Postřehy odjinud 38, tentokrát z Občanského institutu

Tak copak píšou v nám blízkém, křesťanském a konzervativním Občanském institutu:

Keňa: gender vítězí? Jelikož stav politické kultury a vůbec životní úroveň v afrických zemích dosáhly již tak vysoké kvality, že není třeba řešit běžné otázky, které jejich obyvatele trápí, stává se stále častějším tématem v řadě těchto států stanovení genderových kvót v textu ústavních novel. Poté, co byl zveřejněn návrh nové libyjské ústavy, která kromě zavedení práva šaria coby zdroje státního zákonodárství také určuje minimální zastoupení žen v parlamentu, se tímto naléhavým problémem zabývá i keňský parlament. Jelikož se však nepodařilo dosáhnout potřebné většiny pro schválení návrhu v keňském senátu, hrozí nyní zákonodárnému sboru předčasné rozpuštění.

Zdroj: https://www.obcinst.cz/kena-gender-vitezi/

Roman Joch se také zamyslel nad tématem války Západu s terorismem:

Válku nevyhráváme. Patnáct let po 11. září 2011 vidíme, že vojensky je Západ silnější než islamisté, a kdyby chtěl ( vzhledem k našim zbraním ), pak tzv. Islámský stát zlikviduje za jedno odpoledne. Ideologický zápas však prohráváme. Nedaří se nám přesvědčit muslimské mladíky, aby se k džihádismu nepřidávali. 

Potrvá to desítky let . Dne 11. září 2001 vzal Západ na vědomí válku, kterou islamisté proti nám vedli už předtím. Hlavním úkolem bylo zajistit, aby nezískali ničivější zbraně, než měli. To se povedlo: zbraně mají stále jen konvenční. Mnozí se domnívají, že invaze do Iráku v roce 2003 byla chybou; já ne. Byla nutná, aby islamisté nedostali od režimů na Blízkém východě ničivější zbraně a aby ty režimy byly od jejich podpory odstrašeny. Svržení Saddáma Husajna obojímu posloužilo ( a není pravdou, že se žádné chemické zbraně nenašly; našly, jen pak už o jejich medializaci nebyl zájem ). George W. Bush rozpoznal nepřítele a zahájil proti němu boj, v němž se dopustil mnoha chyb; tou největší byla víra, že v arabském světě lze nyní zavést demokracii. To ještě dlouho ne; demokratizaci, aby byla úspěšná, musejí předcházet pro-západní autoritativní režimy, jež udrží stabilitu a vládu zákona, garantují vlastnická práva, umožní vznik střední třídy, a až po čase ji předají moc. Boj proti islamismu bude trvat desetiletí, tím se podobá studené válce proti komunismu. Bush je jako Truman: včas rozpoznal nepřítele a nastínil strategii boje proti němu, byť v něm udělal chyby. Když Truman v roce 1953 z úřadu odcházel, byl v důsledku Korejské války, jež vyústila v pat, nepopulární. Dnes je vnímán jako ten, kdo zareagoval včas a nastavil správnou strategii na několik desetiletí dopředu. Jeden z omylů se stal v roce 2011, když prezident Obama stáhl americké jednotky z Iráku, což způsobilo mocenské vakuum, jež v šíitské části země vyplnil Írán a v té sunnitské Islámský stát. Lze - li Bushe přirovnat k Trumanovi, Obamovou nejbližší analogií je prezident Carter: dobře mínící, leč v důsledku naivity neúspěšný a způsobující ústup Ameriky ze scény. ( Pozn. ČBK: velice mírný komentář působení prezidenta B. H. Obamy, který zřejmě není takové neviňátko, jak vypadá … ). Stejně jako válka studená, i ta proti islamismu bude mít své porážky i úspěchy. Jedním z nich je svržení režimu Muslimského bratrstva v Egyptě a nastolení vlády sekulárního diktátora Sísího. K tomu však Západ příliš nepřispěl, to museli udělat umírnění muslimové sami.

Psychologická slabost Západu. Tím se dostáváme k největšímu problému: psychologické slabosti Západu a jeho pochybám o sobě samém, z čehož plyne jeho – naše – paralýza. Odhlédněme od patologických jedinců, kteří jsou případem pro psychiatra a kteří věří konspiračním teoriím, že 11. září spáchali Američané sami; větším problémem jsou ti, kteří vždy ze všeho viní Západ v první řadě, tedy profesionální masochisté. Přitom za problémy Blízkého východu nemůže primárně Západ; jsou především jeho vlastní, vnitřní. Je sice pravdou, že Západ intervenoval v Libyi a dopadlo to špatně, ale pravdou taky je, že v Sýrii neintervenoval a dopadlo to mnohem hůř. Správnou reakcí na zbrklý intervencionismus tudíž není izolacionismus, nýbrž intervencionismus selektivní, rozvážný. Izolacionisté si myslí, že pokud Západ neintervenuje ve světě, svět bude lepší a nechá nás na pokoji. Omyl; i když nezasahujeme ve světě, mnozí lidé v něm vůči nám nepřátelští budou zasahovat u nás. Kdo jsou evropští rekruti k džihádismu? Mladíci nežijící zvlášť morálně či zbožně, pak je potká životní krize a jsou snadnou kořistí pro nějakého šíleného mulláha. Najednou jejich život nabude smyslu: i já, špinavý červ, mohu udělat něco velkolepého pro Alláha: vyhodit jiné lidi do vzduchu, či alespoň je přejet náklaďákem … Jak tyto lidi od toho odradit? V naší sekularizované, relativistické, dekadentní společnosti velice těžko. Řešení není politické, nýbrž náboženské a kulturní. Jen zodpovědní náboženští vůdci dokážou těm mladíkům něco smysluplného nabídnout a ve prospěch džihádistů je neztratit.

Chybí nám morální étos. Abychom vyhráli ideologickou válku s džihádisty, je potřebné, aby západní společnost byla méně dekadentní, než je dnes. Musí umět zklamaným lidem nabídnout i něco víc než jen nejzákladnější a materiální potěšení. Musí mít morální étos, či alespoň úctu k němu. Proto souhlasím s Kaczyńským a Orbánem, že v Evropě je nutná kulturní kontra-revoluce ( proti relativistické, amorální revoluci posledního půlstoletí ). Jen si nemyslím, že by ji měli provádět politici ( jako Kaczyński, Orbán, či kteříkoli jiní … ), nýbrž že je úkolem pro morální a intelektuální autority, pro občanskou společnost. Pro vás a pro mě.

Vyšlo v LN  13. 9. 2016

Zdroj: https://www.obcinst.cz/valku-nevyhravame/

Tématu volebních preferencí amerických Židů se věnuje dr. Roman Joch opakovaně:

Americká židovská komunita je jedním z nejvěrnějších volebních bloků Demokratické strany. Za posledních sto let američtí Židé hlasovali ve prospěch demokratických kandidátů na prezidenta poměrem 70 : 30. Jen jednou dali více hlasů republikánovi než demokratovi: v roce 1920, tj. před několika politickými věky. A od té doby jen jednou dali demokratovi méně než 50 procent: v roce 1980 ( Carter získal 45, Reagan 39 a nezávislý Anderson 14 procent hlasů židovských Američanů ). Ve všech ostatních volbách získávali demokraté pohodlné nadpoloviční většiny židovských hlasů. Čistě namátkou: když současný prezident Obama kandidoval poprvé, získal v roce 2008 celých 78 procent hlasů amerických Židů. Pak byl nejvíce nevstřícným prezidentem USA vůči Státu Izrael v jeho dějinách, a tudíž podruhé, v roce 2012, získal 69 procent amerických židovských hlasů.

Nevysvětlitelná záhada. Jsou pro to jednak historické důvody a jednak ideologická zaslepenost Židů v USA. Po občanské válce Severu proti Jihu byla Republikánská strana stranou establishmentu, tj. bílých anglosaských protestantů. Demokratická strana byla stranou těch, kdo do establishmentu chtěli proniknout, tedy i imigrantů: irských, italských a slovanských katolíků, ale také Židů z východní Evropy. Jen jedna část Židů tuto loajalitu vůči demokratům odmítla: byli to ortodoxní židé, kteří natruc demokraty volícím irským a italským katolíkům volili republikány. Pak přišla velká krize přelomu dvacátých a třicátých let 20. století a prezident Franklin D. Roosevelt. Židovská loajalita vůči demokratům ještě posílila: Židé dali Rooseveltovi až 90 procent svých hlasů. Jednak kvůli jeho sociálním programům, ale taky z vděčnosti za boj proti nacistickému Německu. Rooseveltův demokratický nástupce Truman klíčovou podporou vzniku Státu Izrael tuto loajalitu ještě upevnil. Jak se bývalé chudé komunity – Irové, Italové, Slované – stávaly bohatšími, začaly se pomalu posouvat od demokratů k republikánům. Přispěly k tomu i další dva faktory: v letech 1968 – 88 se Demokratická strana stávala radikálně liberální v morálních otázkách – a tito katolíci byli tehdy morálně konzervativnější. A v tom samém období byli demokraté vůči Sovětům více „holubičí“ a republikáni více „jestřábí“, a tudíž pro silně antikomunistické Američany středo- a východo-evropského původů byli republikánští kandidáti na prezidenta atraktivnější. Jediná skupina Američanů evropského původu, která tento posun zleva doprava, tj. od demokratů k republikánům, nenásledovala, byli Židé. Proč? Toť záhada. Racionálně nevysvětlitelná. Přitom Židé v jiných zemích světa nejsou tak monolitně levicoví jako ti američtí; spíše naopak: viz nejen Izrael, ale i fakt, že ve vládách Margaret Thatcherové bylo vysoké zastoupení ministrů židovského původu. Proč jsou američtí Židé na rozdíl od Židů všude na světě tak výrazně levicoví? Americký neo-konzervativní ( a židovský ) autor Norman Podhoretz, který sám kolem roku 1968 přešel zleva doprava, dává ve své knize Proč jsou Židé levicoví? ( 2009 ) odpověď, že většina amerických Židů už dávno nahradila Tóru judaismu „Tórou“ levicovosti; levicovost je pro ně novým náboženstvím, a tudíž volit republikány jim připadá jako rouhání. Z Židů v USA pak volí republikány jen dvě skupiny: ti nábožensky ortodoxní a pak neokonzervativci, kteří jsou sice sekularizovaní, ale z politických důvodů zastávají pravicové postoje: „jestřábí“ zahraniční politika ve prospěch Státu Izrael a meritokracie, tedy oceňování lidí na základě jejich osobních zásluh, a nikoli na základě jejich příslušnosti ke skupinovým identitám.

Nepomůže ani Ivanka? A co volby 2016? Hillary Clintonová je v zahraniční politice více „jestřábí“ a přátelská vůči Izraeli než současný prezident Obama, což naznačuje, že může získat více než necelých 70 procent židovských hlasů, které před čtyřmi roky získal Obama. Ale i vystoupení Donalda Trumpa na letošním jarním výročním kongresu vlivného Americko - izraelského politického akčního výboru ( AIPAC ) – vystoupení s nekompromisně militantním, anti-islamistickým obsahem a slibem podpory Izraele – se setkalo s nadšením a potleskem. A pak je tady i fakt, že Trumpova dcera Ivanka si vzala za muže ortodoxního žida, sama konvertovala k ortodoxnímu judaismu a je praktikující židovkou. Trumpa tudíž nelze považovat za protižidovského či protiizraelského kandidáta; rozhodně by byl méně protiizraelský než Obama.

Jak tedy volby dopadnou? Odhaduji, že setrvačnost židovské komunity bude pokračovat a američtí Židé svých 70 až 80 procent hlasů odevzdají kandidátce demokratů.

Vyšlo v LN 6. 9. 2016

Zdroj: https://www.obcinst.cz/jistota-americkych-voleb/

A Roman Joch do třetice, na téma neméně kontroverzní:

Ministerstvo školství za současné paní ministryně Valachové považuji za nejvíce zideologizované a zfanatizované ze všech ministerstev této vlády. Vedle ministryně Valachové i paní ministryně Marksová -Tominová působí jako vzor umírněnosti a střízlivosti – a to je co říct! ( Úřad páně Dienstbiera za ministerstvo nepovažuji; jen za prostor k onanii. )  Důvodů pro změnu, včetně radikální změny personální, je na ministerstvu školství více než dost. Jsou však více méně vnitro-politické. Ale věci zašly příliš daleko, když jakási obskurní náměstkyně na ministerstvu kafrá do politiky zahraniční. O co jde? O „atlasovou bitvu“. „Velvyslanectví“ neexistujícího státu protestovalo proti tomu, že ve školním atlasu je uvedeno, že hlavním městem státu existujícího je určité město ( schválně nyní neuvedu, které; to později ). A ona obskurní náměstkyně se jala ujistit toho „velvyslance“ státu neexistujícího, že „sjedná nápravu“, daný atlas už nebude ve školách oficiálně schválen. Aby byl, musí prý za hlavní město státu daného, existujícího, uvádět město v něm jiné – a co na tom, že daný stát za své hlavní město považuje ono město v atlasu uvedené, nikoli to město jiné ?!

A tím vyvstává několik otázek: Za prvé, má vůbec ministerstvo školství řešit tuto otázku zahraniční politiky? Odpověď: nemá. Za druhé, jsme ještě svobodná země? Odpověď: doufám, že ano. Má vůbec nějaký státní úřad předepisovat školám, rodičů, dětem, lidem, co si mají myslet o jiných zemích? O jejich hlavních městech? Odpověď: nemá. Je hlavním městem Bolívie město Sucre, nebo město La Paz? Je hlavním městem Holandska ( Nizozemska ) město Amsterdam, nebo město Haag? A je ta země vůbec Holandsko, nebo Nizozemsko? Musíme všichni mít jeden názor, nebo smíme mít svobodu se v nich lišit? A má nás ministerstvo školství v tom dirigovat? Odpověď: nemá.

Pro mě je hlavním městem Izraele Jeruzalém. Za třetí, už všichni víte, o čem asi mluvím. Situace na Blízkém východě je tak složitá, jako snad nikdy před tím ( za poslední týden; neboť složitá byla vždy ). Bývalí spojenci jsou ( možná? ) nepřátelé a bývalí soupeři jsou ( možná? ) spojenci. Tady je nutné měřit lékárnickými vahami a operovat skalpelem, nikoli sekat sekyrou. A jedna osoba na ministerstvu školství to právě činí. Jedna konstanta však zůstává: Izrael je náš hlavní spojenec v regionu a my jsme jeho hlavním spojencem v Evropě. To se nezměnilo za žádného našeho premiéra a ani žádného našeho prezidenta. Můžeme si o nich myslet, co chceme ( a o některých z nich já si myslím jen to nejhorší ), ale v tomto všichni byli konzistentní; ještě jednou: Izrael je náš hlavní spojenec v regionu a my jsme jeho hlavním spojencem v Evropě. Takže nějaká favoritka paní ministryně školství v jejím pašalíku nemá právo přepisovat českou zahraniční politiku.

Ale zpět ke svobodě: proč by Češi, školy, rodiče, školáci, lidé, nemohli mít na danou otázku „Co je hlavním městem státu Izrael, Tel Aviv, nebo Jeruzalém?“ názory různé? Proč by museli mít názor stejný, ausgerechnet ten, který zastávají neonacisté a arabští teroristé? Proč by v odpovědi na tuto otázku nemohla být svoboda? Proč bychom se jako občané v odpovědích na ni nemohli svobodně lišit? Bez dirigování té zakomplexované persony na ministerstvu školství? Tolik to hlavní, principiální. Bez ohledu na to, jaký názor na danou věc zastáváte. A nyní můj názor osobní, soukromý: jak vy říkáte městu, v němž sídlí prezident, premiér, vláda, parlament, nejvyšší soud dané země?  Já mu říkám město hlavní.

Jeruzalém, hlavní město Izraele. Jeruzalém je hlavním městem Státu Izrael a navždy jím zůstane. Bez ohledu na komplex kohokoli na českém ministerstvu školství.

Vyšlo v LN 5. 9. 2016

Zdroj: https://www.obcinst.cz/atlasova-bitva-aneb-musime-si-myslet-totez/

Roman Joch se pustil i do svého bývalého šéfa:

Můj bývalý šéf Petr Nečas poskytl rozhovor internetovým Parlamentním listům ( viz https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Merkelova-brexit-a-EU-Obsahle-promlouva-expremier-Petr-Necas-453246 ) , jenž vyšel pod názvem „Merkelová, brexit a EU“. Radost číst. Jeho přehled a schopnost analýzy připomínají, proč byl důvod si ho vážit, když byl politikem.  Jenže někdy Petr Nečas řekne něco, co přinutí člověka si zoufat. Na otázku „od neúspěšného pokusu o puč prezident Erdogan upevňuje moc, vyhazuje tisíce lidí z práce, do toho roste strach“ odpovídá:

„Chci jednoznačně říci, že v Turecku proběhl pokus o vojenský puč proti legitimní a legální vládě ( Turecka ). To, že z různých stupňů antipatie vůči prezidentu Erdoganovi ten či onen není schopen tuto elementární větu říci následovanou druhou elementární větou, že je v pořádku, že demokraticky zvolená, legitimní a legální vláda v čele s legitimním a legálním prezidentem ( Turecka ) tento puč odvrátila, je velká chyba … Měli bychom velmi vážit slova a jednoznačně vyjádřit podporu legitimní a legální vládě při potlačení vojenského puče.“

První, co mě napadlo, byla slova Shakespeara: „lady protestuje příliš moc“ ( Hamlet, akt III, scéna II ). Když člověk v tak krátké výpovědi redundantně zmíní frázi „legitimní a legální“ čtyřikrát, znamená to, že sám o tom není plně přesvědčen a potřebuje se ujišťovat.

Legální ano, ale legitimní? Termíny „legitimní“ a „legální“ vedle sebe klade jako synonyma, leč ony přece označují jevy, které mohou, ale taky nemusí jít ruku v ruce. Legální je zákonné, legitimní je oprávněné, spravedlivé. O tom, že Erdoganova vláda je legální, není pochyb; otázkou je, zda je ještě legitimní po tom, co dělá po nepovedeném puči. Vláda zvolená demokraticky je legální a zprvu i legitimní. Když však začne vládnout protiústavně, porušovat nejzákladnější lidská práva, ničit právní stát, svou legitimitu ztrácí a stává se nelegitimní. Tvrdit, že vláda demokraticky zvolená nesmí být svržena, jak se zdá naznačovat Petr Nečas, je nejen mylné, ale i škodlivé.

Hitler se v roce 1933 dostal k moci demokraticky a legálně, a legálně i vládl. Vše, co dělal, měl posvěcené zákonem. Ale tím, jak vládl, postupně legitimitu ztrácel, až se stal tyranem. Admirál Canaris připravoval na podzim 1938 převrat a zabití Hitlera, kdyby spojenci odmítli mnichovskou dohodu a Německu hrozila válka. Máme ho co by spiklence odsuzovat, nebo naopak litovat, že k tomu nedošlo? Churchill v průběhu války přestal v Jugoslávii podporovat generála Mihailoviče loajálního legální exilové vládě, a začal podporovat komunistu Tita, efektivnějšího bojovníka proti Němcům. Bylo - li prioritou porazit Hitlera, nebylo správné podpořit ty nejefektivnější antinacisty? ( Oba tyto Jochovy příklady jsou více než sporné … poznámka ČBK ). Gottwaldova vláda vzešlá z voleb 1946 byla legální. Nebylo by pro nás lepší, kdyby ji v lednu 1948 vojenským převratem svrhli masarykovsky smýšlející důstojníci? K tomu nedošlo a onen puč v únoru ‘48 provedli soudruzi sami. V roce 1958 francouzská armáda v Alžíru měla dojem, že 4. republika na ni kašle. Vypověděla poslušnost centrální, tj. legální vládě, převzala moc v Alžírsku a provedla výsadek na Korsice. Dala pařížské demokratické vládě ultimátum: nebude-li jmenován premiérem de Gaulle, bude následovat výsadek na Paříž. Pod hrozbou převratu 4. republika kapitulovala a umožnila nástup de Gaulla k moci, pak legitimizován volbami a referendy.
Má Francie litovat, jak se de Gaulle v roce 1958 dostal k moci?

Nebezpečný princip. Nečasova slova jsou o to podivnější, že západní pravice ve studené válce proti komunismu aplikovala stejný princip, jako Churchill v Jugoslávii ve válce proti nacismu: podporovat ty, kdo jsou nejefektivnějšími bojovníky proti expanzi totalitního nepřítele, ať už přišli k moci demokraticky, či ne. Papadopulos a Pinochet byli efektivnějšími bojovníky proti komunismu než Papandreu a Allende. Lidsky je pochopitelné, že se Petru Nečasovi nelíbí, když plukovník a státní zástupce svrhnou legálního premiéra. Ale princip, který razí, je nebezpečný a nemoudrý. I dnes máme smrtelného nepřítele, jakým byly nacismus a komunismus; je jím islamismus. V boji proti němu musíme podporovat ty, kdo jsou nejefektivnějšími bojovníky, bez ohledu na to, zda byli zvoleni demokraticky, ba bez ohledu na to, zda demokraticky zvolené vlády svrhli. Nelituji, že ne-islamistický generál Sísí svrhl v Egyptě demokraticky zvoleného prezidenta z Muslimského bratrstva; lituji, že nezodpovědní politici dopustili, aby v Egyptě byly vypsány volby, v nichž Muslimské bratrstvo vyhrálo. Demokratické volby nejsou nejdůležitější. Mnohem důležitější jsou vláda zákona, náboženská tolerance, přátelství vůči nám a nepřátelství vůči nepřátelům a individuální svoboda. Nevím, jaké byly pohnutky tureckých pučistů, ale když vidím, co Erdogan v zemi dělá, říkám si: chudák země, chudáci svobody milovní Turci.

Vyšlo v LN 26. 9. 2016

Zdroj: https://www.obcinst.cz/poturceny-necas/