník Jiří Dvořák. Podle něj má nový kaplan jednu vlastnost, která Evropanům obecně schází: "My v Evropě jsme zatíženi spoustou 'problémů' a nedůležitými věcmi. Kdežto on z Afriky má schopnost být nad věcí. Z nepodstatných záležitostí si nedělá vůbec nic. A to je něco, co bychom se od něj měli učit." Sympatie jsou ale oboustranné. "Je tu přátelská atmosféra, lidé jsou vstřícní," pochvaluje si kněz, jenž se zprvu obával působení ve větším městě. "Do kostela tu chodí celé velké rodiny, takže pokud navážete komunikaci s jedním členem, přijímá vás celá rodina," dodává. Mondovu vstřícnost a otevřenost si pochvaluje stále více Kolíňanů. "Nejdřív jsem měla všelijaké pocity z toho, že sem přijde člověk jiné národnosti. Mile mě však překvapilo to, jak se snaží hovořit česky. Oceňuji také, že se účastní projektu Otevřená ulice," shrnuje své pocity z nového kaplana jedna z farnic Anežka Francová.
Iniciativa Otevřená ulice vznikla s cílem oživit město a sousedské vztahy v něm. Každý týden se v Brandlově ulici, vedoucí k chrámu sv. Bartoloměje, setkávají lidé, korzují, povídají si, zaposlouchávají se do hudby či si dají něco dobrého k snědku z okolních stánků.
Během studia teologie se budoucí kněží učí i misiologii. Nabyté dovednosti jim pak usnadňují adaptovat se na jakoukoli odlišnou kulturu. Jazyk je jedním z klíčových bodů, na které se misionář musí soustředit. Pokud ho zná, alespoň trochu, může místním lidem snáze porozumět a přizpůsobit se jim. Ti to ocení. "Pokud mluvím na člověka v cizím jazyce, kterému trochu rozumí, sdělení putuje do hlavy, člověk o tom musí přemýšlet a přeložit si to. Ale pokud na něj mluvím v jeho mateřštině, sdělení se dotkne přímo jeho srdce," vysvětluje Georges Mondo princip, jímž se řídí. Z gramatického hlediska misionáři nejvíce komplikují život pády. Dvakrát až třikrát týdně ho jedna z členek farnosti doučuje. Připravené kázání kaplan před svým vystoupením posílá na korekturu. Občas ho zamrzí, že neumí česky vyjádřit všechno, co by chtěl, a tak, jak by chtěl. "Kázání musím číst z papíru. Ale chtěl bych se obejít bez toho. Někdy je těžké se vyjádřit jen psaným slovem, protože vás třeba něco důležitého napadne až během promluvy. Ale ono to přijde, nemám kam spěchat, chce to svůj čas. Jednou budu v češtině freestyler," dodává se svým optimistickým úsměvem mladý africký kněz.