Jaký otec, takový syn?
Kéž by tomu tak bylo! Ale je údělem nás dětí své rodiče zklamávat. A nejinak tomu bývá v nejvyšších patrech politiky. Údělem synů velkých otců zkrátka je nesplnit očekávání, které v ně vkládáme my dole, občané. Uveďme si pět příkladů z české historie.
Mám kamarádku, které její hluboký zájem o české dějiny a veliké osobnosti našich zemí, stejně jako její bytostný monarchismus vede k nekritické oslavě Otty Habsburského a politické podpoře Karla Schwarzenberga, věčně spícího doyena tuzemské politické scény. Ale byl opravdu Otto von Habsburg pokračovatelem myšlenek svého otce, blahoslaveného císaře a krále Karla? Já se domnívám, že nikoli. Jak uvádí autor životopisné knihy „Statečná císařovna“, pojednávající o
císařovně Zitě, Jean Sévillia, byla poslední česká královna rozčarovaná z některých politických postojů svého syna. Integrální katolík Karel Habsburský zemřel již v roce 1922, nedočkal se tedy vlastní politické kariéry svého následníka Otty Františka Josefa, jistě by ale nebyl nadšen z toho, že se jeho nejstarší syn spojil nejpozději od poloviny třicátých let přesně s těmi, proti nimž habsburský císař bojoval – ve válce i v politice. Tedy všemi těmi Coudenhove – Kalergi,
panevropisty a multikulturalisty, rozumějme svobodnými zednáři chtějícími vybudoval na rozvratu přirozeného řádu novou Evropu coby jednotný stát s jejím novým lidem, vzniklým namícháním všemožných kultur a ras.
Stejně tak náš pan kníže zkrátka není pokračovatelem svého otce, tradičního katolíka, vlastence a národovce Karla VI. ze Schwarzenbergu, člena prvorepublikové Vlajky. Pankáče Karla VII. můžeme daleko spíše považovat za postmodernistického liberálního levičáka havlovského typu, multikulturního relativistu vzešlého z revoluce šedesátých let a tudíž služebníka všeho kosmopolitního, nadnárodního a proti křesťanské tradici jdoucího.
Tato dvě jablka se zakutálela daleko od stromu. Stejně tak se stalo Janu Masarykovi, synu velkého TGM. Tedy muže, s nímž sice nemůžeme my suverenisté a identisté ve většině věcí souhlasit, přesto byl i pro nás státníkem a člověkem s hlubokou integritou svých názorů, bez něhož by se předmnichovská republika dostala kamsi na úroveň Leninova výtvoru na Východě. Jenda Masaryk byl sice veselý a vtipný chlapík, uměl vyprávět anekdoty a popíjet se společníky, přesto jako diplomat i politik nestál za mnoho a po roce 1945 zklamal coby ministr i člověk a skončil v roce 1948 v roli vystrašené Gottwaldovy loutky, klepající se pod peřinou z toho, co také on sám pomohl s Benešem v emigraci a poté v Košicích rozjíždět.
Jméno čtvrté – Václav Havel, syn národního demokrata Václava M. Havla. Rodina Havlových byla už po generace svobodnými zednáři, přesto by asi nebyl ani pan architekt Havel nadšen ze společnosti marxistů a neomarxistů, kterou se obklopil jeho synek od šedesátých let přes chartistický pijácký mejdan až po sametovou demokraturu. Netřeba rozvádět, politický životopis V.H. si ještě všichni živě pamatujeme.
A nakonec synáček disidentský, protekční a pěkně zparchantělý, Jiří Dienstbier mladší. Vážil jsem si jeho otce, zejména za realistické postoje v otázkách Jugoslávie, Srbska a Kosova. Měl jsem tu čest být jeden semestr exministrovým žákem na semináři o Balkáně. Jiří Dienstbier senior byl skutečným partnerem státníků a důstojným protějškem tak velkých jmen, jako byli začátkem devadesátých let jeho zahraniční ministerští kolegové Baker, Ševarnadze, Genscher i
jiní. To současný ministr pro lidská práva je neštěstím pro Českou republiku a spolu se Sobotkou a Zaorálkem ho můžeme směle nazvat zemským škůdcem – podpora řízené imigrace, homosexualismu, feminismu, europeismu a dalších zlých ataků na lidskou svobodu mluví za vše.