Nedělní postřehy z Církve svaté
Tentokrát opětovně nedělně, a tedy na církevní témata:
Kardinál Robert Sarah z Vatikánu říká: reforma reformy přijde. Reforma liturgické reformy nastane, i kdyby se při tom mělo skřípět zubama, protože na ní záleží budoucnost církve – říká kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Podle jeho přesvědčení je dnes liturgie nemocná, neuvádí člověka do Božího tajemství, byla připravena o posvátný charakter. Ochuzován je tím především lid Boží, obyčejní lidé, kterým se bere možnost vstupovat do společenství s Bohem. Je naléhavě potřebné vrátit liturgii její krásu a posvátnost, objevit její Božský původ – zdůrazňuje šéf vatikánské kongregace. Kardinál Sarah rozvádí obšírně tyto úvahy v knižním rozhovoru, který v těchto dnech vyšel ve Francii a v příštích měsících bude přeložen do dalších jazyků. Kniha nese titul „La Force du silence, tedy Síla ticha. Právě na tento aspekt liturgie se africký kardinál zaměřuje nejvíce, vycházeje z trefné diagnózy kardinála Danneelse, který už před mnoha lety konstatoval, že západní liturgie se stala „příliš upovídaná“. Kardinál Sarah proto poukazuje na význam tiché adorace v liturgii v rámci eucharistické modlitby. Nezůstává však pouze při tom. Jeho reflexe nad krizí liturgie západní církve má široký historický rámec. Připomíná zhoubnou desakralizaci křesťanství, kterou před několika desetiletími provedli vlivní teologové a další muži církve. Domnívali se totiž, že kvůli vtělení Božího syna kategorie posvátna ztratila důvod k existenci. V důsledku toho „byla shozena také zbožnost, včetně slova samotného. Odstranili ji liturgici, kteří ji nazvali bigotností. Lid mezitím musel snášet jejich liturgické experimenty, zatímco různé spontánní formy zbožnosti a adorace byly odstraněny,“ vzpomíná kardinál Sarah. Dopad těchto změn je velice závažný. „Cit pro tajemství totiž vymizel následkem změn, neustálých úprav zaváděných libovolným a individuálním způsobem, které nás měly okouzlit světskou mentalitou, poznamenanou hříchem, zesvětštěním, relativizací a odmítnutím Boha,“ říká vatikánský prefekt Kongregace pro liturgii a svátosti. Ve svých poukazech na nutnost liturgické obnovy, guinejský kardinál nepolemizuje s učením koncilu. Právě naopak: „Přišel čas – říká – abychom se učili od Koncilu, místo toho, abychom si jím sloužili k hájení kreativity podle vlastního gusta.“ Podle jeho mínění se mnoho postojů v současné liturgii zpronevěřuje hlubokým záměrům Koncilu.
Ve své knížce se kardinál R. Sarah opakovaně odvolává k záměrům posledních papežů: Pavla VI., Jana Pavla II., Benedikta XVI. a rovněž Františka, protože právě on mu svěřil úkol pokračovat v reformním díle započatém papežem Benediktem. Kardinál Sarah se odvolává na Františkovu autoritu zejména v pasážích, kde popisuje situaci prostých lidí, kteří se stali obětí arogance těch, kdo se považují za „osvícené“, a byli ochuzeni o přístup k tajemství Boha. Připomíná také opakovaná napomenutí současného papeže, který doporučuje kněžím, aby nevystupovali „jako herci“. „Často mám pocit, že katolický kult se změnil z adorace Boha na jakási vystoupení kněze a věřících,“ říká kardinál Sarah. V právě vydané knize nepředstavuje hotový program reformy. Poukazuje prozatím na některé prvky, které považuje za nejdůležitější. Jedním z nich je návrat ticha do liturgie, která je „zvukovým závojem“ vyjevujícím tajemství. Nelze jej kodifikovat, neboť jde o duchovní postoj. Šéf vatikánské kongregace však mluví o zákazu dodatečných promluv a komentářů během eucharistie. Zvažuje možnost navrátit do jisté míry ticho do eucharistické modlitby. Pranýřuje kněze a biskupy, kteří nezachovávají mlčení a vážnost v sakristii a během procesí. Připomíná, že soustředění přeje odpovídající výběr liturgických zpěvů a zejména využívání gregoriánského chorálu, který vyrůstá z monastického ztišení a ke ztišení vede. Jako prefekt kongregace potvrzuje, že misál dovoluje sloužit liturgii ad Orientem, protože jde o apoštolskou tradici. Doporučuje dokonce, aby se v každé farnosti pravidelně sloužilo podle této orientace, a připomíná, že tam, kde to není z praktických důvodů možné, má na oltáři stát dobře viditelný kříž, který bude orientačním bodem pro všechny. Dodává rovněž, že kněží, kteří slouží eucharistii obráceni stejným směrem jako věřící, se chovají jinak. „Jsou v menším pokušení vystupovat jako v divadelním představení, jako herci,“ zdůrazňuje kardinál Sarah.
Zdroj: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24502
Holandský oficiální katolický týdeník Katholiek Nieuwsblad přináší v posledním čísle ( 40. ze 7. října 2016 ) obsáhlý přehled vzrůstající kritiky na působení papeže Františka. Stále více kardinálů, biskupů, kněží i laiků poukazuje na závažné nedostatky papežova přístupu k věroučným otázkám, soustavné přehlížení oprávněné kritiky a znevažující výroky o duchovních, kteří se snaží držet nauky Krista a jeho Církve. Kardinál Camillo Ruini v rozhovoru pro Corriere della Sera říká, že se modlí, aby „hledání ztracených ovcí“ ( pokud by o něco takového mělo jít ) „nezpůsobilo zmatek ve stádci věřících“. Týden předtím mluvil vídeňský kardinál Chr. Schönborn otevřeně o odporu vůči papeži Františkovi uvnitř Církve. Kardinál poukázal na obavy řady katolíků a dal přitom najevo, že rostoucí kritika současného pontifikátu se nedá více zamlčet. Sám ji sice označuje za „zcela nepochopitelnou“, což je s podivem, neboť je jasné, proti čemu se odpor věřících obrací. Během poslední synody o rodině vedl sám Ch. Schönborn menší skupinu synodních otců, podle kardinála George Pella „méně než dvaceti“ ( z celkového počtu 248 ), kteří podporovali návrh německého kardinála Kaspera připustit rozvedené žijící v novém svazku ke svátostem. Vzdor mnohostranné, fundované kritice byl Kasperův návrh v něco pozměněné formě převzat do encykliky Amoris laetitia, jejíž prezentaci svěřil papež ne prefektovi Kongregace pro nauku víry kardinálu Müllerovi, nýbrž právě kardinálu Schönbornovi. Tak pominul nejen toho, jehož funkcí je zasazovat se o neporušenost víry, nýbrž celou řadu kardinálů, biskupů a laických odborníků, kteří se od počátku roku 2014 proti této koncepci stavěli. Návrh ostatně zamítnul již v roce 1994 Jan Pavel II. prostřednictvím kardinála J. Ratzingera, neboť nerespektuje nepřetržité učení Církve a ignoruje Kristův postulát manželské nerozlučitelnosti vycházející ze samého stvoření člověka. Když dvacet let poté papež František Kasperův zamítnutý návrh zařadil znovu do agendy a stavěl se za něj, vzbudilo to velké pobouření. Stále více kardinálů, biskupů, kněží, církevních juristů, teologů i kvalifikovaných laiků se staví individuálně i kolektivně proti novému papežskému trendu a poukazují na jeho neslučitelnost s platnými normami, které encyklika Familiaris consortio ( 1981 ) znovu zřetelně představuje. Nerespektování toho se přirovnává k vytržení úhelného kamene trvalého manželského pouta jako základu rodiny a zároveň s tím dochází s podkopáváním disciplíny svátostí. Kritici papežových názorů se rovněž staví proti mylné představě, že by se život v těžkém hříchu měl časem nějak promlčet, aniž by došlo k opravdovému obrácení. Jádrem této kritiky je odmítání ideje, jakoby okolnosti určovaly, co je a není hřích. To znovu zamítá Jan Pavel II. v encyklice Veritatis splendor.
Na všechny stále přibývající v úctě formulované námitky papež nereagoval – dokonce ani na petici podepsanou téměř miliónem věřících, včetně 11 kardinálů, 43 arcibiskupů a přes sto dalších biskupů, prezentovanou před zahájením synody o rodině 2015. K jejímu zahájení byl papeži předán list, v němž třináct kardinálů předneslo své výhrady k přípravnému synodnímu dokumentu, který pro v něm obsažené „problematické prvky je nepřijatelný jako doprovodný text i jako základ závěrečného synodního dokumentu“. Řada synodních otců měla navíc toho dojem, že jde o snahu ovlivnit synodní diskusi předem vyznačeným směrem a varovali před rozkolem. Papež reagoval nepřímo v neočekávaném projevu, kde vyzval synodní otce, aby se nedali ovlivnit, jak říkal, „hermeneutkou spiknutí“. Ale právě jeho odmítání sjednat jasno, vypořádat se s námitkami a zřetelné manipulace synodních dokumentů měly za následek zmatení, rozdělení a pohoršení.
V roce 2014 se sjednotilo přes dvacet organizací pro - life a na ochranu rodiny v mezinárodní koalici Voice of the Family. Voice of the Family ve svých analýzách odhaluje nesrovnalosti, protiřečení, manipulace a dvojznačné výroky v dokumentech, které byly zveřejněny před, během a po synodě. Sem patří i papežova reforma církevního procesu ohledně prohlášení neplatnosti manželství a rovněž jeho vlastní zavádějící výroky: o tom, kdo smí přijímat eucharistii, o používání antikoncepce, o počtu dětí v rodině ( 3 ! ), o používání kondomů a AIDS, homosexualitě, rovněž způsob, jakým papež přistupuje k ekonomické, klimatické a zejména migrační problematice. ( Sem patří i onen provokativní nadpis kapitoly Amoris laetitia „Ano sexuální výchově“, tj. mimo rodinu. ) Zejména úzká spolupráce Vatikánu s vedoucími stoupenci omezení porodnosti, propagace a vnucování antikoncepce a liberalizace potratů, jakož i nekritická podpora dlouhodobých rozvojových cílů OSN, to vše vyvolává nesouhlas a odmítání. Katolický publicista Matthew Schmitz psal minulý týden v New York Times o papežově selhání a konstatuje obrácený „efekt Františka“, zejména mezi mládeží. Problém vidí v tom, že papež katolíkům na okraji nedává žádný důvod zapojit se do Církve. „Kněží ve farnostech jsou pro něj ‚malí netvoři‘, kteří ‚házejí kameny‘ na ubohé hříšníky, a představitelům papežské kurie diagnostikoval ‚duchovního Alzheimera‘. Říká, že katolíci, kteří kladou důraz na účast na mši, pravidelnou zpověď a tradiční modlitby jsou ‚pelagiáni‘, tedy kacíři, kteří míní, že svými dobrými skutky dosáhnou spasení.“ Proč by tedy měl člověk chodit do kostela?,“ táže se M. Schmitz.
„Papež František je specialistou na rozporné výroky,“ napsal nedávno komentátor Phil Lawler v Catholic Culture. „Papež má však odpovědnost řešit problémy, a to jak vidět papež František nechce.“ A to ani, když doslova statisíce věřících na to naléhají.
Zdroj: https://www.tedeum.cz/2016/10/09/v-cirkvi-se-rozmaha-kritika-papeze-frantiska/
Bude Luther dalším kanonizovaným „svatým“?
Když jsem si přečetl o jásavých vzpomínkových oslavách, které bude koncilní církev na konci října ve Švédsku sponzorovat spolu se Světovou luteránskou federací, přemýšlel jsem nad tím, zda se František připravuje překvapit svět kanonizováním tohoto vzbouřeného mnicha z 16. století jako názorný příklad svého „milosrdenství“. Skutečně, poté, co kanonizoval nemorálnost a životní styl Woodstocku s Wojtylou, beatifikoval homosexualitu s Montinim a vyvýšil náboženský indiferentismus jako svatý s Terezou z Kalkaty, proč by nemohl kanonizovat herezi – do očí bijící a zuřivou herezi – s Lutherem?
Některý čtenář si může myslet, že jsem s tímto komentářem „úplně mimo“. Bohužel, nejsem. Základ pro mou hypotézu leží v některých precedentech, které bychom měli mít na paměti, jestliže chceme pochopit události ve Švédsku v nadcházejícím říjnu/listopadu:
· 1970 – Když se tatáž Světová luteránská federace sešla v Evianu, kardinál Jan Willebrands, tehdejší prezident Sekretariátu pro jednotu křesťanů, hovořil o Lutherovi v termínech, které si katolíci obvykle rezervují pro sv. Tomáše Akvinského. Posledně zmíněný si po právu zaslouží titul „mistra“ či „učitele Církve“, což znamená, že by měl být respektován všemi teologickými školami v Církvi. Přesto kardinál Willebrands ve svém oficiálním proslovu chválil Luthera a vztáhnul na něj titul „mistra“. ( 1 )
· 1983 – Jak se 500. výročí narození tohoto hereziarchy blížilo, Jan Pavel II. napsal dopis kardinálu Willebrandsovi vzdávající poctu Lutherovi tím, že jej nazýval „učitelem“, což připomínalo chválu ze strany Willebrandse citovanou výše. Toto byla Wojtylova slova: „10. listopad je 500. výročím narození učitele Martina Luthera z Eislebenu. Při této příležitosti si mnozí křesťané připomínají tohoto teologa, který ... podstatně přispěl k radikální změně církevní i sekulární reality na Západě. Dodneška náš svět pociťuje jeho velký vliv na dějiny.“
Dále v tomto dopise Jan Pavel II. odpovídá na protestantskou žádost o dialog a chválí Luthera: „Vítám tento úmysl s uspokojením a vidím jej jako bratrské pozvání k dosažení hlubšího a úplnějšího vidění historických událostí a kritické analýzy Lutherova pestrého odkazu skrze společné úsilí. Skutečně, vědecký výzkum evangelických a katolických vědců, který již vedl k mnoha bodům sblížení, vytvořil úplnější a detailnější obrázek Lutherovy osobnosti, jakož i komplexnější propojení dějinné, politické a církevní reality v ... 16. století. Tyto výsledky daly viditelný důkaz o hluboké religiozitě Luthera, který byl pohnut horlivým zanícením pro otázku věčné spásy.“ ( 2 )
· 1984 – V ekumenickém proslovu proneseném v Bari kardinál Willebrands shrnul, co doposud koncilní církev učinila, aby uspokojila požadavky Martina Luthera: „Kromě obnovení ústřední role Písma svatého v Církvi a životě věřících jsou katolíci stále více ochotní přehodnocovat všeobecné kněžství věřících a spoluzodpovědnost laiků v celém životě Církve; poznávat povahu Církve putující na zemi; znovu doceňovat místní církve; přijímat liturgickou reformu se zavedením národních jazyků; připouštět Svaté přijímání pod obojí a přijímat vyhlášení náboženské svobody.“ ( 3 )
· Jak se přiblížil rok 2000, Jan Pavel II. se pokusil ustavit společné martyrologium pro katolíky, schizmatiky a protestanty. ( 4 ) S tímto cílem velebil Jana Husa, Zwingliho a Kalvína a působil dojmem, že by spolu s Lutherem mohli být zahrnuti na tento seznam světců. ( 5 ) Společné martyrologium nebylo vydáno. Silná reakce mezi tradicionalisty a tlumený vnitřní odpor v Římské kurii bojkotovaly tuto iniciativu. To neznamenalo, že progresivismus změnil svůj plán, naopak, jeho přívrženci hledají příležitost učinit tyto heretiky „svatými“.
- 2011 – Benedikt XVI. důrazně poukázal na Luthera jako vzor k následování ( zde ). Jeho podpora protestantismu byla během celého jeho pontifikátu stálá. ( zde, zde, zde a zde )
- Nezapomeňme, že v roce 1999 kardinál Ratzinger, dnešní Benedikt XVI., byl tím, kdo podepsal v Augsburgu Luteránsko - katolickou dohodu ( zde a zde ) o nauce o ospravedlnění, která zachránila ekumenický vztah s protestanty před úplným ztroskotáním.
Toto jsou údaje z minulosti, které hovoří ve prospěch senzačního gesta, které by od Františka mohlo v říjnu nebo někdy později přijít, a které by se týkalo Luthera.
Pokud jde o události plánované na konec října ve Švédsku, tiskové prohlášení ohlašuje:
„Světová luteránská federace – SLF – publikovala detaily dvoudenních Společných ekumenických vzpomínkových oslav od 31. října do 1. listopadu v Lundu a Malmö ve Švédsku, které předznamenají oficiální začátek Jubilea Reformace v roce 2017. Vzpomínkové oslavy, které navštíví papež František, společně hostí SLF a katolická Církev.“ ( 6 ) Padesát jedna let po skončení Druhého vatikánského koncilu tedy koncilní církev infiltrovala katolickou Církev tak energicky, že bylo učení Tridentského koncilu a Prvního vatikánského koncilu, které jednotně reflektuje neměnné myšlení Církve, změněno tak radikálně, že je dnes Martin Luther, heretik per antonomasia, přijímán jako velký vzor k následování. Jeho akt vzpoury bude oslavován koncilním papežem veřejným aktem před celým světem. Nevede to člověka k tomu, aby se domníval, že Luther může být příští měsíc nebo někdy brzy prohlášen za „svatého“ této odpadlé církve? Kdo nechápe všechny tyto oslavy jako jasný důkaz, že tato církev má v sobě sotva něco katolického?
Poznámky:
1) Srovnej Jan Willebrands, „Přednáška přednesená na 5. shromáždění Světové luteránské federace, 15. července 1970, La Documentation Catholique, 6. září 1970, str. 765 - 766, apud Quo Vadis Petre?, Los Angeles: TIA, 1999, str. 17 - 20.
2) Jan Pavel II., Dopis kardinálu Willebrandsovi z října 1983, publikovaný pod názvem „La verité storica su Lutero alimenti il dialog per unitá“, L´Osservatore Romano, 6. listopadu 1983, apud tamtéž, str. 21 - 22.
3) J. Willebrands, Proslov o Lutherovi v Institutu sv. Mikuláše v Bari, publikovaný pod názvem „Il Card. Willebrands inaugura il corso dell´Instituto S. Nicola“, L´Osservatore Romano, 5. února 1984, str. 6, apud tamtéž, str. 20 - 21.
4) Srovnej Tertio millenio adveniente ( 1994, § 37 ); Ut unum sint ( 1995, § 48 ).
5) Srovnej Quo Vadis Petre?, str. 10 - 26.
6) The Tablet, 3. září 2016, str. 26.
Původní zdroj: Tradition In Action
Překlad do češtiny: D. Grof
Autor: Atila Sinke Guimaraes
Zdroj českého překladu: REX! , https://rexcz.blogspot.cz/2016/10/bude-luther-dalsim-kanonizovanym-svatym.html
A s tímto posledně uvedeným textem souvisí i článek z tradičně katolického, monarchistického blogu Monarchia catholica:
... Dovolujeme, aby zůstaly v užívání ( liturgické ) oděvy, oltáře a svícny tak, jak se používaly či je také možné rozhodnout o tom, aby se učinila změna. Jestliže tedy někdo chce tuto praxi změnit, ať ji změní. Ale sluší se, aby v pravé mši pravých křesťanů, oltář nemusel zůstávat tam, kde jest a kněz, aby byl otočen čelem k lidu tak, jak to činil Kristus při poslední večeři ...
( Martin Luther, Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis - Preface, 1526 )
Reformace a její vztah k liturgii
Nejzásadnější vnitro-církevní roztržkou od dob Berengara a Johna Wickeffa, která daleko předčila jejich počínání, byla destrukční práce Martina Luthera, protože celkově ovlivnila nauku o církvi, o podstatě liturgie, svátostí, podala svoji mylnou odpověď na otázku po ospravedlnění a o milosti. Luther se ještě před rokem 1520 samostatně systematicky liturgií nezabýval a rovněž jejím novým pojetím v rámci reformované hereze. Na lipské disputaci v roce 1519, kde se utkal s Johannem Eckem, se narazilo i mimo jiné na otázku svátostí. Velký vliv na Lutherovo budoucí theologické zrání mělo studium na universitě v Erfurtu, kde vládl nominalismus. Setkal se tam s dílem Petra d´Aillyho a Viléma z Ockhamu. Ale až po lipské disputaci začal Luther "hlouběji" promýšlet náhled na pojetí Církve a také při tomto promýšlení narazil na otázku svátostí. Po své exkomunikaci se Martin Luther plně soustředil na svátost Eucharistie. Začal chápat tuto svátost jako communio a tento název měl nahradit dosavadní název Eucharistie. Ovocem tohoto communia je společenství se svatými a na spáse. Participace ( účast ) ve společenství svatých je pro Luthera tou samou věcí jako participace na spáse. Kdo se tedy nezúčastňuje tohoto communia, nemůže být sjednocen s Kristem. Luther podtrhuje ( podobně jako zdeformovaná liturgie po II. Vatikánském koncilu ) úlohu liturgie jako bratrského společenství, které je totožné se společenstvím svatých. Pro něho již není pravým společenstvím svatých katolická Církev, ale právě jeho nový pohled a definice společenství. Podle Luthera věřící, který se účastní na tomto liturgickém společenství, přijímá jistý znak inkarnace do Krista a jeho svatých a to ve smyslu 1 Kor. 10, 17. Od této chvíle také Luther přestává používat katolickou terminologii Svátost oltáře a rozlišuje mezi svátostí jako znakem a svátostí v katolickém smyslu, která v sobě zahrnuje milostné účinky Boží pro konkrétního věřícího. Důležitou roli hraje bratrství všech křesťanů a společenství svatých se projevuje i ve vnějším přijímání laiků z kalicha. O podstatě svátosti uvažuje tak, že tato svátost neobsahuje nic jiného než Boží znak ( symbol ), v kterém Kristus a jeho svatí jsou dány k útěše těm, kteří tento symbol přijímají. Současně tento symbol je povzbuzením a utvrzením věřících ve spojení s Kristem. Chléb a víno označuje ( signifikance ) přítomnost Kristovu. Eucharistie je symbolem vnitřního spojení s Kristem. Jaké je tedy spojení mezi přijímajícím a jeho spojením s Kristem? Co umožňuje toto spojení? Samotné přijímání tohoto symbolu je totiž nemožné bez víry, kterou křesťan má. Síla tedy tkví dle Luthera ve víře jako spojnice mezi Kristem a duší věřícího, který přijímá. Luther se postavil proti koncepci, že svátost Eucharistie je opus gratum opere operato a spíše ji chápe jako opus operatum. Svátost je závislá na víře přijímajícího. Vztah mezi společenstvím svatých a svátostí Eucharistie se ukazuje v pojednání Von der würdigen Bereitung z roku 1518, kde se hovoří o hlavní úloze víry. Jasnější učení o Večeři Páně podal Luther ve svém spise věnovaném svému příteli Staupitzovi 3. srpna 1520, které nese název Sermon von dem neuen Testament, d. i., von der heiligen Messe a také pojednání či kázání Sermon von Guten Werken. V posledních dvouch pojednáních kritizuje současnou katolickou nauku o mši a odmítá fakt, že by tato nauka byla totožná se zvěstí Nového Zákona. Spíše v tom vidí instituční nános dějin. Očista Církve je podle něho spojena s očistou liturgie. Tyto vývody se staly rovněž podstatnými při II. Vatikánu. Tato věta je skutečně rozhodují, protože ukazuje dvě možnosti jejího naplnění. 1/ je možno liturgii reformovat a obnovit i viditelné struktury Církve, a 2/ reforma liturgie nestačí a je třeba jít k počátkům liturgické zvěsti Nového zákona, kdy se formoval křesťanský kult, a zároveň tomuto trendu přizpůsobit i viditelné struktury Církve. Cesta pro anarchii v liturgii je však otevřena. Středem mše je ustanovení Kristovo. Ve formuli ustanovení leží podle Luthera důvod, proč slavit liturgii. Nechápe ji však jako formuli konsekrační, ale jako formuli zaslíbení milosti, které je dáno všem křesťanům. Proto tato formule nemá stejný význam jako formule s katolickým smyslem. Luther hovoří o této formuli jako o potvrzení symbolické funkce Eucharistie a to má podle něho hlubinný dosah pro křesťana, který může přijmout základní zvěst této věty v té části formule, která hovoří o odpuštění hříchů. Bůh, podle Luthera, dává této nové křesťanské bohoslužbě dvě důležité prvky: své Slovo a symbol svého zaslíbení. Tento střed liturgie je tedy v této formuli ustanovení a tato formule je samotné slovo Boží, které hovoří o odpuštění hříchů, které se objevují ve slovech ustanovení. Na druhé straně rozpoznával Martin Luther pravou přítomnost těla a krve Kristovy ve svátosti, ale spíše ve smyslu duchovního zpřítomnění ( symbolu ) těla a krve Kristovy. Slovo, které je obsaženo ve formuli ustanovení není pro Luthera samozřejmě poslední citací Slova, ale celá liturgie je naplněna citacemi z Písma, které obsahuje životodárné a spásonosné Slovo. Každé Slovo Božího Evangelia je pro křesťana důležité. Dochází k přesvědčení, že víra, která je spojena se Slovem, nemusí být spojena s existencí svátostí. Svátosti jsou znameními. Slovo Boží má povzbuzovat víru a víra musí toto Slovo příjmout. Svátosti zase tuto víru musí posilovat a učinit ji silnější a pevnější. Luther se rozchází s naukou o obětním charakteru mše, kterou přináší kněz. Podle něho není offertorium obětováním obětin přinášených na oltář, ale díkůvzdáním Bohu. Elevace chleba a vína neukazuje na úkon proměnění, ale má demonstrovat věřícím Boží zaslíbení, které se projevuje Slovem ustanovení. Mše je účinná nikoliv skrze úkon kněze, který vyslovuje konsekrační slova, ale skrze víru věřících, kteří mají podíl stejný podíl na tomto úkonu. Není tedy rozdíl mezi knězem a věřícími laiky, ale pouze je rozdíl v intenzitě víry každého věřícího. S tím souvisí i Lutherovo učení o všeobecném kněžství všech věřících. Pro něho je skutečným knězem pouze Kristus jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Luther nechápe kněžství jako nějakou speciální službu, ale jako službu, která umožňuje vysluhovat svátosti a kázat Slovo, proto také již nelpí na tom, aby ti, kteří předsedají bohoslužebným shromážděním, zachovali celibát. Ordinace je pouhé vybírání věřících ze společenství k tomu, aby vedli shromáždění.
Martin Luther do roku 1521 používal dosavadní latinský římský ritus a v této chvíli přichází jeho přítel Andreas Bodenstein von Karlstadt s reformním plánem liturgie. I když Bodenstein sám nechtěl redukovat počet svátostí tak, jak to naznačil Martin Luther ve výše zmíněném spise De captivitate Babylonica Ecclesiae praeludium, přece soustředil svoji pozornost na tři z nich: na Eucharistii, křest a pokání. Lutherův spis De captivitate je důležitý z hlediska pochopení liturgie. První zajetí Církve vidí Luther v nauce nemožnosti příjímat v katolické Církvi pod obojí způsobou. Druhé zajetí Církve vidí v učení o transubstanciaci, zmiňuje remanenční učení Petra d´Aillyho, a kritizuje nauku Tomáše Aquinského, protože v ní nevidí spojení se zvěstí Nového zákona. Důležité je podotknout, že Luther v této kritice používá argumentů jeho předchůdců ( na poli filosofie, a theologie ) a neformuluje zde svoji vlastní nauku. Třetí zajetí, které je důležité pro liturgický náhled reformace, vidí Luther v nauce o mši jako o Oběti. V otázce Eucharistie Karlstadt přejal nauku od Luthera a chápal Eucharistii v termínech zaslíbení a symbolu a přestal chápat eucharistii ve smyslu katolické nauky o transsubstanciaci. Podle reformátorů šlo o připomínku Kristovy smrti na kříži. Karlstadt, podobně jako Luther, poukazovali na fakt, že Eucharistie není možné přijmout bez víry. Lutherovo schéma převzal Karlstadt do svého hlavního díla o Eucharistii. Také otázka o přijímání pod jednou způsobou byla diskutována. Nakonec se Luther i Karlstadt přiklonili k přijímání pod dvěma způsobami. V té době přijímali pod obojí způsobou ultrakvisté v českých a moravských zemích a schismatický pravoslavný Východ v rámci východních liturgií. V souvislosti s Reformací se tedy rodila nová hereze ohledně svátostí, ale praxe vysluhovat svátosti v rámci římského ritu zůstala nedotčena. Byly stále používány texty latinské mše. Byly vyškrtnuty pojmy, které vyjadřovaly obětní charakter mše. ( Die aufs sacrificium lauten ) Po roce 1520 začíná vznikat i nový náhled na obrazy a uctívání ostatků svatých a na věci posvěcené. Bylo upuštěno od této praxe a činnost obou reformátorů se soustředila na podtržení úlohy Eucharistie ve společenství Církve. Současně s tím kritizoval Karlstadt s Lutherem i modlitební praxi řeholních komunit, která byla prováděna v rámci latinské řeči. A to vedlo, podle Luthera i Karlstadta, k přesvědčení, že tito lidé, kteří žili v rámci klášterních komunit, nevěděli ani co se modlí a pouze opakovali náboženské a liturgické fráze. Luther a Karlstadt chtěli očistit liturgii od všech nánosů středověkých představ a znovu upnout svoji pozornost na víru. Odmítli liturgický a náboženský triumfalismus Církve, i praxi privátních mší, odpustků a uctívání Nejsvětější svátosti oltářní. Podle jejich názoru bylo třeba zajistit, aby laici nebyli pasivní silou v rámci struktur hierarchie, ale aby skutečně docházelo ke komunikaci mezi touto vrstvou církve a klérem. Místem tohoto setkání se měla stát liturgie. Proto byly podporovány veřejné bohoslužby s aktivní účastí lidu, pokud použiji terminologie liturgického hnutí ve 20. století. Laik mohl vstoupit do liturgického dění a plně na sebe vzít odpovědnost vést a řídit liturgické shromáždění bez nutnosti příjmout svěcení. Andreas Bodenstein von Karlstadt učinil významný krok v zásahu do římského ritu tak, aby vyjadřoval nové myšlenky reformovaného subjektivismu. Zjednodušil římskou mši a to v částech, které hovoří o obětním charakteru mše. Byl prvním, který si uvědomil nutnost reformy liturgických textů a to dříve než sám Martin Luther. Bodenstein učinil tento radikální krok, který mu Luther později po svém návratu do Wittenbergu sám vyčítal. V prvních fázích Reformace se slova ustanovení vyslovovala v německém jazyce a to při veřejné bohoslužbě. Bylo zrušeno pozdvihování a přijímající dostávali chléb a kalich do rukou, aby mohli sami přijímat. Takto nově pozměněná liturgie byla poprvé sloužena o Vánocích 1521 právě Bodensteinem. Spolu s tím se Karlstadt začal zabývat i otázkou celibátu a došel k závěru, že není třeba, aby kněží zachovávali celibát. Již na počátku roku 1522 se začaly objevovat liturgické diference mezi jednotlivými evangelickými duchovními ve slavení liturgie. Bylo svoláno konsilium, které mělo tuto diferenci změnit. Bylo dohodnuto, že slova ustanovení budou v německém jazyce, bude uskutečňováno přijímání pod obojí a přijímající budou přijímat chléb a kalich s vínem do svých rukou, privátní mše byly zrušeny a obrazy z chrámových prostor byly odstraněny. Luther použil Karlstadtovy představy o liturgii až později. V roce 1523 Luther vydává Řád křtu ( Taufbüchlein ), která je ve skutečnosti německým překladem latinského originálu a je ještě navíc opatřena modlitbou Deus patrum. V tomto roce byla vydána i Lutherova Formula missae, která je skutečně jedinečnou liturgickou prací a příkladem toho, jaký Martin Luther byl totální amatér. Její hodnota je často opomíjena jenom proto, že zachovává některé pasáže římského ritu, ale tato spojitost nehraje významnější roli. Pokud Luther vycházel z římského ritu, který dobře znal, potom je to zcela pochopitelné a je jasné, že bylo třeba stávající římský ritus upravit tak, aby odpovídal změněným poměrům naukovým a disciplinárním rané obce shromážděné kolem Martina Luthera a Andrease Bodenteina. Z této liturgie bylo vypuštěno Offertorium ( Obětování darů ), lépe řečeno bylo redukováno na pouhé předložení chleba a vína. Následoval pozdrav ve své starobylé verzi: Dominus vobiscum, et cum spiritu tuo, Sursum corda, Habemus ad Dominum a první část Preface byly nahrazeny zpěvem slov Ustanovení, následovalo Sanctus a Benedictus s elevací, Pater noster, Pax Domini, přijímání pod obojí způsobou spojené s Agnus Dei a Communiem. Následovala modlitba Quod ore sumpsimus a požehnání ( buď v tradiční formě, a nebo vzato z Nu 6, 24 - 26 ) nebo Corpus tuum, domine, dále Benedicamus, a požehnání. Idea universálního kněžství je reformačním důrazem. Hlavními body mylně chápaného universálního kněžství jsou:
1/ každý má právo zvěstovat a kázat Evangelium,
2/ svátostný křest mohou udělovat i ženy jako členky křesťanské obce, které mají podíl na všeobecném kněžství,
3/ vysluhování Večeře Páně není otázkou ordinovaných, ale všech. Vyplývá to z Kristových slov "To čiňte na mou památku.",
4/ všeobecné kněžství umožňuje nezávislou kritiku a hodnocení dogmat ve světle Písma svatého.
Dalším vývojovým stupněm Formula missae byla tzv. Deutsche Messe und Ordnung Gottis dienstis, kterou Luther vytvořil a dal do tisku na sklonku roku 1525 / 1526 a poprvé byla sloužena v roce 1526 ve farním kostele ve Wittenbergu. Bylo to poprvé, kdy Luther do bohuslužby vkomponoval německý ( národní ) jazyk. Tato Deutsche Messe má následující stavbu: bylo vypuštěno Gloria in excelsis Deo, apoštolské vyznání nahradilo dosavadní Nicejské vyznání, po kázání následuje modlitba Otče náš, která patří k tzv. prone: Sursum corda Preface ( zkrácena ), Slova ustanovení nad chlebem ( verze z 1. Kor. 11 ), elevace a zpěv německé verze Sanctus, slova ustanovení nad kalichem s vínem , elevace a zpěv písně Agnus Dei, děkovná modlitba a požehnání. Preface byly rozděleny do liturgických dob, ve kterých se používaly. Deutsche Messe pronikla do Norimberka, kde pobýval Osiander, ovlivnila Buchenhagena v Braunschweigu, Melanchtona a Aurifabera v Mecklenburgu, Bucera v Kölnu a svým způsobem i Cranmera v Anglii a novou mši Pavla VI. ve 20. století.
Pro nás tradiční katolíky jsou postoje Martina Luthera důležité, neboť na základě nich si můžeme udělat nádherný obraz toho, čím byla ovlivněna Nová mše Pavla VI., kterou kardinál Ottaviani a Bacci shodně definovali jako nápadný odklon od závěrů Tridentského sněmu o svátosti Eucharistie a katolickém pojetí svátostí. "Dílo", které Luther vytvořil, totiž ovlivnilo všechny ostatní reformační bohoslužebné texty, a proto je třeba pochopit dva nové novotvary: Formulu Missae a Deutsche messe jako kořene liturgického ikonoklasmu a diletantství, které se nápadně rozchází s učením katolické Církve a vůli Ježíše Krista. Aneb udělali z liturgie společenský švédský stůl, kde víra nehraje roli, ale pouze člověk a hominismus.
Zdroj: Monarchiacatholica, https://monarchiacatholica.blog.cz/1610/lutherovy-teze-o-msi-svate-a-nova-mse-pavla-vi-luther-thesen-zur-heiligen-messe-und-novus-ordo-missae