Postřehy odjinud 45, opět z Klausova hanspaulského institutu
Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause napsal:
Osmadvacátý říjen každoročně slavíme jako svátek naší české národní suverenity. Proč mají lidé, jejichž prioritou je ochrana svobody jednotlivce, oslavovat státní suverenitu a varovat před její ztrátou?
Hlavním nepřítelem svobody člověka jsou kolektivismy a socialismy všech možných barev a odrůd. Je třeba se s nimi potýkat, bojovat s nimi, odhalovat je jako nepřátele svobody a bránit jim formovat společnost podle svých sociálně - inženýrských plánů.
Někdy budeme spíše prohrávat, jindy třeba zase jednou vítězit. Tento boj nikdy neskončí, přesto a právě proto je nutné ho stále vést. Znovu a znovu. Byť možná pokaždé s protivníkem v jiné vnější podobě.
Ale boj s kolektivismy lze regulérně vést na jediném hřišti, na jediném bitevním poli. Tím je parlamentní demokracie, její instituce a mechanismy. A parlamentní demokracie existuje jen v rámci suverénního demokratického státu. Bez suverenity nebudeme mít k dispozici žádný regulérní rámec, ve kterém by bylo možno za svobodu proti kolektivismu bojovat.
Proto je dnes co slavit, proto je co připomínat. A proto je třeba se o suverenitu obávat. Je třeba bránit její zbytek proti bobtnající, suverenitu ničící bruselské mašinérii. A je nutné všemi silami se snažit kousky suverenity, o které jsme v nedávných letech přišli, si brát zpět. Aby i v příštích letech bylo co slavit.
Zdroj: https://www.institutvk.cz/stanovisko-ivk-ke-dni-28-10-2016-proc-slavit-28-rijen
Martin Slaný z IVK pak publikoval tyto řádky:
Brexit měl podle značné části médií a sympatizantů setrvání Británie v EU znamenat neodvratitelný kolaps britské ekonomiky, v lepším případě její výrazný pokles. Dnes zveřejněná data britského statistického úřadu však nic takového nepotvrzují. To, co může ohrozit stabilitu a růst britské ekonomiky v nadcházejících měsících, může být však EU se svou snahou potrestat Brity za hlasování a omezovat vstup britských producentů na evropský trh. Neměli bychom však zapomínat, že takovým opatřením EU trestá i nás. Zahraniční obchod, jak tvrdí ekonomie již od svého počátku, přináší totiž výhody oběma směňujícím.
Zdroj: https://www.institutvk.cz/stanovisko-ivk-ke-dni-27-10-2016-pad-britske-ekonomiky-se-nekona
Briskní komentátor IVK Ivo Strejček pak píše:
Belgický premiér Charles Michel oznámil předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi, že se Belgie prozatím nemůže připojit k obchodní dohodě mezi Evropskou unií a Kanadou. Fakticky to pravděpodobně neznamená krach této úmluvy, ale pouze její odložení v čase do doby, než se do textu podaří zakomponovat další výjimky z výjimek odpovídající ( v tomto případě ) belgickým zájmům.
Ukazuje se tak, že Václav Klaus má pravdu říká-li, že podobné dohody nejsou dohodami o volném obchodu, ale o výjimkách z volného obchodu.
Belgičané, a nejen oni, potvrzují, že evropským institucím nevěří, že nevěří jejich schopnostem a „čistým“ úmyslům, že vzdálené a nesrozumitelné vyjednávání neznámých úředníků občané členských států odmítají. Národní politické reprezentace, oprávněně sledující zájmy svých občanů, dokazují, že žádná bájná a oslavovaná evropská jednota neexistuje, neboť zájmy států jsou přirozeně odlišné už proto, že ony státy jsou odlišné: hospodářsky i sociálně.
Další nerespektování této skutečnosti a umělé vynucování jednotných postojů povede k dalšímu vyostřování vztahů uvnitř již beztak vnitřně rozvrácené EU.
Výkonný ředitel Klausova institutu Jiří Weigl zveřejnil:
Volby a příkopy mezi námi
Nadcházející prezidentské volby v USA zneklidňují mnohé, přestože trouby mainstreamové propagandy již Donalda Trumpa definitivně pohřbily a Hillary Clintonovou již pasovaly na tak jistého vítěze, že žádné hlasování by už vůbec být nemuselo. Přesto je nervozita značná, protože je jasné, že americká společnost zůstane fatálně rozdělená a mnozí se bojí, co bude dál – jak bude po očekávaném vítězství bezvýrazná Hillary vládnout a co udělají milióny rozhněvaných Trumpových příznivců, kteří už mají dost levičáckého pokrokářského znásilňování přirozeného řádu věcí. Americká společnost se dostává do nejostřejšího vnitřního střetu od občanské války.
A rovněž se zdá, že se u nás doma snažíme v ničem za Američany nezaostat. Veřejnost je bičována absurdními pseudo-aférami, přes okázalou hate-free rétoriku se usilovně ve společnosti hloubí nenávistné příkopy a veřejnému prostoru vládne cynická manipulace emocemi. Nedávné krajské a senátní volby ukázaly, že veřejnost na to reaguje znechucením a nezájmem o politiku, což vyjádřila neúčastí ve volbách. To vše v době, kdy zažíváme jedno z hospodářsky nejpříznivějších období. Co nastane, až slunné doby skončí a lidé se k politice vrátí. Společnost rozdělená nenávistnými příkopy problémy těžko vyřeší. Mysleme na to včas.
Zdroj: https://www.institutvk.cz/stanovisko-ivk-ke-dni-24-10-2016-volby-prikopy-mezi-nami
Václav Klaus pak publikoval další skvělé Zápisky z cest:
Tři krátké zastávky ve třech evropských městech během jednoho týdne
Začalo to Bratislavou, účastí na pohřbu prvního slovenského prezidenta Kováče. Trochu jsem ho znal z dávné doby jako kolegu ve Státní bance československé, pak jako prvního slovenského polistopadového ministra financí, který chtěl pořád pro Slovensko nějaké výjimky ( přesněji, on nechtěl výjimky, on chtěl, aby tyto požadavky naznačovaly nám v ČR, že společný stát nemůže existovat ). Pak byl kolegou ve Federálním shromáždění, nakonec jeho posledním předsedou.
To, že se po svém získání funkce slovenského prezidenta ( od Mečiara ), s Mečiarem tvrdě rozešel, by nemělo zakrývat fakt, že v názoru na společný československý stát byl tvrdě na straně těch, kteří chtěli rozchod – daleko více než tehdejší slovenský předseda vlády Vladimír Mečiar. Lidé u nás to nevědí. Na Slovensku asi také ne. Do jeho prezidentování moc nevidím – měl jsem jiné starosti a on tehdy jednal nikoli se mnou, ale s Václavem Havlem. O nějaké idylce ve slovenské politice se v 90. letech určitě nedalo mluvit, ale nebylo to v žádném případě černo-bílé, nebylo tam v krystalické formě ztělesněné dobro a zlo. Říkám to proto, že takto bylo toto téma při pohřbu prezidenta Kováče dnešním prezidentem Kiskou nastoleno. Nemohu souhlasit ani s tím, že to bylo tak černo-bílé, ani s tím, že byl naprosto neznámým a bez-precedentním způsobem narušen pohřeb – smuteční mše v bratislavské ( mimochodem, moc krásné ) katedrále. Sedět v první řadě – jako dobrovolně přišedší host ze sousedního státu, jako někdo, kdo si vzhledem k mimořádnosti česko - slovenských vztahů netroufl, ač složitě odříkal dvě důležité akce, na pohřeb prvního slovenského prezidenta nepřijet – a být vystaven útočné, přepolitizované řeči, jsem si nezasloužil. A neměl jsem to zapotřebí. Pohřby se mají respektovat. Troufám si říci, že jsem to při pohřbu prezidenta Havla, člověka, se kterým jsem nesouhlasil téměř v ničem, více než předvedl. Ze slovenského pohřbu jsem byl nejdříve rozhořčen, pak smuten.
Mou druhou krátkou cestou byl Brusel, a při ní představení knihy Stěhování národů, kterou jsme napsali s Jiřím Weiglem. Po německém vydání přišlo vydání ve vlámštině, v jazyce, který používá větší polovina Belgie a celé Holandsko.
Nemohu nezmínit jednu maličkost už z letadla. Systematicky nečtu – v současnosti – velmi pro-hillaryovský New York Times. Je to totiž zcela jednosměrné čtení. Kde zůstal symbol demokracie, stará, dobrá USA? Chladným mne nechal anti-trumpovský úvodník nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana, který bohužel na ekonomii už dávno zapomněl. Ve svých častých, zcela politických článcích pouze zneužívá reputaci s Nobelovou cenou spojenou. Fascinovalo mne něco jiného – americké blahosklonné vládnutí světu, naštěstí už jen západnímu. Hlavní komentář New York Times se jmenoval „EU by měla být ohledně brexitu pevná“. New York Times radí či spíše diktuje – Británii by nemělo být dovoleno, aby si vybírala, co si z pravidel EU ponechá! Považuji tyto názory, a jejich formu, za typickou americkou neomalenost. Oni, z New Yorku, trvají na „nedělitelnosti“ čtyř základních EU svobod. To je úžasná americká starost, snad by byl Trump jiný.
V Bruselu prší, což žádnému městu nepřidá. Navíc městu, ke kterému mám tak velikou ideologickou nechuť. Nejdříve jsem měl tiskovou konferenci v budově Vlámského parlamentu. Tisková konference byla milá a přátelská. To se nedalo říci o rozhovoru pro belgickou televizi a pro týdeník Knack. Obojí bylo apriorně, předpřipraveně nepřátelské – v televizi promítli před interview film z mého známého projevu v Evropském parlamentu, kdy řada poslanců opouští sál. Brusel je baštou EU, jeho mediální část určitě. Námitky proti vítání migrantů televizní moderátorka vůbec nechápe. ( Říkala, že když chceme být členy klubu, musíme přijmout jeho pravidla nebo ho opustit. Namítal jsem, že za alternativu považuji změnit pravidla tohoto klubu. )
Sympatické bylo setkání s prezidentem Vlámského parlamentu, kterého – jako přesvědčeného Vláma – zajímal rozpad Československa. Mají však o tom pořád strašně zkreslené představy. A hlavně si myslí, že je jejich situace úplně jiná. V něčem je, v mnohém není. Do Bruselu jsem byl pozván stranou Vlaams Belang ( Vlámské zájmy ), která pomohla s vlámským ( tedy i holandským ) vydáním naší knihy Stěhování národů. Má v čele nejmladšího předsedu parlamentní strany v Evropě – Toma Van Griekena – kterému právě bylo 30 let.
Po dopoledním letu do Prahy a po přesednutí do auta jedu do saských Drážďan, kde opět přednáším o masové migraci a jejích důsledcích pro Evropu. Drážďany jsou městem známých proti-merkelovských demonstrací, proto jsem zvědav.
Akce však byla zcela klidná a přátelská. Můj projev ( německy na mé webové stránce ) byl přijat velmi pozitivně. Nebyla to přímo akce AfD, ale řada jejích členů a příznivců tam přišla. Zdá se, že se i v Sasku rodí nezanedbatelná politická síla. V dnešních průzkumech veřejného mínění tu má AfD 22 %.
Druhý den jsem absolvoval hodinovou televizní debatu s jednou známou, dnes z německé státní televize „odstrčenou“ moderátorkou, pro jednu hamburskou internetovou televizi. Byl jsem fascinován, jak mi mluví z duše. Mluví o mediokracii, odmítá feminismus, internacionalismus považuje za větší nebezpečí než nacionalismus, atd.
Často mluvím o de-demokratizaci Evropy, protože Evropa nemá žádný demos, žádný lid, žádný Volk. To je má standardní formulace. Netušil jsem, že německý ministr financí, jeden z hlavních politiků současného Německa, Schäuble veřejně ( a opakovaně ) obhajuje názor, že pro demokracii v Evropě není potřeba Volk ( lid ), ale že stačí Bevölkerung ( obyvatelstvo ). To je významná politologická inovace, samozřejmě děsivá. To je důležitý nákrok k přijímání migrantů do Evropy – rychle se stanou složkou Bevölkerung, složkou evropského obyvatelstva. Nic evropského – civilizačně, kulturně, myšlenkově – v nich být nemusí.
Drážďany – zejména jejich rozsáhlé vilové čtvrti – vypadají v podzimních barvách moc pěkně. Až bude – mělo by to být už 17. prosince – dokončena v Českém středohoří přerušená dálnice mezi Prahou a Drážďany, bude možné si tam zajet na kávu. Drážďany za návštěvu stojí.