Postřehy odjinud 107
Michal Semín: Recenze knihy Aleše Valenty "Jeden rok konzervativní publicistiky"
Autor: Michal Semín
Zdroj: Parlamentní listy.cz
Datum: 16. 3. 2017
Publikace Aleše Valenty Jeden rok konzervativní publicistiky je v mnoha ohledech zřejmě nejvydařenější analýzou současných úpadkových procesů ve společnostech Západu, jaká kdy u nás vyšla. Navazuje na o něco starší a neméně významné publikace téhož vydavatele ( IVK ) věnovaných migraci ( Stěhování národů, Unie ve víru migrační krize ) a neblahému společenskému vývoji v naší zemi v důsledku nástupu ideologií a politických programů, neslučitelných s hodnotami svobody a přirozeného řádu ( Česká republika na rozcestí ). Ve své reflexi příčin dnešního stavu jde však ještě o nějaké to patro níž, k příčinám intelektuálním a duchovním. Ale o tom až později.
Na prvních recenzních řádkách chci být poněkud osobní. Znám se s Alešem Valentou z doby, kdy jsme byli oba členy Občanské demokratické aliance. Spojuje nás však i to, že jsme z této strany ještě v době, kdy aktivně působila v české politice, vystoupili. Stalo se tak poté, co jsme nedokázali zabránit tomu, aby se jí deklarované konzervativní postoje nestaly pouhou fasádou, za níž se cihlu po cihle budovala instituce, poplatná ideologiím a procesům, jež tak pregnantně pranýřuje Aleš Valenta ve svých textech.
Základem publikace Jeden rok konzervativní publicistiky jsou články, jež vyšly na portálu Neviditelný pes, v časopise Kontexty a Literárních novinách. Jsou rozděleny do tří oddílů, zachycujících popisované a hodnocené jevy a události induktivně - od konkrétního k obecnému. Východiskem je aktuální situace v Německu, nahlížená v kontextu sebe zničujícího demografického a kulturně - civilizačního experimentu, probíhajícího pod neutrálním označením „migrace“. Autorova volba Německa přitom neplyne jen z faktu, že je vynikajícím znalcem tamějších poměrů, publicistiky i samotného jazyka našeho největšího souseda, ale především z důvodu jeho politického a hospodářského významu pro celou Evropu a jeho mocenského postavení v rámci EU. Aleš Valenta vidí za kulisy mediálním mainstreamem interpretované vnitroněmecké politiky, v níž nalézá nejeden rys, typický pro totalitní režimy. Jak je to možné? V německé společnosti, ochromené poválečnou reflexí svých historických selhání a vlastního expanzionismu na úkor jiných evropských národů, se od šedesátých let minulého století začalo dařit krajně levicovým silám, inspirovaným Frankfurtskou školou sociální kritiky a neo-marxismem, zaměřeným na ovládnutí světa kultury. Své politické vyjádření nalezly především ve straně Zelených a sociální demokracii, od nástupu kancléřky Angely Merkelové se však podobnou cestou ubírají i demokraté křesťanští. Ti všichni se podle A. Valenty společně „zasloužili“ o to, že se „německá otázka“ nerealizovala národně, ale nad-národně, prostřednictvím umělé euro-identity, jež s původním étosem historické Evropy nemá nic společného. Proto také příchod potenciálně miliónů ne-evropanů do Německa A. Valentou zmiňovaný ministr zahraničí Joschka Fisher jednoznačně vítá, neboť touto radikální etno-demografickou proměnou může být historické, etnicky a kulturně definované Německo, definitivně vymazáno z mapy Evropy. Na jeho místo pak má přijít „národ“ nový, plně emancipovaný od překonaných kategorií kultury, jazyka, pohlaví a genů, vyznávající tzv. ústavní patriotismus, založený na abstraktních idejích rovnosti a lidských práv. Čirá utopie, tvrdí Aleš Valenta, jež nemůže skončit jinak, než stupňující se represí vůči těm, jež se diktátu vládců nového Německa odmítnou podrobit. Tento trend pak ilustruje na mnoha stránkách konkrétními příklady ostrakizace a vrchností tolerovaným násilím vůči členům Alternativy pro Německo ( AfD ), této v soudobém Německu jediné čistokrevné konzervativní strany. Dost na to, aby byla vyznavači bez břehé plurality a tolerance ke všemu odlišnému označena za ideové pohrobky nacismu, před nimiž se třeba chránit důkladnou indoktrinací na multikulturalismem a genderovou ideologií promořených školách a propagandou v režimu věrných médiích. Ideologické šílenství německých pokrokářů by pro nás mohlo být pouhou kuriozitou, kdyby nebylo Evropské unie a výsadního postavení Německa v ní. A právě evropskému kontextu „německého příběhu“ se věnuje druhá část Valentovy publikace, nazvaná EU, Evropa a Západ. Pro autora, samozřejmě nikoli překvapivě, nejsou pojmy EU a Evropa zaměnitelné. Chceme-li zajistit Evropě budoucnost, není třeba provést jen rázná opatření na poli přistěhovalecké politiky. Aleš Valenta se kloní k názoru, že k záchraně Evropy, ale i svobody a demokracie, je nezbytně nutné zamezit dalšímu procesu evropské supra-nacionální integrace a uspořádat vztahy mezi evropskými národy na bázi vzájemně prospěšné mezinárodní spolupráce.
Aleš Valenta se však ve svých úvahách zamýšlí i nad tím, do jaké míry jsme my, euro-občané, vlastně ještě vůbec Západem. V úvodu publikace uvádí: „Západ je přibližně totéž co liberální demokracie, tedy systém, jehož ústřední hodnotou je politická a hospodářská svoboda. Je to ale také systém, v němž jsou občanská práva v rovnováze s povinnostmi a kde vláda chrání tradiční rodinu jako základní předpoklad společenské soudržnosti.“ Na desítkách příkladů následně dokládá, jak se dnes státy západní civilizace od těchto zásad čím dál tím více odklánějí, až mu nezbude nic jiného, než uvádět pojem Západ v uvozovkách. Je však otázka, nakolik samotná liberální demokracie není jednou z příčin společenské a hodnotové krize, jíž momentálně procházíme. Aleš Valenta si tento problém uvědomuje a vrátí se k němu na závěrečných stránkách knihy.
Třetí a zároveň poslední část knihy se jmenuje Obrana svobody. Jde o články, v nichž kulminuje Valentova analýza dnes převládajících ideologií a v nichž si autor zřetelně uvědomuje myšlenkové meze jejich mainstreamové kritiky z řad libertariánů. Co tím mám na mysli? Začněme tím, jak Aleš Valenta vnímá svět, v němž se my, obyvatelé „Západu“, nacházíme: „Ideál mnoho-národnostní komunity bez hranic, abstraktní sekulární humanismus a ekonomická globalizace jsou ingredience, z nichž globální elity navařily svůj univerzální „eintopf“, v němž hodlají rozpustit národností, jazykovou a náboženskou mozaiku tohoto světa. Manažeři nad-národních super firem, trávící nemalou část svého života v letadlech vysoko nad zemí, že touto cestou budou mít v každém okamžiku dostatek flexibilní mobilní levné pracovní síly, jež se bude bez potíží v podobě hranic a tradic přesouvat po trajektoriích, narýsovaných pohybem kapitálu a investic. Političtí vůdci, soustředění v několika málo centrech ( Brusel, Washington, New York … ), budou tento neustálý pohyb pomáhat řídit, organizovat a usměrňovat. Úlohou nadnárodních, kulturních a intelektuálních elit by pak bylo dodávat této „super tekuté“ společnosti její pravidelnou porci zábavy a na univerzitách a ve vědeckých centrech zajišťovat setrvalou teoretickou recyklaci dosaženého ideálu planetární „Egalité, Liberté, Fraternité“. Snad mi to autor tuto poznámku odpustí, ale pokud by si čtenář pozorně přečetl jen těchto pár vět a skrze ně pochopil, jakým nebezpečím čelíme, může již knihu odložit. Ba ne. Poslední článek, nazvaný Za rehabilitaci autority ve společnosti, by si nikdo z nás nechat ujít neměl. Aleš Valenta v něm rozvíjí tvrzení německého právního filosofa Ernsta - Wolfganga Böckenfördeho, že liberální sekularizovaný stát žije z předpokladů, které nemůže sám garantovat: „Liberální stát může přetrvat jen tehdy, když je svoboda regulována zevnitř morálním základem společnosti a její homogenitou“. Může však důsledně liberální stát takovou morálku, založenou na nutném rozlišení dobra a zla, od svých občanů vyžadovat? Bude pak ještě liberální? A zde jsme u kořene problému: Je vůbec svoboda tou nejvýše postavenou hodnotou společenského života, jemuž jsou všechny ostatní hodnoty podřízeny? Není tomu spíše tak, že se společnost může plně a důstojně rozvíjet jen tehdy, je-li v ní svoboda ve službách, slovy sv. Augustina z Hippo, společenského pokoje, spočívajícího v řádu ( tranquilitas ordinis )? Křesťanství, vykázané politickými procesy novověku do ryze soukromé sféry ( když ne rovnou do vězeňských cel ), se čím dál tím více ukazuje jako nezbytný předpoklad pro zachování svobodné společnosti, dnes ohrožené nejen zvenčí ( islám ), ale také – a to především – zevnitř.
Buďme vděčni nejen autorovi, ale také IVK, že si můžeme přečíst knížku s takto závažnými úvahami a přemýšlet o jejím sdělení. Je však cenná nejen svým obsahem, ale i srozumitelností a jazykovou úrovní. V poslední větě své předmluvy Aleš Valenta píše: „Pokud tato knížka byť nepatrně přispěje k rehabilitaci svobody a zdravého rozumu v české společnosti, pak splnila svůj účel“. K přání, aby se tak stalo, se nelze nepřipojit.
Vyšlo na serveru Parlamentní listy.cz
Zdroj: Akce D. O. S. T., https://www.akce-dost.cz/20170316a.htm
A po tomto skvělém úvodu několik praktických příkladů světového boje křesťanů za svobodu naší civilizace:
Biskupové proti „potratu z důvodu bídy“
Bolívie. Bolívijští biskupové pozvedli hlas proti legalizaci potratů a eutanazie ve své zemi, kde právě probíhá parlamentní diskuse nad reformou trestního zákoníku. Změny mají na příklad povolit interrupci do osmého týdne těhotenství v případech, kdy matka nemá odpovídající prostředky na výchovu dítěte. Bída má být také argumentem zaručující beztrestnost v případě vraždy dítěte a eutanazie. Navržené úpravy trestního zákoníku označují bolívijští biskupové za kuriózní a namířené proti životu. Připomínají zároveň zákonodárcům, že „bída se nesmí stát všeobecnou omluvou pro porušování zákona“. Apelují také na zavádění zákonů hájících život, které navrhovaná reforma výrazně ohrožuje. Bolívijští biskupové se také rozhodně postavili proti ideologické kolonizaci obyvatel, kterým se sugeruje, že potrat je cestou k řešení sociálních a ekonomických problémů. Poukazují zároveň na to, že navržené reformy jsou v rozporu s platnou ústavou. Ta totiž potvrzuje právo každého člověka na život a občanský zákoník přiznává toto právo všem, už od chvíle početí. „Jako církev – píší bolívijští biskupové – nemůžeme přistoupit na navrhovanou reformu zákona. Povinností státu je vést politiku, která směřuje k zlepšování života obyvatel, podpoře těhotných žen a která rozhodně zabraňuje násilí.“
Zdroj: Radio Vaticana, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25392
Moderátorce zakázali křížek na krku
Norsko. Známá norská televizní moderátorka Siv Kristin Saellmann dostala zákaz nosit v práci na krku křížek. „Televizní moderátoři musejí být neutrální,“ odůvodnil rozhodnutí ředitel zpravodajství. Do redakce pak přišly dopisy pobouřených diváků, kteří to označili za urážku islámu, zpochybňující nezaujatost televizní stanice. Komentátoři zdůrazňují, že k incidentu došlo v zemi, kde většinu obyvatel představují křesťané. Kauza připomíná zákaz nošení křížku, s nímž se setkala stevardka Britských aerolinií. Ta se ovšem odvolala k Evropskému soudu pro lidská práva. Jeho výrok po sedmi letech potvrdil, že byla diskriminována, a v odůvodnění označil náboženskou svobodu za základní právo věřícího člověka a základ demokratické a pluralitní společnosti.
Zdroj: Radio Vaticana, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25391
Kardinál Angelo Sodano: Fátima je poselstvím naděje
Vatikán. Oslavy stého výročí mariánských zjevení ve Fatimě přinášejí poselství naděje. „Životní zkoušky a tragédie mohou být četné a těžké, ale Boží láska k nám je ještě větší,“ řekl včera kardinál Angelo Sodano, na portugalském velvyslanectví u Svatého stolce. V souvislosti s poutí papeže Františka do Fátimy ve dnech 12. a 13. května, děkan kardinálského kolegia představil diplomatickému sboru události, k nimž došlo v roce 1917. „Mohou nám pomoci k lepšímu pochopení Boží přítomnosti v lidských záležitostech,“ řekl dlouholetý sekretář Svatého stolce. K historickému přehledu dějin fatimských zjevení připojil kardinál A. Sodano také své osobní vzpomínky. Jak řekl, v tragických letech II. světové války byla slova P. Marie k třem malým pastýřům „velkou útěchou“. „Bůh může vždy zasáhnout do lidských dějin,“ dodal. ( Poznámka SK – myšleno patrně během první světové války … ). Poselství Fatimy znamenalo už ve své době nejen pobídku k obrácení a modlitbě. Bylo poselstvím naděje, protože Bůh je přítomen mezi lidmi „i v nejtragičtějších okamžicích dějin“. Kardinál A. Sodano připomněl slova někdejšího lisabonského patriarchy Manuela Gonçalvese Cerejeiry, který před čtyřiceti lety řekl: „není tomu tak, že by církev vnutila světu Fátimu, nýbrž Fátima samotná předstoupila před svět,“ aby připomněla lidem naší doby Ježíše Spasitele, který „přišel na svět, aby všichni lidé měli život a měli ho v hojnosti“ ( srov. Jan 10, 10 ).
Zdroj: Radio Vaticana, https://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25385
Chorvatsko: interrupce před soudem
Publikováno: 15. 3. 2017
Chorvatský ústavní soud se na základě stížnosti podané občanskými sdruženími zabýval citlivou otázkou ústavní konformity zákona z roku 1978, který v éře komunistické Jugoslávie stanovil legální rámec pro provádění interrupcí. Ve svém nálezu ústavní soud dospěl k závěru, že není úkolem soudního orgánu určovat, kterým okamžikem začíná lidský život, vyzval však zákonodárný orgán, aby přijal novou normu odpovídající standardům právního státu. Ta by dle přesvědčení soudu měla nalézt rovnováhu mezi ochranou soukromého života ženy a respektem k nenarozenému životu tak, aby se v praxi stala interrupce spíše výjimkou.
Zdroj: Občanský institut, https://www.obcinst.cz/chorvatsko-interrupce-pred-soudem/
Jižní Afrika: konfiskace půdy bez odškodnění
Publikováno: 15. 3. 2017
Vážný signál znejisťující vlastníky půdy a vytvářející nový zdroj mezirasového napětí představuje návrh jihoafrického presidenta Jacoba Zumy, aby v budoucnu probíhalo vyvlastnění půdy bez finančního odškodnění dosavadních vlastníků. Jednou ze záruk klidného přechodu od apartheidu ke standardům moderního právního státu přitom byly právě záruky respektu k vlastnickému právu. Podnět směřující k nacionalizaci vlastnictví půdy a jejímu přerozdělení by přitom vyžadoval změnu ústavy, k níž by bylo třeba dosáhnout 2 / 3 většiny v parlamentu. Následná praktická realizace kontroverzního záměru - pokud by proběhla jako v sousedním Zimbabwe – by mohla vést k odchodu farmářů, poklesu produkce, růstu chaosu a snížení životní úrovně obyvatel.
Zdroj: Občanský institut, https://www.obcinst.cz/jizni-afrika-konfiskace-pudy-bez-odskodneni/
Civilizace bílého křesťanského muže je zkrátka na celém světě ohrožena nepřátelskými silami, které útočí odevšad. A vnitřek samotné katolické Církve dnes bohužel není výjimkou:
Kardinál R. L. Burke byl „de facto“ suspendován, tvrdí člen Maltézského řádu odpovědný za distribuci kondomů
Představitel Řádu maltézských rytířů, který byl jádrem sporu o katolickou identitu a suverenitu Řádu, tvrdí, že patron Řádu, kardinál Raymond L. Burke, byl „de facto“ suspendován. Německý aristokrat Albrecht von Boeselager byl odvolán z funkce velkokancléře za porušení slibu poslušnosti. Nepodřídil se výzvě představeného, aby rezignoval, když se přišlo na to, že přehlížel distribuci antikoncepčních prostředků v rozvojových zemích. Katolická církev učí, že antikoncepce je vnitřně špatná. Poté, co von Boeslagerovo odvolání vyvolalo povyk, vstoupil do věci osobně papež František a A. von Boeselagera do jeho funkce vrátil. Papež rovněž vyzval k rezignaci nejvyššího představitele Řádu, velmistra Matthewa Festinga, který A. von Boeselagera odvolal. Šlo o neobvyklý krok, neboť Maltézský řád má statut suverénního státu. Papež pak jmenoval „papežského delegáta“, který má Řád řídit. Podle britského listu The Tablet A. von Boeselager prohlásil na webových stránkách kolínské arcidiecéze, že delegát, jímž je arcibiskup Angelo Becciu, nyní plní úkol kardinála R. L. Burkea. A. Becciu „má papežovu plnou důvěru a je jeho mluvčím“, řekl A. von Boeselager. „To znamená, že kardinál R. L. Burke jako patron Řádu byl de facto suspendován.“ A. von Boeselager dále uvedl, že obvinění, že když papež František vyzval M. Festinga, aby rezignoval, podkopal tím suverenitu Řádu, „je naprosto nepodložené“. „Papež jednal na přání Řádu a dával si velký pozor, aby suverenita Řádu nebyla nijak narušena či poškozena,“ řekl. „Požádal velmistra, aby odstoupil, jeho rezignace se uskutečnila podle regulí Řádu a byla přijata. Jmenování delegáta Svatého otce se výslovně omezuje na duchovní stránku Řádu a s jeho činností jako suverénního subjektu nemá co dělat.“
Podle A. von Boeselagera bylo důvodem, proč do celé záležitosti vstoupil papež, „lživé tvrzení“, že papež František chtěl, aby A. von Boeselager odstoupil. „Musel to napravit,“ řekl A. von Boeselager. „A potom mnoho členů Řádu apelovalo na Svatého otce, aby zasáhl a dal věc do pořádku“ tím, že činitele, který přehlížel distribuci antikoncepce, vrátí do funkce. Kardinál Raymond L. Burke je jedním ze čtyř kardinálů, kteří papeži Františkovi předložili dubia, v nichž ho žádají o morální objasnění Amoris laetitia. Je neskrývaným obhájcem katolické ortodoxie a hnutí pro život. Velkokomtur Maltézského řádu Fra’ Ludwig Hoffmann von Rumerstein, po rezignaci velmistra dočasně pověřený řízením Řádu, řekl rakouskému listu Der Standart, že se dne 6. prosince 2016 zúčastnil schůzky s kardinálem R. L. Burkem, tehdejším velmistrem Fra’ Matthewem Festingem a A. von Boeselagerem, na níž byl Albrecht von Boeselager vyzván k rezignaci. Von Rumerstein charakterizoval schůzku jako „rozhovor mezi kardinálem R. Burkem a Boeselagerem“. „Diskuse probíhala civilizovaně. Na výzvu kardinála R. L. Burkea, aby rezignoval, A. von Boeselager odpověděl ne. Potom jsem kardinála doprovodil k autu,“ vysvětloval von Rumerstein. „Nepamatuji se, [ co říkal ], ale potřásal hlavou. Dá se říci, že byl rozzlobený. Čekal, že A. von Boeselager rezignuje.“ Kardinál Raymond Burke líčení von Rumersteina a von Boeselagera odmítl a vyjádřil se, že je „nepřesné“ a že jde o „pomluvy“. V rozhovoru s Edwardem Pentinem na stránkách National Catholic Register uvedl, že ho von Rumersteinův popis událostí „ohromil“. [ 1 ] „To, co říká Fra’ Ludwig Hoffmann von Rumerstein, není přesné,“ prohlásil kardinál Raymond L. Burke. „Já jsem neměl pravomoc žádat velkokancléře, aby rezignoval.“ Do von Boeselagerovy rezignace ho zapletl papež František, který žádal po M. Festingovi, aby z ní R. L. Burkea obvinil ve svém rezignačním dopise. Von Rumersteinovo vylíčení událostí odpovídá této verzi. Kardinál R. L. Burke odpověděl: „Prostě jsem jen řekl, že člověk, který vědomě umožnil distribuci antikoncepčních prostředků při činnosti Řádu, by měl převzít odpovědnost, a potom velmistr znovu vyzval velkokancléře k rezignaci, což ten odmítl udělat. Velmistr poté přistoupil k jeho propuštění, aniž bych do toho já jakkoliv zasahoval. Velmistrův a můj popis událostí platí.“ Von Rumersteinovy nedávné výroky R. L. Burke pokládá za agresivní. „Abych pravdu řekl, jsem ohromen tím, co Hoffmann von Rumerstein v článku tvrdí. Považuji to za pomluvu.“ Kardinál Raymond L. Burke je v současné době na ostrově Guam, kde působí jako předseda senátu v případu sexuálního zneužívání spáchaného knězem v 70. letech. V jiném rozhovoru kardinál Raymond Leo Burke vysvětloval, že tato cesta není v žádném případě „trest“ – jak naznačovaly některé články – nýbrž úkol, který mu dali představení Kongregace pro nauku víry, což je v takových případech obvyklý postup. Dále uvedl, že papež „předal tento případ Kongregaci, která se držela standardního postupu pro školení členů tribunálu.“
Autoři: Claire Chretien a Jan Bentz
Překlad a kompilace: Lucie Cekotová
Poznámky:
[ 1 ] https://www.ncregister.com/blog/edward-pentin/cardinal-burke-explains-his-mission-to-guam
Zdroje – článek vznikl kompilací dvou článků:
Zdroj českého překladu: https://www.duseahvezdy.cz/2017/03/17/kardinal-burke-byl-de-facto-suspendovan-tvrdi-clen-maltezskeho-radu-odpovedny-za-distribuci-kondomu/#more-18632