K výročí Mistra Jana Husa 6 .7.
K aktuálnímu výročí upálení Mistra Jana Husa si přečtěme dva články, jeden z roku 2009 a druhý z loňska, z pera katolického novináře a publicisty Michala Semína z konzervativní Akce D.O.S.T.
Je v nich řečeno téměř vše …
Jan Hus historický aneb jak zbavit české politiky úřadu
Michal Semín - ředitel Institutu sv. Josefa, 6. 7. 2009
Zdroj: Blog autora v HN, https://semin.blog.ihned.cz/c1-37697660-jan-hus-historicky-aneb-jak-zbavit-ceske-politiky-uradu
Státní připomínka upálení kněze katolické církve Jana Husa bývá pravidelnou příležitostí pro české politiky a veřejně činné osoby k vyjadřování obdivu k člověku, jenž, jak každým rokem slýcháme, obětoval svůj život za svobodu svědomí a právo na vlastní přesvědčení. Jan Hus je tak prezentován jako průkopník liberálních svobod a práv, vymezujících se proti nárokům náboženské či světské autority.
Ačkoli pro závažné omyly, jež hlásal, nepatřím mezi Husovy ctitele, považuji za náležité jej hájit před umělou instrumentalizací pro současné ideologické spory. A není přitom důležité, zda se k Husovu odkazu hlásí Zdeněk Nejedlý, Benito Mussolini, Jiří Paroubek nebo David Duke. Ve všech těchto případech se nesetkáváme s historickým Janem Husem, ale jeho osvícenskou karikaturou.
S postavou Jana Husa je spojeno mnoho mýtů a dezinterpretací. Hus nebyl v kritice upadlých poměrů v Církvi zdaleka osamocen, z těch známějších jmen vzpomeňme například na Konráda Waldhausera či Matěje z Janova. Hus se do konfliktu s církevní autoritou nedostal za kritiku zlořádů v Církvi, ale za propagaci teologických a zvláště pak ekleziologických omylů oxfordského profesora Johna Wiklefa.
Rozumím tomu, proč soudobí liberální ctitelé Husa posuzují jeho revoluční stanoviska v učení o podstatě autority v Církvi kladně, ale to je asi jediný bod, ve kterém se s autentickým Janem Husem názorově sbližují.
Jan Hus se totiž v jednom podstatném ohledu od svých současníků nelišil. Princip liberálně chápané svobody svědomí a náboženského vyznání jednoznačně odmítal, o čemž svědčí i jím vznesený požadavek na krále Václava IV., aby jeho teologické odpůrce potrestal smrtí (František Palacký: Dějiny národa českého, III. Díl, str. 117). Názor, že je Hus "mučedníkem svobody svědomí", je tedy zcela falešný a historicky neopodstatněný.
Povrchní chápání Husovy nauky dnešními rádoby husity dokládá i to, jak je jimi přehlíženo Husovo pojetí společenských důsledků hříšného života. Jedním z Husových omylů bylo tvrzení, že člověk, nacházející se v těžkém hříchu, není v tomto stavu schopen ani přirozeně dobrých skutků. Ztratí-li milost posvěcující nositel církevní či světské autority, ztrácí s ní i oprávnění k vedení dané společnosti. Poddaný hříšně žijícího panovníka se tedy nemusí řídit jeho příkazy a zákony, jakkoli by se jednalo o nařízení spravedlivá a společensky prospěšná. Revoluční povaha této nauky by měla být každému dostatečně zřejmá.
Proto vždy, když slyším některého z politiků či funkcionářů věroučně chudé, zato materiálně vysoce saturované Československé církve husitské, proslulé veřejnými skandály svých nejvyšších představitelů, jak se zaklínají vznešenými ideály Husova morálního a náboženského učení, nikdy nevím, zda se mám smát nebo plakat.
Představuji si, jak Jan Hus káže nikoli v Betlémské kapli, ale na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu a za přítomnosti české vlády. Představuji si, jaké vysvědčení by Jan Hus českým politikům vystavil. A až by jim došlo, že v duchu Husova učení přišli o svoje oprávnění řídit stát, nejspíš by dnešní státní svátek, vymezený zákonem 245/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pohotově zrušili a Hus by byl hned po opuštění Poslanecké sněmovny zatčen. A kdo ví, možná by se osmělili ještě k jedné změně českého právního řádu - ke znovuzavedení trestu smrti.
Zneužité výročí jedné popravy: Hus na Hrad? Falešné podobojí prezidenta Zemana. Jeho i další politiky by dnes Mistr Jan nekompromisně poslal do plamenů. Historická mystifikace, kterou si lžeme do kapsy!
Michal Semín, 4. 7. 2015
Nad Pražským hradem zavlaje po devadesáti letech opět husitský prapor. Prezident Zeman chce tímto gestem zahájit veřejné oslavy 600. výročí Husovy smrti. Když k tomuto symbolickému akt sáhl T. G. Masaryk v roce 1925, vyvolal tím diplomatickou roztržku s Vatikánem. Tentokrát k ničemu podobnému nedojde.
Z hranice na oltář? Není to jen proto, že náboženské otázky hrají v dnešní společnosti výrazně menší roli, než v éře První republiky. Důvodem je i to, že současné vedení katolické církve již na Janu Husovi zas tak nic moc škodlivého neshledává. Někdy to dokonce vypadá, že se za Husa a jeho odkaz bije víc, než ti, kdo se k němu po náboženské linii oficiálně hlásí. Kdo se domnívá, že to svědčí o poučenosti či statečnosti razičů nového kursu, mýlí se. Přes všechny jeho kladné rysy byl Jan Hus z hlediska katolické věrouky „mimoňem“. Snaha jej teologicky rehabilitovat tedy mnohem víc než o poučenosti či statečnosti svědčí o naukové krizi v církvi a zbabělém podbízením se protikatolicky zaměřené části veřejnému mínění. Mínění, jemuž „kauza Hus“ spolehlivě slouží jen jako klacek na Církev.
Liberální pohádka o „mučedníku svědomí“. Berou-li jej pak do rukou lidé Masarykova či Zemanova ražení, působí to snad ještě směšněji, než když se k odkazu Mistra Jana hlásili někdejší komunistický ministr Zdeněk Nejedlý se svými soudruhy. Zatímco lze právem tvrdit, že z Husovy věroučné dílny vzešel plamen k zažehnutí sociální revoluce, pak názor, že byl Hus průkopníkem svobody smýšlení, je dosti mizernou pohádkou pro dnešní nevzdělané liberály. Jan Hus se přeci od svých katů nelišil v názoru na to, zda mohou být lidé pro svoje názory hnáni na popraviště, ale pouze v tom, kdo má na ní skončit. Vědí jeho liberální stoupenci, že Hus po králi Václavovi IV. požadoval upálení svých teologických odpůrců? Skutečný Jan Hus by také nikdy nepronesl slova, jež mu klade ve svém stejnojmenném dramatu do úst liberál jiné epochy, Josef Kajetán Tyl: „Vzpírám se jménem všeho lidstva, ježto touží po osvícení.“ Chápeme-li osvícením to, co jím měl na mysli český dramatik, totiž odmítavý postoj k autoritě Božího zjevení, pak jeho interpretace Husova učení se od skutečných Husových názorů liší asi tolik, jako Zemanův postoj k sudetoněmecké otázce od názorů Schwarzenbergových.
S hříšnými politiky města pražského by se husiti nemazlili. Pokud je mi známo, Miloš Zeman je agnostik. Nevěří v osobního Boha, natož v Kristovo božství. Proč mu tedy tolik leží na srdci svědectví a dílo Jana Husa? Uvědomuje si, že kdyby dnes Hus žil, mohl by i na jeho popud hořet místo něho? Rovněž se můžeme bavit myšlenkou, jak Miloš Zeman vítá Husem inspirovaný pražský artikul, požadující veřejné trestání těžkých hříšníků. A nejen pro to, že Hus zcela po katolicku učil, že mezi těžké hříchy patří opilství. Jiní liberální „husité“ by zase měli zpozornět při zjištění, že k této kategorii hříchů řadil Hus – opět v plném souladu s katolickou církví - cizoložství. Kdybychom se měli pražskými artikuly řídit dnes, trávila by naše politická reprezentace více času u pranýře, než ve svých kancelářích.
Bude se na Hradě i zpovídat? Nu což, řeknete si, dostali by pár ran karabáčem a mohli by se vrátit ke svým prebendám. Omyl. Vzhledem k tomu, že Hus o veřejných hříšnících učil, že pozbývají své církevní či světské autority, museli by místo do úřadu zamířit do zpovědnice. A po zpovědi vykonat veřejné pokání. V naší době vskutku fantaskní představa.
Můžeme si spolehlivě vsadit na to, že se po vyvěšení husitského praporu na Třetím nádvoří Pražského hradu žádné fronty před zpovědnicemi nevytvoří. Už i proto, že Československá církev husitská, jejíž patriarchové se vyvěšení praporu také budou účastnit, zpověď ze života svých oveček – v rozporu s učením a praxí Jana Husa - již dávno vyřadili. S historickým Janem Husem je nakonec pojí jen máloco. Snad jen ten nadměrný zájem o majetek. A jít se zpovídat ke katolíkům? V takovém případě by akt vyvěšení praporu s kalichem už vůbec nedával smysl. Ten je totiž jediný: Přiživit protikatolické a sekularizační nálady v českém národě. Navzdory svým omylům a dobově podmíněné kritice poměrů v Církvi není vůbec jisté, že by s něčím takovým Mistr Jan souhlasil.