Postřehy odjinud 102
Reorganizace Papežské akademie pro život mě zarmucuje, říká její bývalá členka
Papež František a jeho političtí operativci ve vatikánské hierarchii reorganizují Papežskou akademii pro život, a pro mě je to jedna z nejsmutnějších událostí, jaké jsem kdy zažila. Vzhledem k politice Vatikánu to však nepřekvapuje. Pro ty, kdo neznají historii Akademie, jen krátce shrnu, že ji založil papež Jan Pavel II. na naléhavou výzvu svého blízkého přítele dr. Jérôma Lejeuna 11. února 1994 a jejím cílem bylo bojovat proti kultuře smrti, zejména v souvislosti s potraty, výzkumy na lidských embryích a dalšími hrozbami lidské osobě. Svatý otec pak dr. J. Lejeuna jmenoval jejím prvním předsedou. Dr. J. Lejeune však bohužel zemřel krátce po jmenování, 3. dubna 1994. Tento hold dr. J. Lejeunovi [ 1 ] je nejlepším dokladem historických skutečností týkajících se Akademie a svatých mužů, kteří jí zajistili tak impozantní začátek: Na svátek Panny Marie Fatimské 13. května 1981 pozval papež Jan Pavel II. dr. J. Lejeuna a jeho manželku, kteří byli právě na návštěvě v Římě, k soukromé audienci a po ní na oběd. Později toho dne byl na Jana Pavla spáchán pokus o atentát. Tato zpráva dr. J. Lejeuna rozrušila natolik, že byl téhož dne sám hospitalizován se žlučníkovou kolikou. . . . V roce 1994 Svatý otec založil Papežskou akademii pro život a dr. J. Lejeuna jmenoval jejím prvním předsedou. Dr. J. Lejeune už měl tehdy rakovinu a pokusil se odmítnout, ale když papež trval na svém, odpověděl prostě: „Zemřu tedy v akci.“ Okamžitě se pustil do práce na návrhu stanov nové akademie. Po Lejeunově smrti se Akademie, která za svůj počátek vděčí zápalu pozoruhodného papeže a jeho oddaného přítele, dál rozvíjela. V roce 1996 se mi dostalo té cti, že jsem byla přizvána k práci v ní. Mé jméno bylo předloženo papeži Janu Pavlu II., který potvrdil mé jmenování členem - korespondentem. V té době jsem byla vyzvána, abych podepsala přísahu věrnosti učení magisteria Katolické církve. Považuji za požehnání, že jsem tam mohla sloužit po dvě pětiletá funkční období za papeže Jana Pavla II. a dalších pět let za Benedikta XVI. Za těch patnáct let jsem se setkala a seznámila s mnoha úžasnými hrdiny boje za život z celého světa. Při projednávání otázek hlásání, ochrany a obhajoby magisteria Církve v záležitostech souvisejících s obranou důstojnosti lidské osoby, zejména s důrazem na potrat a jiné smrtící činy proti lidským bytostem, jsme všichni spolupracovali. Akademie se dále podílela na vydání mnoha vynikajících prohlášení k ochraně života. V roce 2005 například objasnila katolickou nauku v souvislosti s očkujícími látkami obsahujícími fetální tkáně. [ 2 ] Předseda Akademie biskup Elio Sgreccia v roce 2008 odsoudil post-koitální antikoncepci ( „pilulku ráno po“ ) a znovu vysvětlil, že katolíci tuto chemickou látku nemohou používat. [ 3 ] Nástupce biskupa E. Sgreccii, arcibiskup Rino Fisichella, byl však z jiného těsta. V roce 2009 vyvolal bouři svým tvrzením, že je přijatelné, aby devítiletá Brazilka čekající dvojčata podstoupila potrat. [ 4 ]. Byla tato epizoda počátkem konce? Některé události, jež následovaly, včetně prohlášení současného předsedy Akademie arcibiskupa Vincenza Paglii, podporujícího vatikánskou verzi sexuální výchovy, nevěstí pro Akademii a její budoucnost nic dobrého. Když jsem se koncem loňského roku dočetla, že členové Akademie již nemusejí podepisovat přísahu věrnosti nauce Církve, zdrtilo mě to, ale nepřekvapilo. Před několika dny se pak objevila zpráva, že papež František propustil všechny členy Akademie. Všechna funkční období patrně skončila k 31. prosinci loňského roku. [ 5 ] Čím více toho o tomto smutném vývoji událostí vychází najevo, tím je to znepokojivější. Zde není místo pro vyhrabávání špinavých podezření, jež se v současnosti šíří nejvyššími patry Vatikánu. To je úkol jiných. Protože to však mnohé z nás zarmucuje, musíme něco udělat. Co můžeme dělat? Můžeme se vroucně modlit za Svatého otce a všechny zúčastněné. Můžeme hájit pravdu s radostí, nadějí a láskou k našim bratřím a sestrám v Kristu. Můžeme sebe i své děti s těmito pravdami seznamovat. S pomocí Boží můžeme vytvářet kulturu života ve svých rodinách, společnosti i v Církvi.
Autorka: Judie Brown
Překlad: Lucie Cekotová
Převzato se svolením American Life League.
Judie Brown je předsedkyní a spoluzakladatelkou American Life League, nejstarší americké pro-life organizace působící v nejširší společnosti. V letech 1996 - 2011 byla členkou Papežské akademie pro život. Je autorkou dvanácti knih a držitelkou mnoha ocenění za práci v hnutí pro život.
[ 1 ] https://www.clmagazine.org/article/the-legacy-of-dr-jerome-lejeune/
[ 2 ] https://www.immunize.org/concerns/vaticandocument.htm
Původně vyšlo na serverech:
https://www.lifesitenews.com/opinion/pope-francis-vatican-politicos-err
https://www.all.org/pope-francis-vatican-politicos-err/?CategoryId=1
Zdroj v českém jazyce: Duše a hvězdy, https://www.duseahvezdy.cz/2017/03/06/reorganizace-papezske-akademie-pro-zivot-me-zarmucuje-rika-jeji-byvala-clenka/
A ze smutné reality současné Církve ještě jeden článek:
Baron Marsaudon – přední zednář v Maltézském řádu
2. února 2017 shrnul italský žurnalista Riccardo Cascioli obsah dopisu papeže Františka, adresovaného 1. prosince 2016 Raymondu kardinálu Burkeovi, patronovi suverénního Řádu maltézských rytířů. Vyslovil v něm podle Cascioliho „požadavek rázného postupu vůči příslušnosti některých členů řádu k zednářství a k jednání, které nese odpovědnost za rozdělování antikoncepčních prostředků v chudých zemích v rámci programů pomoci“. Nicméně v doslovném znění dopisu není přímo řeč o „zednářství“, nýbrž o „sdruženích, hnutích a organizacích, které se staví proti katolické víře nebo jsou relativistického zaměření“. R. Cascioli z toho vyvozuje, že zde je obsažen implicitní poukaz na zednářství. Byla mi položena otázka: „Je možné, že by zednář mohl vstoupit do Maltézského řádu?“ Musím přiznat, že nemám žádné bližší informace o aktuální situaci v Maltézském řádu, jemuž v každém případě přeji úspěch v jeho činnosti podle jeho náboženského a charitativního charizmatu při plné věrnosti katolické víře. Co ale s jistotou vím, je skutečnost, že ještě nedávno se vyskytly případy duplicitního členství v zednářské lóži a v Maltézském řádu. Nejvíce pobuřující je případ barona Yvese Marie Antoina Marsaudona ( 1899 – 1985 ). Všechny detaily, důležité pro poznání jeho života a myšlení, se nacházejí v jeho knihách „L’Œecuménisme vu par un Franc-Maçon de Tradition“ ( Ekuména z pohledu tradičního zednáře, Editions Vitiano, Paris 1964 ), „De l’initiation maçonnique à l’orthodoxie chrétienne“ ( O zednářské iniciaci ke křesťanské ortodoxii, Dervy, Paris 1965 ) und „Souvenirs et Réflexions. Un Haut Dignitarie de la Franc-Maçonnerie révèle des secrets” ( Vzpomínky a myšlenky. Vysoký hodnostář zednářství odhaluje tajemství, Editions Vitiano, Paris 1976 ).
Y. M. A. Marsaudon vyrostl v katolické rodině, ve věku 16 - 17 let propadl ale náboženské lhostejnosti. R. 1926 byl přijat do zednářské Velké lóže Francie ( GLDF ). Byl tenkrát mladým podnikatelem zainteresovaným na obchodu s Jižní Amerikou. Roku 1936 dosáhl nejvyššího 33. stupně zasvěcení skotského ritu ( AASR ). Roku 1937 se stává členem Vysoké rady, nejvyššího autoritativního orgánu v rámci AASR ve Francii. Jako zednář se obrací ke Katolické církvi zády a konvertuje k pravoslavné církvi. Sám se označuje za „zednáře tradice“ a „spiritualistu“. R. 1964 dochází ve Francii k rozštěpení Vysoké rady skotského ritu ( AASR ). Skupina zednářů 33. stupně zasvěcení zakládá novou Vysokou radu AASR a připojuje se k obedienci Velké národní lóže Francie. Baron Marsaudon náleží k této skupině, v 70. letech je dokonce povýšen na tzv. Velkého suverénního čestného komtura lóže. R. 1946 navzdory svému 33. stupni zasvěcení v zednářské lóži se náhle vydává za katolíka a vstupuje do Suverénního řádu Maltézských rytířů. Jako rytíř Magistrálního velkého kříže in gremio religionis podléhá bezprostředně řádovému vedení v Římě. Ještě téhož roku se stává mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem řádu ve Francii. Udržuje těsné diplomatické kontakty s tehdejším apoštolským nunciem v Paříži Mons. Angelem Roncallim, pozdějším papežem Janem XXIII. ( a tím i pozdějším kanonizovaným svatým ). R. 1951 po výtkách ke své práci od „integristické strany“, jak zednář Marsaudon nazývá své kritiky v římské kurii, odstupuje ze svého úřadu zplnomocněného ministra Maltézského řádu, zůstává ale nadále tzv. „emeritním ministrem“ . Svou příslušnost k zednářství odhalil až ve svých knihách v 60. letech. Zároveň upozornil, že není jediný rytíř Maltézského řádu, který je členem zednářské lóže. Podívejme se alespoň krátce na ideje, které zednář Marsaudon ve svých knihách hájí. Ve jmenované knize z r. 1976 se prohlašuje žákem zednáře 33. stupně zasvěcení Oswalda Wirtha a nazývá ho „velkým iniciátorem“. O. Wirth ( 1860 – 1943 ) byl zednář okultního ražení. V samotné Marsaudonově knize se nacházejí různé ezoterické obrazy typické pro knihy jeho mistra O. Wirtha. Baron Marsaudon je přesvědčen o templářských a rosenkruciánských kořenech moderního zednářství a tvrdí, že rosenkruciánství je zároveň „křesťanské“ a zároveň „kabbalistické“. Ve své knize z r. 1964 chválí myšlení Teilharda de Chardin ( s. 60 ). Baron Marsaudon píše, že Církev se stala „zajatcem dogmatických textů“. Aby toto tvrzení podtrhl, líčí sentimentálně situaci jednoho podruhé ženatého rozvedeného, který „nesmí přistupovat ke svátostem a zemře proto bez rozhřešení, leda že by se zřekl matky svých dětí“. Baron Marsaudon obhajuje rozvody a dává Katolické církvi za vzor protestanty a pravoslavné, zatímco v římské církvi vidí jen dogmatickou a nelidskou ztrnulost ( s. 63n ). Marsaudon pohrdá autoritou římského papeže a sdílí názor Andrého Gidea ( 1869 – 1951 ), homosexuálního nositele Nobelovy ceny kalvínského původu: „Nezáleží na tom, jestli jsi katolík nebo protestant, ale jestli jsi jednoduše křesťan.“ Marsaudon odmítá dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, neomylnost papeže ve věcech víry a mravů aj. ( s. 85n ). Ekumenismus chápe v zednářském duchu jako nad-dogmatickou a relativistickou záležitost. R. 1976 si přeje, aby římský katolicismus vyhlásil rovnost a stejnou oprávněnost všech křesťanských konfesí. Baron Marsaudon tvrdí, že „pravoslavná církev je nejblíže evangeliím, Vatikán se ale musí sklonit před zednářstvím a přiblížit se mu, nikoli naopak … “ ( s. 363 ). Marsaudon se pokládá v metafyzických a filozofických otázkách za tolerantního. Vyslovuje se sice teoreticky proti potratům, akceptuje ale umělou antikoncepci. Tvrdí, že prý zvířata jsou našimi „nepoznanými představenými“, což je typické pro ezoterické hnutí tzv. martinismu, jež hlásá nutnost „vybojovat zpět ráj na zemi“ ( s. 380n ). Případ Marsaudon skutečně irituje: Zednáři nejvyššího 33. stupně zasvěcení, k čemuž se v 60. letech oficiálně přiznal, se tolerovalo členství v Maltézském řádu a dokonce se na něho jako na „čestného ministra“ vztahovala diplomatická imunita, i když se současně vyslovoval pro rozvod ( a implicitně pro sv. přijímání pro znovu sezdané rozvedené ) a pro antikoncepci. Hlásal otevřeně, že je protikatolický a protiřímský, že je ekumenistou antidogmatického a relativistického ražení a také ezoterickým ochráncem zvířat a životního prostředí. Jestli je dnes v Maltézském řádu někdo, jenž sdílí Marsaudonovy heretické názory, nevím. Ale tváří v tvář současné situaci v Církvi bych se tomu vůbec nedivil.
Autor: P. Paolo M. Siano FI
Zdroj pro překlad: Katholisches.info 1. 3. 2017
Poznámky Katholisches.info:
P. Paolo M. Siano, kněz řádu Františkánů Neposkvrněné. Je považován za jednoho z nejlepších znalců zednářství.
Poznámky překladatele:
Je nápadné, že když kardinál R. L. Burke spolu s velmistrem řádu Fra´ Festingem provedli změny požadované papežem Františkem a kancléře A. von Boeselagera, který postupoval de facto v duchu zednáře Marsaudona, odstranili, obrátil se samotný papež proti nim, A. von Boeselager byl znovu dosazen do úřadu, Festing donucen k demisi a kardinál Raymond Burke fakticky, byť neoficiálně, omezen ve svém úřadu patrona řádu dosazením mons. Becchiu z vatikánského Státního sekretariátu.
Překlad: PhDr. Radomír Malý
Zdroj v češtině: Duše a hvězdy, https://www.duseahvezdy.cz/2017/03/07/baron-marsaudon-predni-zednar-v-maltezskem-radu/
Proč nezačal holocaust v Řecku a ve Francii?
Kolem roku 1900 byla nenávist vůči Židům ve Francii a Rusku mnohem výraznější, než v Německu. Jak je tedy možné, že holocaust nezačal právě třeba ve Francii? Odpověď hledá ve své nové knize německý historik Götz Aly. Ve srovnání s Francií si židovská menšina v Německu kolem roku 1900 nežila špatně. Za císaře Viléma II. byli Židé většinou asimilovaní a emancipovaní. Sice tu existovaly více či méně otevřeně antisemitské strany, na víc než pár procent hlasů a hrst křesel v Říšském sněmu to ale nedotáhly. Antisemitismus se tu nezdál být nijak zvlášť nebezpečný, stejně jako protižidovská publicistika. Ta jen výjimečně měla významnější dopad – jako na příklad v případě článku historika Heinricha von Treitschkeho z listopadu 1879. V něm označil Židy za odpůrce národního sjednocení Německa a v letech 1879 až 1881 pak následovala veřejná debata o tak zvané "židovské otázce", pro niž se vžil název Berlínský spor o antisemitismus. Ve Francii přitom právě na přelomu století vrcholila Dreyfusova aféra, kdy francouzského židovského důstojníka obvinili ze zrady a špionáže pro Německo. Dav tehdy otevřeně žádal pro všechny Židy smrt, v lepším případě deportaci. Na stěnách domů se objevovaly nápisy typu Nenakupujte u Žida nebo Francie Francouzům. Docházelo i ke spontánním útokům, které připomínaly tehdejší pogromy v carském Rusku. Protižidovské nálady ve Francii na konci 19. století pak významně přispěly k myšlence sionismu. O postavení Židů ve Francii a dalších civilizovaných evropských právních státech píše berlínský politolog a novinář Götz Aly ve své nové knize Evropa proti Židům 1880 - 1945. Řeší zde zásadní otázku, proč se právě němečtí a následně evropští Židé stali terčem nacistického rasového běsnění, jemuž padlo ( podle oficiální verze ) za oběť šest milionů lidí. Už v roce 2011 ve své knize Proč Židé, proč Němci? hledal G. Aly na tuto otázku odpověď a dospěl tehdy k závěru, že důvodem byly především hmotné zájmy a závist vůči Židům ze strany mnoha Němců. Pro celou Evropu, zvláště pak třeba pro Francii a Řecko, ale tento model neplatí. V Soluni, což bývala řecká židovská bašta, bylo kolem dvou tisíc Židů ve více či méně vysokém postavení. Zároveň tu ale žilo i 1 200 židovských kramářů, 2 200 obyčejných řemeslníků, 8 000 obchodních příručích a zhruba stejný počet pracovníků v tabákovém průmyslu, 2 000 sluhů, číšníků a pouličních prodavačů. Ve Francii bylo Židů zase zanedbatelně málo - jejich podíl na celkovém počtu obyvatel činil asi jednu osminu toho, co v Německu. To je pro destruktivní nenávist příliš málo. Proč tedy ve Francii a v Řecku docházelo k výraznějším, místy dokonce k ještě radikálnějším projevům antisemitismu než v Německu? G. Aly na to má dvě odpovědi. Na jedné straně dokázali Židé ve většině evropských zemí lépe využít příležitostí k sociálnímu vzestupu, které vyplývaly z přechodu k industriální společnosti. Na druhé straně potřebovaly evropské národní státy a nacionalistická hnutí v mnoho národních státech ( jako byla Osmanská říše nebo carské Rusko ) nějakou menšinu, proti níže by se mohly vymezit a samy sebe konstituovat. Götz Aly v této souvislosti také právem poukazuje na to, že "úspěch" Německem požadovaných deportací Židů ze zemí, které byly v Hitlerově moci, výrazně závisel na místní úrovni antisemitismu. V Dánsku se na příklad díky zdejším úřadům a angažovanosti mnoha občanů podařilo většině Židů uniknout. Na opak v Rumunsku se místní antisemité pustili do holocaustu v podstatě z vlastní iniciativy. V Maďarsku se postupně odehrálo obojí: Umírněná vláda do roku 1944 maďarské Židy chránila, pak se prosadily radikální síly a holocaust dosáhl svého apokalyptického vrcholu. Vysvětlení hrůzy tzv. holocaustu je složitá záležitost a určitě neexistoval jediný aspekt, který masové vyvražďování umožnil a způsobil, píše německý deník Die Welt. Tím si podle něj lze vysvětlit i fakt, že Alyho závěry v nové knize v podstatě nekorespondují s jeho předchozími díly. V nich dospěl mimo jiné k závěru, že nacistické vedení stabilizovalo svou moc díky sociálně - politickému appeasementu, který financovalo systematickým vyvlastňováním majetku nejdříve jen německých, později ale všech Židů žijících v mocenském dosahu Německa.
Aristokrat Hugo Mensdorff - Pouilly: Politici jdou od voleb k volbám, šlechta od generace ke generaci
Je skvělý vypravěč a paměť mu i v 87 letech obdivuhodně slouží. Když v rodovém sídle v Boskovicích procházíme zámecké komnaty, k ukázkám cenných exponátů připojuje historky z dětství. Líčí je, jako by se udály včera. Dědic titulu hrabě, za komunistů řidič, po listopadu 1989 diplomat a trefný glosátor aktuálního dění.
Demokracie, či monarchie? Co je vám bližší?
Jsem monarchista. Zvlášť od doby, kdy musím chodit volit prezidenta. Všechno se mohlo vyvíjet jinak, kdybychom začátkem 20. století vše nerozbili. Nebyl by Hitler, kdyby se nerozpadlo rakousko - uherské mocnářství. Bylo také předpokladem pro fungující Evropskou unii. Podívejte, jak české země tenkrát vzkvétaly. Patřily mezi průmyslově nejvyspělejší na starém kontinentu. A kde jsme dnes? Prazdroj jsme prodali Japoncům, pořád něco někomu prodáváme. Proč nejsme schopni sami se starat o české podniky?
To asi nevítáte příchod čínských investorů.
Že se odevzdáváme Číňanům a Rusům, kterých je plná Praha, mně šíleně vadí. Z mládí si pamatuji, jak se mluvilo o čínském nebezpečí. Neuměl jsem si představit, proč by Číňané v těžkých botách a se zbraněmi mašírovali přes půl zeměkoule. Až teď jsem pochopil, že jsou to úplně jiní vojáci a jsou dobře vycvičení. Jezdí s aktovkami a skoupí všechno.
Nejen v České republice, ale i ve vyspělejší Evropě.
Evropa je úslužná. Kdo přijde a má peníze, je náš. Za mého mládí byla měna podložená zlatem. Dnes se jen tisknou peníze. Co z toho může být?
Co myslíte, kam svět spěje?
Vše jde směrem, který jsme si v roce 1989 neuměli představit. Není to jen garniturou v této zemi. Kam směřuje Německo pod vedením Angely Merkelové? Dříve byla hrdinka, jak se otevřela uprchlíkům. Teď má starost, aby přežila. V příštích volbách ale nemůže přežít.
Máte blízko k Francii, kde jste začátkem 90. let působil jako zástupce konzula na ambasádě. Neděsí vás rostoucí popularita radikální političky Le Penové?
Já se tomu ani nedivím. Hollande je neschopný a oni si ho postavili do čela země. Nepřekvapuje mě, že Anglie odchází z Evropské unie. Co unie přinesla? Začátek byl bezvadný, ale co z EU udělaly figury, které ji vedly a vedou, to je katastrofa. Já se toho nedožiju, ale změna v Evropě musí přijít. Než nastane konec "římské říše". Zeměpisně Evropu zlikvidovat nejde, ale Evropany ano. Je nutné, aby evropské země ekonomicky spolupracovaly. Ale unie nemá vydávat nařízení typu, že okurky nesmí být pokroucené. De Gaulle říkal: Těžko se vládne zemi, kde se v každé vesnici vyrábí jiný sýr. Ve Francii je jich na tři sta druhů.
To je snad dobře, nemyslíte?
Samozřejmě, ale proč úředníci mají do všeho mluvit? Vlády chtějí jen dirigovat.
Ale voliči si je vybrali …
Lidé jsou prodejní. Vždycky říkám: Jenom nebýt stádo. Do něj se schová každý.
Šlechta vyčnívala, i proto byla pronásledována.
Do stáda se nemohla zapojit. Je moc viditelná. Víte, jaký je rozdíl mezi námi a politiky? Oni jdou od voleb k volbám, my od generace ke generaci. Panovník nastoupí a je! Jako císař Franz Josef, to byla nějaká doba, co sloužil. Nebo královna Viktorie či královna Alžběta. Teď se tady mnozí bojí, že Zeman bude znovu kandidovat na prezidenta.
Máte svého favorita na příští hlavu státu?
Možná bych o někom věděl, ale kdo ho bude přemlouvat? Mám dojem, že ze slušných lidí se nikdo moc nechce hlásit. Co s takovými prezidenty, kteří se derou na Hrad. Jeden byl slušný a jako jediný ze všech − od Masaryka po Zemana − to nechtěl dělat. Bránil se, ale přemluvili ho. Emil Hácha. Věděl, že strká hlavu do oprátky. Neměl důvod jít do politiky. Manželka mu zemřela, dcera se rozváděla, on šel do důchodu a chtěl překládat anglické básně. To uměl. Ale posloužil jako obětní beránek. Vážil jsem si také Václava Havla.
Co čekáte od Donalda Trumpa?
Že bude zvolený, s tím jsem počítal. Oba kandidáti na amerického prezidenta byli hrozní. Uvidíme, jak se Trump zachová. Nejde vycházet jen z toho, co přinášejí noviny a televize. Člověk musí číst a vzdělávat se. Doma ani televizi nemám. Dávají tam jen pitomosti. Je mi milejší hrát na počítači pasiáns.
Pan hrabě Zdeněk Sternberg říká, že nikdy nebylo tak dobře, ani za blahořečené první republiky. Souhlasíte?
To je pravda. Lidem se daří až příliš dobře.
Přesto si mnozí stále stěžují.
Právě proto. Je to v lidech. Budou se muset naučit, že bez práce není chleba. Proč by měli dostávat podporu? Lidem se musí pomáhat, když jsou opravdu chudáci. Na druhé straně jsou tací, kteří nějak přišli k velkému bohatství. Ale jak? Ti také zvonili klíči a přitom honem kradli. Rychle uměli využít situace. Nebyla tu žádná sametová revoluce, režim se rozpadl, protože komunisté už nemohli dál. Estébáci to věděli a zavčas likvidovali dokumenty.
Teď slyšíme, že nemá cenu se ohlížet a řešit, kdo byl, nebo nebyl estébák. Není nebezpečné zapomínat?
Je hrozné, když někdo takhle myslí. Ještě horší je, že si ten, kdo má peníze, může koupit, že nebyl spolupracovníkem StB. Jako diplomat jsem musel podepsat souhlas s tím, že si mě prověří. Pak jsem se trochu obával, že se něco dozvím. Jestli na mě nějaký darebák nedonášel, když nás v 50. letech proháněli.
Jak důležitá je pro všechny minulost?
Kdo nezná minulost, nemůže nic přinést do budoucnosti. To jsou spojité nádoby. Jinak se lidé nechají snadno tlačit zepředu zezadu a oblbovat. Někteří politici, nechci jmenovat, dnes něco řeknou, zítra prohlásí opak, protože se to hodí. Politika má přednost před pořádkem. Takový svět nevidím dobře. Rath se stále vyhýbá trestu, Janoušek, který autem srazil Vietnamku, je najednou pořád nemocný. Kde je spravedlnost, na co a na koho se máme spolehnout? Já mám na koho − na Pána Boha. Toho ale už dnes lidé neznají.
Proč by měli?
My jsme se ještě učili někoho se bát. Pamatuji se, jak se říkalo: Pán Bůh to všechno vidí. Jako děti jsme to stále slyšely. Dnes děti nedostanou žádnou výchovu, rodiče na ně nemají čas. Rodina se vždycky scházela u jídla, teď lidi na ulici v rychlosti něco snědí a podívejte se, jak vypadají.
( … )
Říkáte, že matka byla generál. Vojákům, kteří se usadili na vašem zámku v Boskovicích, ale paní hraběnka asi nevelela?
Co s nimi matka dělala, bylo neuvěřitelné. Vojáci měli cvočky na botách a ona řekla, že po vzácných boskovických parketách v nich chodit nebudou. Tak se přezouvali do bačkor. To říkala českým vojákům, vůči německým si to už nedovolila. Když přišli nacisté, čeští vojáci jim museli odevzdat zbraně. To vidím jako dnes. Pak přišli Rusové, to se radši ani neptejte.
Ptám se, povídejte.
Za nacistů u nás bylo velitelství německých lazaretů. Věci tenkrát začaly dostávat nožičky. Ztrácely se. Velitel si přál snídat ve stříbře, zapomněl ho ale vrátit. Rusové toho zničili mnohem víc. V roce 1945 jich byl dům plný. Když se na podzim toho roku měli konečně hnout, nechal si velitel naložit do náklaďáku rokokové sezení. Jenže Ukrajinec, který k nám chodil hrát šachy, nás přišel upozornit. Nábytek jsme z auta vyložili zase nazpátek. V osmačtyřicátém jsem si říkal, co jsme riskovali. Ruský velitel nás mohl zastřelit, byl to velký ožrala. Nábytek jsme tenkrát uchránili, ale komunisti nám pak sebrali všechno.
Po 40 letech stát předal vaší rodině zámek i lesy nazpátek. Jaký byl návrat do Boskovic?
V Boskovicích jsem se narodil, je to mé dětství. Ale 50 let žiji v Praze. Do Boskovic se vracím, na zámku mám byt. Zámek ale není požehnání. Bez něj by bylo lépe.
Na tom se shodne většina majitelů, že zámek je černá díra na peníze. Jak se dá v dnešní době uživit?
Bez lesů by to nešlo. Máme jich asi čtyři tisíce hektarů. Ze vstupného na zámek odvádíme 21procentní DPH. Z vybraných peněz se nezaplatí ani personál. Jak říkám, voda šplouchá pod krkem, není kolem pupku. Člověk nesmí mít velké nároky na život a vše musí reinvestovat. Je to bez konce. Ale nedá se nic dělat. Říkal jsem sourozencům, tady na hřbitově jsou pohřbeni naši rodiče. Otec by se musel v hrobě obracet, kdybychom se o majetek nestarali.
Kdo vede rodinnou firmu na správu panství?
Synovec Dominik Božek. Je to nejmladší syn mé sestry Terezie, která s manželem odešla v roce 1968 do Kanady. Synovec se narodil až tam. Teď bydlí na zámku, jeho manželka je Češka.
Pamatujete válku, pak vám nedali pokoj komunisté. Jaké období ve vašem životě bylo nejšťastnější?
Nejlepší bylo pochopitelně dětství. Mám v paměti, že svítilo sluníčko a my řádili v obrovském domě, který byl jen pro nás. To byly časy! Pak přišli Němci, tedy nacisti. To je potřeba rozlišovat. Mluví se o Němcích a komunistech, to není fér. Když Němci, tak potom Češi. Nebo nacisti a komunisti. První koncentráky v Německu byly právě pro Němce. Vím o mnoha lidech, kteří nebyli Židé a do koncentračního tábora se dostali velmi brzy.
Jako jediný ze sourozenců jste neemigroval. Nelitoval jste někdy?
Litovat nemá cenu. To je ztracený čas, lítostí se nic nevyřeší.
Mohl jste v 50. letech uniknout nuceným pracím u Pomocných technických praporů.
Jsem rád, že jsem u nich byl. Co jsem tam potkal laskavých a báječných lidí! Ještě dnes o sobě víme. Organizace PTP ale už ukončila činnost. Všichni jsou staří, některým členům bylo přes 90 let. Jen minimum jich bylo mladších než já a každý má své stařecké bolístky. Dorost bohudík není.
Na koho v dobrém vzpomínáte?
Mezi pétépáky bylo mnoho kněží. Pamatuji, jak jeden velitel říkal knězi: "Vy nechcete domů?" Kněz se na něj podíval a odpověděl: "Já jsem tady doma. Kam mě Pán Bůh postaví, tam jsem doma." S touhle zbraní neuděláte nic. Vnitřní svoboda nemá s vnější nesvobodou vůbec co dělat. Záleží na vás, jak si život zařídíte.
Jako příslušník pronásledované šlechty jste si ho nemohl zařídit podle svých představ.
Ano, k maturitě mě nepustili. Měl jsem práci, jakou komunista dovolil. Vždycky jsem mohl zlobit, to mi šlo. Ale profese pro mě neexistovala.
Čím jste se živil?
Myl jsem třeba auta. Kolem aut jsem se léta letoucí motal. Dlouho jsem také v OÚNZ ve Vysočanech vozil doktory i předsedu partaje. Jednou přijel a na autě měl kolečko. Vyprávěl, jak jel po ulici, kde stálo kolečko a kolem nikdo, tak ho naložil. Já mu říkám: "Za slušných časů se tomu říkalo zlodějna. To jsi ukradl, doktore." Prý jestli to myslím vážně. On na tom nic špatného neviděl. O takové věci šlo.
Po listopadu 1989 jste pracoval v Paříži v diplomatických službách. To pro vás musela být po autodílně příjemná změna.
Byly to báječné roky. Člověk se strašně moc naučil a pochopil. Potkal jsem tam neuvěřitelnou směsici lidí. Přicházeli třeba kluci, kteří se nechali naverbovat do cizinecké legie. Neměli doklady, ty museli předtím odevzdat na takzvaném gestapu. Jenže najednou zatoužili po domově a chtěli pomoct. Byli za mnou tři kluci, zatloukali, že jsou z legií, ale já to na nich poznal. Nebo za mnou chodil jeden Čech a vždycky chtěl půjčit 20 franků. „Copak jsem nějaká živnostenská banka?“ říkal jsem mu. On že peníze vrátí. Nikdy nevrátil, ale stejně jsem mu je pokaždé dal.
Více než 60 let ale žijete v Praze. Procházíte se i po Hradčanech?
Na Hrad už nikdy nepůjdu, odmítám chodit přes rámy. Nic takového jsem za celý život nezažil. Kvůli trenkám? Vždyť je to sranda. Sundám je a je po legraci. Politici musí vydržet hodně, a když se jim to nelíbí, ať do politiky nechodí. Kritika je různá, někdo vyvěsí červené trenky, jiný hází rajčata nebo vajíčka. Proč ne? Šaty dáte do čistírny. Beztak to zaplatí prezidentská kancelář.
Kdy jste byl naposledy na Pražském hradě?
Loni v září na slavnostní mši ve svatovítské katedrále jako připomínce 180 let od poslední korunovace na českého krále. Tím byl Ferdinand V. Dobrotivý. Přijel jsem tramvají a šel na druhý chodník. Proti mně vyrazil policista, že musím projít rámem. Ani mě nenapadne, jdu do katedrály, povídám. A tak mě opatrně pustil.
Ptala se: Táňa Králová