Postřehy odjinud 20
Je skutečně Donald Trump takovým populistou, za jakého označují tohoto svérázného a výrazného self-made-mana např. Hillary Clintonová, či nikým nevolený eurokomisař Pierre Moscovici? Ivo Strejček z Institutu Václava Klause má v tomto ohledu jasno: Donald Trump je jenom hlasem veřejnosti!
Bývalý europoslanec I. Strejček pokračuje: „Čím tak Donald Trump dráždí k nepříčetnosti jak americký establishment, zodpovědný za současný rozvrat v celých částech světa, tak evropské elity, předvedl v nedělním programu americké televize ABC „The Week“:
K EU: „je to kontinent bez budoucnosti – a to vlastní vinou“.
K brexitu: „myslím, že to nakonec bude dobrá věc, ale chce to čas“.
Ke Krymu: „jak jsem slyšel, obyvatelé Krymu by raději byli součástí Ruska, než součástí toho, kde byli“.
K Rusku: „ s Putinem nemám žádné vztahy, nijak se s ním neznám, ale pokud bych byl zvolen, zvážil bych, zda by se Krym neměl stát součástí ruského teritoria a posoudil bych, zda nezrušit ekonomické sankce vůči této zemi – mít lepší vztahy s Ruskem je přece dobré, ne?“
K Ukrajině: „ … ujistil bych Putina, že USA se již nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny“.
K NATO: „ je zastaralé .... není schopné čelit terorismu. Musí se změnit, nezahrnuje správné země, které čelí terorismu“.
Názory Donalda Trumpa jsou vším, jenom ne opakováním zastaralých, zdiskreditovaných, evidentně nefunkčních a pro současný svět škodlivých názorů. Považují-li současné politické elity Trumpa za populistu, říkají to proto, že se jeho názorů bojí, tak jako se už bojí svobodných názorů svých občanů. Trump říká to, co si stále více lidí ( nejen v Americe ) myslí – v tomto slova smyslu je tím nejlepším hlasem veřejnosti, tedy populistou.“ A my to podepisujeme!
Zdroj: https://www.institutvk.cz/stanovisko-ivk-ke-dni-1-8-2016-populista-trump-jen-hlas-verejnosti
Strejčkův kolega z IVK Ladislav Jakl si potom všímá celého toho vření okolo současného Polska:
Loňské prezidentské a následně parlamentní volby v Polsku přinesly do země našich severních sousedů zcela jinou politickou realitu. Voliči dali přesvědčivě najevo, že dosavadní lokajský kurs vůči Bruselu a Berlínu se jim pranic nelíbí a soustavná demontáž základů polské společnosti a jejích hodnot také ne. Nová garnitura strany Právo a Spravedlnost získala přesvědčivý mandát v podobě ústavní většiny a začala plnit své sliby. Klacky pod nohy jí u toho hází polský ústavní soud, který předchozí vláda na poslední chvíli v očekávání své drtivé prohry protiprávně přeobsadila ještě před koncem mandátu dosavadních soudců. Pohrobek poražené vlády se ale nevzdává a komicky označuje ústavní zákony ( které jsou součástí ústavy ) za protiústavní. A má silné spojence: do duše polským politikům a i voličům nedávno přijel promluvit americký prezident Obama a Evropská komise dokonce už rozjela procedury směřující k sankcím vůči Polsku. To si mocné globální síly představují, že zvolení polští politici předstoupí před své voliče a řeknou jim: promiňte, my nebudeme plnit svůj program, pro který jste nás volili, my musíme poslouchat ne vás, ale svou bruselskou vrchnost? To by si nechal polský volič líbit? On přece právě takovou změnu chtěl! Evropská komise a probruselští politici ale zesilují tlak a výhrůžky. Patrně se nepodívali na mapu a myslí si, že proti nim stojí nějaký slabý okrajový státeček a ne nová evropská mocnost a její vláda opřená o jasné a silné zadání velké většiny Poláků. Poláci se nedají. A tím dávají naději i nám, abychom se i my učili vzkazovat do Bruselu své NE. Už proto jsme povinni se dnes ozvat a nahlas říci: ruce pryč od Polska!“
Zdroj: https://www.institutvk.cz/stanovisko-ivk-ke-dni-11-8-2016-ruce-pryc-od-polska
K současnému hrdému Polsku se vyjadřuje i další pracovnice Klausova institutu Hana Lipovská:
„Evropská komise dala Polsku tříměsíční ultimátum. Polská vláda má na druhý pokus změnit svůj zákon o Ústavním soudu. Ze strategického hlediska si k tomu Komise nemohla zvolit lepší termín. Během Světových dní mládeže je katolické Polsko plně zaujato návštěvou papeže, takže nesrozumitelná rozhodnutí Bruselu dnes běžného Poláka zajímají jen stěží. Přesto se jedná o průlomovou intervenci, jejímž smyslem je další oslabení suverenity národních států. V červnu loňského roku přijal polský Sejm, ve kterém měla většinu pro-unijní Občanská platforma, značně problematickou změnu zákona o Ústavním soudu. Novela umožňovala jmenovat ještě před podzimními volbami ústavní soudce na pozice, které se měly uprázdnit až po jmenování nové vlády. Občanská platforma si tímto prozíravým krokem chtěla zakonzervovat příhodné složení Ústavního soudu pro případ, že by všeobecné volby prohrála. Evropská komise na tuto kontroverzní novelu reagovala tak, jak by měla reagovat na jakýkoli zákon kteréhokoli členského státu. Mlčením. Občanská platforma po prezidentských volbách skutečně prohrála i volby parlamentní a opoziční strana Právo a spravedlnost získala absolutní většinu v Sejmu i Senátu. Premiérka Szydlová od počátku jasně signalizovala, že její vláda bude hájit zájmy Polska, nikoli jen slepě překládat bruselskou agendu do polské legislativy. Jedním z prvních činů premiérky ostatně bylo odstranění unijní standarty z tiskového střediska úřadu vlády. Obdobně jako vláda Ewy Kopaczové i vláda Beaty Szydlové předložila parlamentu změnu zákona o Ústavním soudu. Evropská komise na tuto novelu reagovala tak, jak by neměla reagovat na žádný zákon žádného členského státu. Přivítala ji jako skvělou záminkou k potrestání sebevědomé, neposlušné euro-realistické vlády příliš suverénního Polska. Nový postup EU pro posílení právního státu umožňuje Evropské komisi zasahovat do vnitřních věcí každého členského státu. Postačuje přitom, pokud se Evropská komise jen „domnívá, že v dané zemi dochází k porušování základních unijních hodnot“. V řízení proti Polsku Komisi příznačně reprezentuje Frans Timmermans, člen Strany evropských socialistů a především komisař pro lepší regulaci ( takový post v Evropské komisi skutečně existuje ). Materiály proti polské vládě shromažďoval poradní orgán Rady Evropy, takzvaná Benátská komise. V ní zasedají zástupci šedesáti států včetně „ryze evropských“ zemí jako je Alžírsko, Tunisko, Maroko nebo Mexiko. Jak bude Evropská komise trestat Polsko dále, pokud ani výhrůžky a umlčení polského hlasu v Radě polskou suverenitu nezlomí? Brežněvovský Sovětský svaz na podobnou situaci reagoval vysláním spřátelených armád. Junckerova komise s tichým požehnáním evropského prezidenta ( bývalého Poláka ) Donalda Tuska bude samozřejmě volit cestu mírovou. Možná nejprve pohrozí zastavením dotací z evropských fondů. Možná na Polsko uvalí vyšší migrační kvóty. Možná ale, že hrdé Polsko požádá samo a rádo o trest nejvyšší – o vyloučení z Evropské unie. Jak ostatně Poláci zpívají ve své hymně: Jeszcze Polska nie zginęła.“
A abychom si nemysleli, že ohrožení demokracie probíhá jen v Polsku, Aleš Valenta z IVK nás uvádí na německou politickou scénu, kde AfD narušuje monopol všech ostatních mainstreamových stran:
„Němce poznamenala jejich katastrofální moderní historie. Jejím důsledkem jsou také některé „zvláštnosti“ německého právního řádu, jako např. roku 1960 zavedený paragraf č. 130 trestního zákona, definující tzv. štvaní lidu ( Volksverhetzung ). Pamětník neznalý souvislostí by si mohl pomyslet, že se jedná o Německou demokratickou republiku a obdobu známého paragrafu o „pobuřování“, jímž v socialistickém Československu KSČ hrozila všem, kdo by se pokoušeli ohrozit jakýmkoli způsobem její mocenský monopol. Omyl. Paragraf o štvaní lidu je již přes padesát let součástí právního řádu Spolkové republiky Německo. V době svého vzniku byl namířen proti pohrobkům nacismu, který měli tehdy Němci ještě v čerstvé paměti a s nímž se začali teprve v příštích letech vyrovnávat v historických a společenských diskusích, jakož i v rámci soudních procesů s nacistickými zločinci. V současné podobě hrozí tento paragraf trestem až pěti let odnětí svobody všem, kdo by „podněcovali k nenávisti, násilí nebo svévolným opatřením“ proti národní, rasové a náboženské skupině obyvatel nebo proti jednotlivcům, pokud budou napadeni z důvodu příslušnosti k některé z uvedených skupin. V roce 1994 byl doplněn o odst. 3, jenž zavádí stejný trest pro toho, kdo by schvaloval nebo popíral zločiny nacionálně-socialistického režimu. V současnosti se Volksverhetzung stává nástrojem pro potlačování názorů, vymykajících se z německého názorového koridoru, který předepisuje, jak psát a mluvit o migraci, ženské rovnosti, sexuálních menšinách, německé minulosti a dalších „citlivých“ tématech. A v poslední době se již samotné pojmy „pravice“ a „konzervatismus“ ocitly mimo jeho rámec a staly se v očích vládnoucích německých elit podezřelými. Ohrožena je proto i Alternativa pro Německo ( AfD ), která se ve svém programu hlásí k liberálním a konzervativním hodnotám. Ovšem záminkou k masivní nepřátelské kampani, jíž je v posledních týdnech AfD vystavena, se staly nešťastné antisemitské výroky poslance Gedeona, pronesené v zemském sněmu Bádensko-Württemberska. V souvislosti s tím se zástupci všech stran vládnoucího stranického kartelu ( tj. stran, které se v SRN podílejí na vládě buď na spolkové úrovni, nebo v zemích - tedy CDU/CSU, SPD, Zelení, Levice a FDP ) vyslovili s různým důrazem pro to, aby byla AfD nebo alespoň někteří její vedoucí představitelé podrobeni dozoru Spolkového úřadu na ochranu ústavy. Jeho prezident Hans-Georg Maaβen to v rozhovoru z konce května odmítl s odůvodněním, že „z našeho pohledu není AfD v tuto chvíli pravicově extrémistickou stranou“. Úřad však prý sleduje, zda extrémisté nepronikají do AfD – nebo do jiných stran. Pro německou politickou stranu může být smrtící již jen debata o možném zavedení ústavního dohledu, protože odrazuje zejména státní úředníky od vstupu do ní, resp. podněcuje ty, kteří již členy jsou, k úvahám, zda nemají s ohledem na profesní kariéru raději včas vystoupit.“
Toto vše podporuje boj extremistických levičáckých bojůvek proti tzv. fašistům z Pegidy, AfD a jiných struktur, které odmítají hlásat povinnou lásku k cizincům. A německá společnost bude opětovně převychovávána! Aleš Valenta k tomu poznamenává: „Nyní budou tedy němečtí učitelé školeni k tomu, aby bedlivě naslouchali svým svěřencům, zda se v jejich řeči neobjeví podezřelé slůvko či náznak nepřátelství k muslimům ... Němci budou tedy nabádáni, aby udávali své spoluobčany, ale když je v sázce tolik, přípustné je zřejmě vše. Ministr chce zburcovat celou „občanskou společnost“, která je prý v ohrožení ze strany „buřiřů“ ( Hetzer ). „Mlčící většina nesmí dále mlčet“, pokračoval de Maizière s tím, že „slovní násilí je neakceptovatelné“. Celá rozsáhlá kampaň obou ministerstev má vyvrcholit přijetím nového zákona. Ano, Německo skutečně čelí vážným hrozbám. Je ohroženo ztrátou svobody slova, která je již nejméně dvě desítky let postupně oklešťována ve jménu politické korektnosti, nejúčinnějšího nástroje k vynucování utopie totální rovnosti v politicko-společenské a morálně-kulturní sféře. Je ohroženo ochromením demokratického parlamentního systému, který přestává plnit svou funkci v okamžiku, kdy je legální politická opozice kriminalizována a režim vyhrožuje trestním postihem všem občanům, kteří se odmítají podřídit diktátu politické korektnosti. Tato plíživá proměna v kvazi-demokracii s totalitními prvky je zaštítěna nerozbornou jednotou výše zmíněného pětihlavého politického kartelu, který vykazuje stále zřetelnější podobnost např. s Národní frontou, v níž zdegenerovala svobodná politická soutěž v Československu po roce 1948. Právem tvrdíme, že naše zkušenost s komunismem nám usnadňuje rozeznat povážlivé trendy v dnešních západních společnostech. Ale kam se poděla komunistická zkušenost skoro 20 milionů bývalých východních Němců? V důsledku masivní „westernizace“ po sjednocení Německa v roce 1990 z ní podle vše mnoho nezbylo, i když výsledky voleb v obou částech Německa vykazují stále zřetelné rozdíly, jak ukazuje např. triumf AfD v Sasku-Anhaltsku, kde získala více jak dvojnásob hlasů než SPD, což je v západní části země zatím nepředstavitelné. Strana „Levice“, nástupnická organizace po bývalé komunistické straně východního Německa, sama několik let podrobená dozoru Úřadu pro ochranu ústavy, se plně včlenila do vládnoucího kartelu a proti „rasistickým štváčům“ z AfD ( citace ze stranického usnesení z konce května ) brojí ještě horlivěji než její souputníci z CDU či SPD. Němci prošli po válce převýchovou, jejíž rozsah a intenzita nemají patrně mnoho paralel v dějinách. Navýsost potřebná denacifikace a výchova k demokracii se promítly do mimořádné stability a kvality západoněmecké demokracie v 60. - 80. letech minulého století. Pak si však sílící radikální levice, využívající jako účinnou zbraň prudký nárůst imigrace po r. 1990, vynutila přechod k indoktrinaci multikulturalismem a politickou korektností, což v politické praxi znovu zajistilo klid a pořádek, tentokrát však již dosažený za cenu omezování svobody slova a ostrakizace politických soupeřů. První obětí se stala strana Republikáni Franze Schönhubera, jež v roce 1989 pronikla do ( západo ) berlínského zemského sněmu, jakož i do evropského parlamentu. Elity ji označily za „pravicově konzervativní uskupení“ a záhy se v tisku objevily spekulace o tom, že se jedná o hrozbu pro německou ústavu. Jakmile byli v roce 1992 Republikáni skutečně postaveni pod dozor Spolkového úřadu pro ochranu ústavy, strana se ocitla v krizi a nakonec se rozštěpila, přičemž její radikální křídlo se posunulo na krajní pravici, kam ji elity od začátku chtěly dostat. Po několika letech republikánská strana zanikla a politické nebe nad Německem bylo opět bez mráčku. Připravovaný zákon se jeví jako počátek třetí fáze v historii poválečné převýchovy německého národa. Dochází k ní opět v kauzální souvislosti s migrací, přesně řečeno s dramatickým nárůstem imigrace v roce 2015. Vzhledem k šokovému charakteru tohoto procesu byla reakce Němců neuvěřitelně mírná a měkká, což je z hlediska levicově liberálních elit evidentní důkaz úspěšnosti předcházející multikulturní indoktrinace. Postupně však začal odpor podstatné části společnosti sílit a objevila se AfD, jejíž volební úspěch v letošních březnových zemských volbách elity nepochybně vyděsil. AfD má být zřejmě zlikvidována stejným způsobem jako zmínění Republikáni, ale protože rezistence proti degermanizaci a islamizaci Německa je mnohem hlubší a silnější než proti migraci před pětadvaceti lety, bylo rozhodnuto zahájit celospolečenskou mobilizaci proti tzv. pravicovému extrémismu a islamofobii. Za účelem zdání neutrality a objektivnosti se kampaň nese v duchu boje proti radikalismu obojího druhu i proti islámskému fundamentalismu. Metody a slovník však vykazují znepokojivou podobnost s postupy, které při převýchově obyvatelstva kdysi uplatňovaly totalitní systémy.“
Valentův závěr nutí k hlubokému zamyšlení: „Nechybí ani rozhovor s vedoucím památníku Anny Frankové, židovské dívky z Holandska, zavražděné nacisty. Neboť – jak nám podsouvají autoři videa – jakékoliv násilí, každá nenávist vede v posledku do Osvětimi. Celé toto fanatické tažení proti lidské přirozenosti, k níž patří neodlučitelně násilí i nenávist, stejně jako něha a láska, obojí v nesčetných podobách, při nichž jde vždy o přiměřenost a rozumnou ( ne ) regulaci ze strany zákona, nutně v individuální rovině skončí emociální sterilitou lidských trosek, neschopných vést smysluplný partnerský a rodičovský život a ukájejících u computeru ubohá rezidua svých vášní, a ve společenské rovině totalitní vládou v duchu Huxleyho Krásného nového světa. Jednou z nejodpornějších stránek obou totalitních systémů dvacátého století bylo zneužívání i docela malých dětí k ideologickým a politickým cílům. Lze tedy oprávněně předpokládat, že politická výchova k demokracii na německý způsob bude časem zavedena i ve školkách. Indoktrinace dětí předškolního věku – v oblasti tzv. frühsexualisierung – není ostatně v dnešní SRN nic nového. Jinak je užitečné si povšimnout, že pokud v uvedené citaci nahradíme slovo „demokracie“ pojmem „socialismus“, dostaneme formulaci, jež je neodlišitelná od někdejších ideologických sloganů komunistů v NDR nebo Československu. Demokratický kapitalismus triumfoval ve dvacátém století nad totalitními ideologiemi mj. proto, že naplňoval přirozenou touhu většiny lidí žít ve společnosti, která jim umožní jednat v souladu s jejich svobodnou vůlí. Nepotřeboval ideologii, kterou by vtloukal do hlav občanů. Naopak systém, postrádající vnitřní legitimitu, se musí uchýlit k ideologické indoktrinaci, aby si jaksi zvenčí opatřil alespoň zdání legitimity. Nynější politický režim Spolkové republiky Německo stojí na solidních základech a vládnoucí elity se opírají o vůli lidu, vyjádřenou ve svobodných demokratických volbách. Avšak in extremis dovedená politická korektnost a výše pojednaný komplexní program ( pře ) výchovy Němců k „demokracii“ jsou povážlivé signály počínající eroze legitimity systému, který se začíná obávat názorů a postojů velkého množství občanů. Kritickým momentem je tu samozřejmě katastrofální imigrační politika současné vlády.
Komplex Osvětimi, tragická de-germanizační a islamizační politika vládnoucího politického kartelu v kombinaci s extrémní politickou korektností vytvářejí směs, z níž se splétá oprátka pro německou a potažmo evropskou svobodu. Následující měsíce ukáží, zda a jak bude tento trend pokračovat. První zkouškou budou zářijové zemské volby v Meklenbursku, kde průzkumy naznačují opět vysoký zisk pro AfD,“ uzavírá svou skvělou analýzu Aleš Valenta z Institutu Václava Klause. A nás to opětovně nutí k hlubokému, neveselému přemítání …
Zdroj: https://www.institutvk.cz/ostatni-texty/ales-valenta-v-nemecku-sili-tlak-proti-opozici