Historik PhDr. Radomír Malý o Janu Husovi, Církvi ve frankistickém Španělsku, případu Giordanna Bruna a o jezuitech v Jižní Americe
Rád čtu články PhDr. Radomíra Malého, emeritního pedagoga Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Možná i vy budete překvapeni jeho netradičními, pravověrně katolickými pohledy na české i světové dějiny. Jsou totiž jiné, než nám obrozenecko – masarykovsko – jiráskovská propaganda a la Zdeněk Nejedlý, neblahé paměti, vždycky líčila … První uvádím rozhovor pana doktora Malého o osobnosti a díle Mistra Jana Husa, který by se možná divil, kterých že to sil se stal ikonou!
Slátanina a ostuda české kinematografie, říká historik o novém snímku o Janu Husovi
Byl podle vás Jan Hus kacíř? Pokud ano, tak v čem?
Kacíř je příliš tvrdé slovo, raději bych užil termínu "bludař". Hus se opravdu v některých bodech rozcházel s katolickou naukou, a to je neoddiskutovatelné. Od šedesátých let 20. století se pokoušel belgický benediktin Paul De Vooght dokazovat, že prý Hus byl ve všech bodech pravověrný a těch 39 ( poté zredukovaných na 30 ) bludných vět, které z jeho spisů vyjmul kostnický koncil, je zlomyslně vytržených z kontextu. To ovšem jednoznačně vyvrací dopis Husova přívržence Jeronýma Pražského, který byl v Kostnici upálen zhruba za rok poté, Lackovi z Kravař. Jeroným zde píše, že všechny tyto bludné věty přesně v tom smyslu, jak jim rozuměl koncil, v Husových spisech nalezl.
V čem jsou dle vás největší nebezpečí Husovy nauky?
Především jsou to teze, že duchovní ve stavu těžkého hříchu nehodně, což bylo chápáno jako "neplatně", uděluje svátosti. To by ovšem znamenalo, že nikdo z nás neví, byl-li platně pokřtěn nebo jestli obdržel platné rozhřešení ve zpovědi. Ve společenském rozměru potom Husovy názory, že světští páni, pokud žijí v těžkém hříchu, ztrácejí nárok na legitimitu svého úřadu, mohou vést přímo k anarchii a k revolučnímu krveprolití.
Byla jeho kritika odpustků oprávněná?
Oprávněná byla kritika formy nabízení odpustků, nikoli však kritika odpustků jako takových. Zde vidím potřebu uvést na pravou míru jeden nesmysl, který se v této souvislosti často objevuje nejen mezi nevěřícími, ale i mezi věřícími: jde o představu, že odpustky znamenají odpuštění hříchů, což je hluboká neznalost katechismu. Odpustky znamenají odpuštění časných trestů za hříchy, tedy těch, které člověk musí vytrpět buď na této zemi ve formě nemocí či dalších těžkostí, nebo na věčnosti v očistci, nikoli odpuštění hříchů. K tomu je určena svátost pokání, těžké hříchy jsou odpouštěny na základě nadpřirozené lítosti a kněžského rozhřešení, lehké kdykoliv vzbuzením dokonalé lítosti. Odpustky rozumíme buď modlitbu, nebo dobrý skutek ( pouť, almužna a tak dále ), které Církev nabízí jako prostředek odpuštění časných trestů za spáchané hříchy. To platí dnes stejně jako v Husově době. Rozdíl je pouze v tom, že tenkrát za poskytnutí informace o konkrétní podobě nabízených odpustků se platilo, což Hus právem nazýval "kramaření s odpustky". V tom měl nepochybně pravdu, nikoli ale v dalším bodě, že Církev nemá právo odpustky vyhlašovat.
A jak je to s přijímáním podobojí? Vždyť i řecko-katolíci takto přijímají ...
Přijímání podobojí není věroučnou, pouze disciplinární záležitostí. Církev vždycky respektovala, že ve východním ritu, který používají řecko-katolíci, je předepsána praxe přijímání podobojí. Problém nikoli u Husa ( ten až v dopise z Kostnice přijímání podobojí schválil ), ale u husitů nastal teprve tehdy, když na přijímání podobojí začali striktně trvat a přijímání pod jednou prohlašovali za "dílo Antikristovo". Na basilejském koncilu Církev bez problému českým umírněným husitům přijímání podobojí povolila, ovšem za předpokladu akceptování stanoviska, že Kristus je stejně tak přítomen i ve formě přijímání pod jednou.
Byl Hus pro trestání těžkých hříchů, jak je požadováno v artikulech? Co by to dnes znamenalo v trestním právu?
Hus, jak už jsem odpověděl výše, popíral legitimitu veřejné autority, když žije v těžkém hříchu. To bylo vtěleno do čtyř artikulů jako požadavek "veřejného trestání těžkých hříchů". Kdybychom to měli vzít vážně, tak dnes by až na malé výjimky téměř všichni naši potentáti seděli v kriminále nebo byli veřejně bičováni na náměstích.
A je tedy pravda, že Hus tvrdil, že panovník i kněz či někdo jiný v těžkém hříchu ztrácí svou autoritu? Co by to dnes znamenalo? Znamenalo by to například, že pokud generál či prezident by byl nevěrný své manželce, či se nadmíru opil ( obojí těžké hříchy ), vojáci by ho nesměli poslouchat?
Odpovím jiným příkladem: současný platný zákon o tom, že řidič musí usednout za volant s 0 promile alkoholu v krvi, byl odhlasován komunistickým parlamentem koncem padesátých let, podepsán komunistickým ministrem vnitra Rudolfem Barákem a komunistickým prezidentem Antonínem Novotným. Všichni žili ve stavu těžkého hříchu, měli na svědomí podíl na krvavých zločinech padesátých let, Barák nota bene byl později odsouzen za těžkou zlodějnu. Máme snad právo kvůli tomu tento zákon nerespektovat? A co se týká kněze v těžkém hříchu: udělovatelem svátostí je Bůh, kněz je pouhým nástrojem. Svátost udělená knězem ve stavu těžkého hříchu je platná, když tento kněz má alespoň úmysl konat to, co koná Církev. Pravdou ovšem je, že čím svatější kněz, tím více milostí skrze svátost přichází, ale to by bylo na teologické pojednání.
Byl Hus katolíkem? V čem zůstal katolíkem?
V nauce o Boží Trojici, vykupitelské smrti Krista nebo úctě k Panně Marii a svatým zůstal pravověrným, tady nepodlehl Wicliffovým herezím. Až do své smrti na hranici se cítil být katolickým knězem a svým smýšlením má rozhodně blíž ke katolické Církvi než k zakladatelům protestantské reformace Lutherovi a Kalvínovi. A ti liberálové nebo komunisté, kteří se k němu hlásí a vytváří si tak podle své ideologie jiného Husa ( bojovníka za liberální myšlenku svobody svědomí, za komunistickou společnost rovnosti a tak dále ), který nikdy neexistoval? Ty by nejspíš ( Jan Hus ) sám vlastnoručně upálil.
Byl Hus v osobním životě a veřejném životě ctnostným člověkem?
Osobně žil bezúhonně, nicméně mluvit o něm jako o "ctnostném" člověku je dosti sporné. Jeho ochráncem byl nemravný a zločinný král Václav IV., jemuž nikdy Hus veřejně nevyčetl žádný hřích, ale své myšlenkové odpůrce bezohledně tepal. Jeho ostrá kázání vyvolala teror proti duchovním věrným arcibiskupovi Zbyňkovi Zajícovi z Hazenburka, Husem poštvaný dav několik z nich upálil na hranici, známe jméno jednoho z nich: ( klatovského ) dominikána Jana řečeného Malík.
V čem vidíte Husovy klady?
Vynikal osobní zbožností a upřímným, opravdovým zápalem pro reformu Církve a odstranění zajisté nemalých zlořádů uvnitř ní.
Byl českým vlastencem či národovcem?
Dá se to tak říci, zvelebil český jazyk odstraněním spřežkového pravopisu, v jeho kázáních se objevují vlastenecké tendence a vymezování se proti roztahování Němců.
Do jaké míry lze spojovat Husa s husitstvím?
Husité, zvláště radikální proudy táboritů, orebitů a podobně, opustili téměř vše, v čem zůstal Hus katolíkem. Nicméně nelze sejmout z Husa odpovědnost za to, že revoluční bouře, které přerostly po jeho smrti do krvavého teroru proti věrným katolíkům, svými veřejnými vystoupeními vyvolal.
Nebylo upálení příliš krutým trestem?
Samozřejmě, že bylo. Objektivně je nutno takový krutý trest odsoudit, zvláště pokud byl udělen za pouhé přesvědčení, i když bylo mylné. Katolická církev jej ale nevymyslela. Byl používán v pohanské Římské říši proti křesťanům, když poté, co se křesťanství stalo státním náboženstvím, jej začali křesťanští císařové používat proti bludařům, byla to právě církevní autorita, kdo se proti tomu postavil, jmenovitě sv. Ambrož, sv. Martin a sv. Jan Zlatoústý. Zásluhou tohoto působení církve je, že od 4. do 13. století trest smrti pro kacíře nebyl vůbec uplatňován, pouze výjimečně a vždy s protestem církevních autorit, velkými odpůrci trestu smrti pro kacíře byli mimo jiné. i sv. Bernard a sv. Norbert. Ke změně smýšlení v Církvi došlo teprve v souvislosti s krvavým terorem heretických sekt, zejména albigenských. Římsko-německý císař Fridrich II. roku 1223 jako první stanovil pro zatvrzelé kacíře trest smrti upálením, což církev pod dojmem teroru albigenských akceptovala s rozlišením, že jde o trest světský, nikoli církevní, jímž je exkomunikace. Tak tomu bylo i v případě Husově. Jeho upálení bylo světským trestem dle tehdejších zákonů, církevním trestem byl pouze symbolický obřad v katedrále "zbavení tonzury" a exkomunikace. To, že tehdejší katolická společnost tento trest pro heretiky praktikovala, bylo její oprávněnou sebeobranou před rozkladným vlivem a terorismem sekt, bohužel se ale jednalo o obranu nepřiměřenou.
Měla by se katolická Církev omlouvat za jeho upálení?
Myslím, že by se měl omlouvat každý sám za sebe, nikoli za své předky nebo spoluvěrce před několika staletími. To nám nepřísluší. Nota bene komu se omlouvat? Ano, Hus byl upálen, stejně tak Jeroným Pražský, ale co ty desetitisíce katolíků včetně žen a dětí upálených ( nebo ještě drastičtěji umučených ) husity jen proto, poněvadž se nechtěly vzdát své víry? Kdo se současným katolíkům omluví za ně? Snad bych si dovolil odlehčit toto téma scénou z parlamentu bezprostředně po vyhlášení Československé republiky v roce 1918. Když sociálně demokratický poslanec Rudolf Bechyně tam uviděl sedět předsedu lidové strany mons. Jana Šrámka v klerice a kolárku, zakřičel na něj: "A kdo nám upálil Husa?" Šrámek klidně odvětil: "Pane kolego, já ne."
Miloš Zeman vyvěsí husitskou vlajku u příležitosti Husova upálení nad Hradem. Co o tom soudíte?
Opakovaný vtip není vtipem. To udělal už T. G. Masaryk v roce 1925. Jinak bez komentáře.
Co soudíte o novém filmu Jan Hus režiséra J. Svobody?
Je to slaboduchá slátanina, která se nevyrovná ani tomu Vávrovu filmu z 50. let. Jen ve stručnosti: režisér Svoboda se ani neobtěžoval zjistit, co učí současný katolický katechismus na téma odpustků, jinak by se ve filmu neobjevila taková pitomost, že byly nabízeny odpustky "za všechny minulé, přítomné i budoucí hříchy a za vysvobození duší z pekla". Je také nepravdou, že česká delegace na koncilu přemlouvala Husa k odvolání, naopak, když Hus byl na vážkách, tak právě ona ho tlačila, aby "zůstal pevný". Některými scénami se tento film znemožňuje sám, například jak falešný papež Jan XXIII. alias Balthasar Cosa uděluje audience nahý ve vaně, ale má na rukou biskupské rukavice s prstenem, aby mu je návštěvníci i v této pozici museli líbat a podobně. Osobně pokládám tento film za ostudu české filmové tvorby.
Tolik tedy Radomír Malý zcela objektivně a bez ideologických příkras o Mistru Janu Husovi. A my „popojedeme“, nyní si přečteme článek PhDr. Radomíra Malého o dalším „zlu“ – tedy o Španělsku nezapomenutelného caudilla, generalissima Francisca Franca.
Církev a Frankova diktatura ve Španělsku?
Zdroj: Immaculata, https://immaculata.minorite.cz/?m=14&idc=t-68
Dodnes je Katolické církvi vyčítán její kladný postoj k režimu generála Franka ve Španělsku. Katolík Franco je líčen především levicovými historiky a publicisty jako fašistický diktátor, jenž se dostal k moci ozbrojeným povstáním proti demokratické republice díky vojenské podpoře Hitlera a Mussoliniho a krvavě se vypořádal s liberálním, socialistickým a komunistickým hnutím. Jaká je historická pravda? Jako obvykle jiná než polopravdy a lži nepřátel Církve.
Nastolení „demokratické vlády“ a nepokoje
Posuzovat režim generála Franka a jím vytvořený státní a politický systém, nazvaný po něm „frankismus“, nelze bez kontextu novodobých španělských dějin, jimiž se neustále prolíná zápas mezi katolickými monarchisty, tzv. karlisty a proti-katolickými liberály, které ve 20. století nahradili socialisté a komunisté. Katolíci byli již v 19. stol. terčem častých fyzických útoků a násilností, které se vyostřily v době před první světovou válkou. Roku 1909 např. svobodní zednáři a socialisté upálili veřejně v Barceloně na náměstí stovku katolíků, kněží, řeholnic i laiků jen proto, že jsou katolíci, bez uvedení jakéhokoliv jiného důvodu.
Roku 1931 byla ve Španělsku svržena monarchie. Země se stala formálně demokratickou republikou se socialistickou vládou. Ta vyhlásila zákon o odluce Církve od státu, zrušila náboženskou výuku ve školách, zavřela církevní školy a omezila církevní tisk. Tato opatření byla doprovázena útoky na kostely. Stovky jich byly zplundrovány, některé vzácné chrámy obrovské umělecké hodnoty dokonce vyhozeny do povětří, např. katedrála v Seville. Situace se příliš nezměnila ani poté, když ve volbách r. 1933 zvítězila křesťansko-demokratická pravice. Komunisté vyvolali povstání horníků v Asturii. Povstalci systematicky vypalovali chrámy a kláštery, fyzicky napadali a týrali kněze, mnichy a jeptišky.
V lednu roku 1936 zvítězila ve zmanipulovaných volbách opět levice, reprezentovaná socialistickou a komunistickou stranou. Prezidentem se stal svobodný zednář Azaňa, předsedou vlády socialista Caballero. Nová vláda se otevřeně hlásila ke spojenectví se Sovětským svazem, který posílal do Madridu své agenty. Caballerova socialisticko - komunistická vláda, podporovaná ze zákulisí vlivnými zednářskými lóžemi, respektovala navenek demokratické principy republiky. Levicové ozbrojené bojůvky však napadaly kostely a kláštery a vraždily přitom duchovenstvo i aktivní katolické laiky za blahosklonné asistence policie. Státní orgány na stížnosti Církve odpovídaly vyhýbavě s tím, že nejsou schopny zjednat pořádek. Bylo jasné, že vláda uplatnila proti Církvi taktiku alibismu: my nejsme vinni těmito vraždami, to dělají revoluční radikálové, proti nimž jsme bezmocní. Ve skutečnosti však policie poskytovala ozbrojeným bandám aktivní podporu, někde se těchto zločinů sama účastnila.
Vojenské povstání
Křesťansko-demokratičtí poslanci spolu s církevní hierarchií marně vznášeli protesty a dožadovali se nápravy. Záměrná „neschopnost“ vlády zjednat pořádek vedla naopak k radikalizaci katolíků a vůbec všech slušných lidí Španělska. Nechtěli se smířit se situací, kdy si nikdo nemohl být jist životem, kdy byla reálnou hrozba, že ho za bílého dne neznámí muži vytáhnou z bytu na ulici a zastřelí přímo před zraky nečinně přihlížejících policistů. Jedinou složkou, která mohla něco podniknout, byla armáda. Vláda sice dosadila na vedoucí pozice marxisticky smýšlející velitele, ale monarchistické, katolické a nacionalisticko-pravicové smýšlení mezi důstojníky bylo natolik silné, že nebylo možno všechny odstranit. Právě k nim upínali všichni slušní Španělé své naděje.
Pohár trpělivosti přetekl v červenci roku 1936, kdy ozbrojená marxistická tlupa spolu s policisty vytáhla přímo za bílého dne křesťansko-demokratického poslance Calva Sotela z jeho bytu a ostentativně před zraky veřejnosti ho zastřelila. To bylo signálem k vojenskému povstání, kdy se všichni nespokojení důstojníci semkli kolem generála Franciska Franka, který vyhlásil madridské vládě ozbrojený boj. Vypukla španělská občanská válka, trvající tři roky. Její význam přesáhl čistě španělskou politickou scénu. Caballerovu vládu vojensky podpořil Sovětský svaz, Frankovy povstalce fašistická Itálie a nacistické Německo. Španělská armáda byla rozdělena právě tak jako celá španělská společnost na provládní a povstalecké jednotky. Provládním oddílům asistovaly dobrovolnické skupiny rudých gardistů, trockistů a anarchistů, komunisté po celé Evropě organizovali oddíly tzv. interbrigadistů. Frankovy jednotky se opíraly o pomoc dobrovolnických oddílů tzv. Falangy, jež se stala politickou organizací, sdružující všechny nespokojence se socialisticko - komunistickou vládou v Madridu.
Španělská občanská válka byla poznamenána bezprecedentními krutostmi na obou stranách. Republikánská vláda využila situace ke konečnému zúčtování s katolickou Církví. Provládní vojsko, doprovázené ozbrojenými tlupami rudých gard, všude na území kontrolovaném madridskou vládou ničilo kostely, vraždilo duchovní osoby a znásilňovalo ženy včetně řeholnic. Ani děti nebyly ušetřeny, levice jich povraždila několik stovek. Obětmi bolševické bestiality se stalo 11 biskupů, tj. pětina celkového počtu, 12 procent řeholních osob a 13 procent kněží. Celkový počet duchovních, kteří byli povražděni nebo umučeni, je odhadován na 7 tisíc, počet aktivních laiků, zabitých proto, že se nechtěli vzdát své víry, jde do desítek tisíc. Několik desítek španělských mučedníků pro víru z té doby již bylo prohlášeno blahoslavenými, nejznámějším je první kanonizovaný světec romské národnosti Ceferino Jiménez Malla. Vraždy probíhaly většinou sadistickým způsobem. V provincii Ciudad Real byl matce dvou jezuitů vražen do krku kříž, v Rondě komunisté svrhli 512 věřících katolíků do rokle, odkud se nedalo uniknout, častými jevy byly upálení, pohřbení zaživa nebo uřezání končetin.
Frankisté na povstaleckém území se také snažili záměrně šířit atmosféru hrůzy. Jejich obětmi se stávali levicoví aktivisté. Počet zabitých byl ale nižší než na straně republikánů, nehledě k tomu, že Frankova armáda a falangisté zásadně nikdy neznásilňovali ženy a nevraždili děti. Sám Franco nevyzýval k teroru, nebyl ale schopen v atmosféře zjitřených vášní a bojů zabránit mnoha neomluvitelným krutostem vlastního tábora.
Postoj španělské Církve
Církev stála stranou frankistického povstání. Americký historik Paul Johnson ve svých „Dějinách 20. století“ píše ( str. 322 ): „Církev se povstání neúčastnila a pomoc, kterou někteří kněží později poskytovali nacionalistům, byla důsledkem republikánských zvěrstev.“ Je logické, že španělští katolíci přáli vítězství frankistům, neboť ti na rozdíl od levicových republikánů je nevyvražďovali a neničili kostely. I když Franco byl praktikujícím katolíkem, v jeho táboře bojovalo také mnoho lidí Církvi vzdálených, ano, i otevřených ateistů, jako např. generál Mola. Frankisté však respektovali katolickou Církev, považovali ji za součást španělského národního a kulturního dědictví a byli připraveni ji chránit. V řadách Frankovy armády a Falangy se nacházelo mnoho praktikujících a zbožných katolíků, kteří chápali svoji účast v povstání jako úkol od Boha. Katoličtí kněží se většinou snažili zabránit krutostem, když k nim Frankovi vojáci sáhli, někdy se stávalo, že byli od nich kvůli tomu také zabiti, jak uvádí Johnson v citovaném díle ( str. 323 ).
Španělští biskupové vydali uprostřed občanské války list biskupům celého světa, kde se snažili vysvětlit situaci. Říkají v něm mimo jiné: „Je nám známo a vícekrát bylo prokázáno, že mínění zahraniční se rozchází v nazírání na skutečnosti, které se v naší zemi staly. Příčinu tohoto omylu byste mohli připsat protikřesťanskému duchu, který v událostech španělských rozhodoval pro nebo proti náboženství Kristovu a křesťanské civilizaci ... Válka španělská je zápasem neslučitelných ideologií ... Budiž konstatováno především, že vše to, ano i válka, mohlo být očekáváno již tehdy, když došlo k útoku na národního ducha, ač episkopát španělský od r. 1931 dal nejkrásnější příklady apoštolské a občanské rozvahy. Podle tradice a podle zásad Svatého stolce se stavěl po bok konstituční státní moci, s níž usiloval o spolupráci pro společné blaho. A přes opakované útoky na kněze, na práva a záležitosti Církve, setrval na svém rozhodnutí nevystupovat proti současnému režimu ... ... abychom zastavili válku, dali jsme se do boje proti bolestnému zlu více než kdo jiný ... Církev nechtěla tuto válku, nevyhledávala ji a nemáme potřebu si ji přivlastňovat, jak usoudil zahraniční tisk, když napsal, že válka ve Španělsku je spjata s Církví ... kdo viní Církev, že to všechno způsobila, že neučinila potřebných kroků, aby tomu zabránila, buď pravdy nezná nebo ji úmyslně falšuje. Postoj španělského episkopátu a Církve k nynější válce byl takový, že Církev ji odmítala a bojovala proti ní hned v počátcích a sama se stala prvou obětí zběsilosti jedné válčící strany ... Tvrdíme především, že tuto válku přivodila nerozvážnost, omyly, někdy zlomyslnost a zbabělost těch, kteří jí mohli předejít, kdyby vládli lidu spravedlivě ... Požáry chrámů v Madridu a v provinciích v květnu r. 1931, nepokoje v říjnu 1934, zvláště v Katalánsku a Asturii, kde po dva týdny byla anarchie, rozvířené období od února do července 1936, kdy bylo rozbořeno a zneuctěno 411 kostelů a spácháno 3 tisíce těžkých atentátů politických a sociálních, dávalo tušit úplné zhroucení veřejné moci, jež podlehla násilí tajných živlů, které zneužívaly svých funkcí ... jiný národ, mocné Rusko, se dohodlo s našimi komunisty a pomocí divadla i filmu, pomocí exotických mravů a materiálními výhodami, připravil národního ducha pro revoluci ... 27. února 1936 v bezprostředním spojení s úspěchem Lidové fronty Kominterna nařídila španělskou revoluci a také ji vydatně financovala. 1. května již mladíci veřejně v Madridu žádali bomby, střelný prach a zbraně ... 16. téhož měsíce se sešli v provinciálním paláci ve Valencii zástupcové SSSR se španělskými delegáty III. Internacionály a rozhodli se dát příkaz jedné radiové stanici v Madridu, aby byli »zajištěni« politikové a vojáci, kteří by mohli sehrát významnou úlohu v boji proti revoluci ... v podrobně propracovaném projektu marxistické revoluce, který se prováděl a měl zasáhnout do všech krajů, kdyby mu to nepřekazila vojenská akce, bylo stanoveno vyhlazení katolického kléru, sovětizace průmyslu a rozšíření komunismu ... Španělsko mělo jedinou alternativu: buď definitivně podlehnout destruktivnímu komunismu, nebo se rozhodnout k nadlidskému odporu a osvobodit tak od hrozného nepřítele sebe, základy společenského života a národní charakter ... Církev přesto, že chtěla jen mír, válku si nepřála a pro ni nepracovala, nemohla v tomto zápase zůstat indiferentní; přikazovalo jí to její učení, její duch, instinkt sebeobrany a zkušenosti z Ruska.“
Vítězství frankistů
V březnu roku 1939 občanská válka skončila vítězstvím Frankova tábora. Stalo se tak s vojenskou pomocí fašistické Itálie a nacistického Německa. Hitler se domníval, že frankistické Španělsko se stane jeho odrazovým můstkem k agresi proti britským a francouzským koloniím v Africe. Přepočítal se, Franco vyhlásil neutralitu Španělska a neúčast ve válce Německa proti jiným evropským státům, pouze proti SSSR vyslal dobrovolnickou Modrou divizi, aby tak Stalinovi oplatil jeho agresi proti Španělsku za republikánského režimu. Španělsko za druhé světové války poskytlo azyl mnoha uprchlíkům z Německa a obsazených území, zejména Židům, což Frankovi slouží ke cti.
Armáda a kortesy ( španělský parlament ) udělily Frankovi titul „Caudillo“, tj. doživotní náčelník s diktátorskými pravomocemi. Nejprve bylo třeba vypořádat se s levicí. V zemi začaly fungovat zvláštní vojenské soudy, které ve zkráceném řízení bez možnosti odvolání vynášely nad socialisty a komunisty velké množství trestů smrti zastřelením, během prvních let po ukončení občanské války několik desítek tisíc. Je jasné, že mezi nimi bylo velké množství skutečných zločinců, kteří za občanské války vraždili, mučili a znásilňovali. Neomluvitelné však je, že došlo i k mnoha popravám lidí, kteří se provinili pouze hlasitými sympatiemi k republikánské levici. Na rozdíl od dřívějšího komunistického teroru však frankistické soudy rozhodovaly na základě individuální viny, nikoli na základě příslušnosti k určité třídě. Sám Franco neměl na teroru zájem a snažil se jej co nejrychleji ukončit. Velmi často osobně zasahoval do procesů vojenských soudů, aby udělil odsouzencům k smrti milost. Johnson uvádí v citovaném díle ( str. 334 ) tento Frankův výrok: „Je třeba likvidovat nenávist a vášně, které v nás zanechala válka. Nelze to provést liberálně nějakou velkou, ale přitom katastrofální amnestií, která by nebyla gestem odpuštění, nýbrž sebeklamem. Musí to být způsob křesťanský, kde se vykoupení dosahuje prací spojenou s lítostí a pokáním.“ Politickým vězňům byla nabídnuta dobrovolná účast na veřejně prospěšných pracích obnovy země. Kdo ji přijal, tomu se trest anuloval. Frankův režim na rozdíl od totalitních diktatur nacismu a komunismu neznal vyhlazovací koncentrační tábory, političtí vězňové nemuseli pracovat, směli dostávat balíčky a dopisy, měli čas na sebevzdělávání a dokonce i na politické debaty, jak píše polský historik a velký znalec frankistického Španělska Adam Wielomski ve své knize „Hiszpania Franco“ ( str. 330 ). Mylně je frankistický režim nazýván fašistickým. Faktem je, že Franco vládl diktátorsky, ale nikoliv totalitně. Jediná povolená strana, Falanga, nebyla monolitem, nýbrž volným sdružením často protikladných hnutí a sdružení, z nichž nejpočetnější byly proudy křesťansko-demokratický, monarchistický a také fašistický, který ovšem po druhé světové válce citelně zeslábl.
Obnova země
Katolíci zcela logicky přijali vítězství Franka v občanské válce s nadšením. Skončilo se období jejich krvavého pronásledování, kdy si nemohli být jisti životem. Franco prohlásil katolicismus státním náboženstvím při respektování svobody svědomí nekatolíků. Vztahy mezi Církví a státem se ale nevyvíjely bezproblémově, protože episkopát se ve svých dokumentech vyjadřoval kriticky k represím režimu. Franco také usiloval o to, aby měl rozhodující slovo při nominaci biskupů, což nemohl akceptovat Svatý stolec. Proto konkordát mezi frankistickým Španělskem a Vatikánem byl podepsán poměrně pozdě, až roku 1953.
Katolická církev se tedy za svůj postoj během španělské občanské války nemusí vůbec stydět a omlouvat. Jestliže její sympatie byly na straně Franka a nikoli republiky, tak každý rozumný a objektivní člověk pochopí, že jinak tomu být nemohlo. Frankisté na rozdíl od levičáckých republikánů nevyvražďovali duchovní osoby a aktivní laiky, ani nevyhazovali do vzduchu kostely. Církev nebyla lhostejná ani k nespravedlivým krutostem Frankova režimu, jak svědčí velké množství dokumentů španělského episkopátu. Frankova diktatura postupně uvolňovala své represivní metody vlády, až roku 1975 po caudillově smrti Španělsko nastoupilo plynulou cestu ke konstituční monarchii a demokracii. Na tom má svoji zásluhu mj. i katolické laické hnutí Opus Dei, založené španělským knězem sv. Josém Escrívou de Balaguer, jehož členové vstoupili na přelomu 50. a 60. let do vlády a významně se podíleli na modernizaci země. Frankův režim samozřejmě nebyl rájem na zemi a snese mnohou kritiku. Nedá se ale upřít, že Frankovo povstání zachránilo zemi před pohromou bolševismu a před totální likvidací katolického náboženství. Franco Španělsko, které bylo před válkou zaostalou zemí, ekonomicky úžasně pozvedl a zařadil je mezi vyspělé evropské státy. A co je pro nás hodné následování – za Franka byly ve Španělsku přísně, pod trestem dlouholetého vězení, zakázány potraty, propagace pornografie, násilí a homosexuality.
Zdroj: Immaculata
Autor: Radomír Malý
Krásný článek, že ano? Lži liberální, zednářské a marxistické propagandy už prostě jednou musí být pravdivě vyvráceny. Nyní se podíváme na blahodárné působení tolik proklínaného jezuitského řádu v Jižní Americe – jako doplněk doporučuji náš starší článek o tzv. jezuitském „státě“ v Americe ( https://cervenobily-korzar.webnode.cz/clanky/paraguay-a-jezuite/ ).
Film "Misie. Až na kraj světa s jezuity." Aneb seznámení s pravdou.
Zdroj: https://immaculata.minorite.cz/?m=1&data=archiv&idc=t-546
Již jsme si zvykli na to, že statistický Čech si ze školních lavic a posléze z médií zpravidla neodnáší dobrý dojem o katolické Církvi. Tím spíše mile překvapí, když Na Štědrý den uvedla Česká televize dokumentární film režisérů Otakára Maria Schmidta a Jany Kristiny Studničkové "Misie". Televizní divák se zde dozvídá o jezuitech a potažmo o dalších řeholních řádech něco jiného, než na co byl dosud zvyklý. Pro mnohé to mohl být opravdový šok v nejlepším slova smyslu, neboť dosud slyšeli jen o tom, jak řeholníci v Latinské Americe zotročovali, vykořisťovali a dokonce vraždili domorodé obyvatelstvo. Ve filmu ale byla předložena naprosto opačná fakta: katoličtí řeholníci jihoamerickým indiánům spolu s křesťanstvím přinášeli kulturu a civilizaci a chránili je před násilím španělských a portugalských kolonizátorů, kteří v nich viděli jen levnou pracovní sílu a odmítali jim přiznat lidskou důstojnost.
Jezuité vytvořili na území dnešních Paraguaye a Brazílie tzv. redukce, tj. na koloniální moci nezávislé správní jednotky, kde se domorodci spolu podíleli na řízení. Jezuité vedli pro indiány školy a řemeslnické dílny, a tím jim poskytovali vzdělání, kulturu a vyšší životní úroveň. Samotní domorodci toto pokládali za veliké dobrodiní, o čemž svědčí fakt, že během celého století existence redukcí se nesetkáváme s jediným projevem nespokojenosti nebo dokonce povstáním.
Již ve 30. letech 16. století prosadili dominikáni ( především bl. Bartolomé de las Casas ) a františkáni dekret španělského krále a zároveň římsko-německého císaře Karla V., jenž zrovnoprávnil domorodce se španělskými osadníky a zakazoval brát indiány do otroctví. Právě toto umožnilo sňatky Španělů s domorodci, což dalo vzniknout současným latinsko-americkým národům. Ve filmu bylo poukázáno na naprosto odlišný vývoj v Severní Americe, kde protestantští Angličané zvolili místo pokojného soužití obou etnik cestu konfrontace a vyhlazení domorodého obyvatelstva ( pozn. ČBK – viz masakry Indiánů v letech 1875 – 1890 generálem Custerem, u Wounded Knee apod. – doporučuji shlédnout skvělé krátké filmy na Stream.cz, https://www.stream.cz/slavnedny/10010916-den-bitvy-u-little-bighornu-25-cerven, https://www.stream.cz/slavnedny/10001161-masakr-u-wounded-knee ).
České vlastenecké srdce film pohladí dvěma informacemi. První se týká účasti českých kněží na těchto misiích, z nichž nejznámější je pater Slavíček, druhá potom ohledně velice rozšířené úcty Pražského Jezulátka v Latinské Americe, především v Peru. Jezuité k nám právě odtud přinesli úctu sv. Růženy, řeholnice z Limy, jež v českých zemích v době baroka zdomácněla.
Film O. M. Schmidta a J. K. Studničkové byl pro televizní diváky jednou z mála možností, jak si zkorigovat zkreslené znalosti o katolické Církvi a její historii. Tento dokument - řečeno slovy rakouského publicisty Friedricha Heera - "provokuje myslet". Kéž by bylo více takových!
Autor: Radomír Malý
Zdroj: Immaculata
Jezuité zkrátka nepředstavovali žádné „Temno“, jak se nám TGM, Jirásek a ostatní snažili a snaží namluvit!
Začali jsme Janem Husem, skončíme další kontroverzní postavou křesťanských dějin, a sice Giordannem Brunem. Ten byl, na rozdíl od Mistra Jana Husa, opravdu zcela temnou postavou katolické Církve …
Obvyklým námětem proti-katolické propagandy je upálení na hranici italského filozofa - panteisty Giordana Bruna roku 1600. Italská zednářská vláda mu postavila roku 1900 v Římě na Campo dei Fiori ( náměstí Květů ) pomník a učinila z něj symbol proticírkevního boje. Aniž bychom chtěli ospravedlňovat krutý trest smrti pro Bruna, je třeba mít na paměti, že tento muž nebyl v žádném případě světec a mučedník. Americký historik John Bossy vydal již před léty publikaci o tomto bývalém mnichovi dominikánského řádu, kde shromáždil všechna dostupná fakta. Ta vůbec nesvědčí o jeho mravních kvalitách, spíš naopak. Historická realita je taková, že Giordano Bruno se dopouštěl kriminálních zločinů jako vrah, a také jako agent a konfident cizí mocnosti.
Narodil se v roce 1548 v Nole u Neapole. Jako 15 letý vstoupil roku 1563 do dominikánského řádu, kde brzy proslul jako „enfant terrible“ pro svoji totální neochotu podrobovat se příkazům a rozhodnutím. Odmítal např. mít ve své cele obrazy svatých a popřel také některá dogmata. Přesto však nakonec dosáhl kněžského svěcení a doktorátu teologie. Dominikánský řád proti němu vedl roku 1576 proces kvůli herezi, Bruno však opustil svůj konvent v Římě a uprchl z italského území. Když mu v tom chtěl převor kláštera zabránit, zavraždil jej a hodil do Tibery, jak uvádějí svorně Konrád Kubeš ve své Apologetické abecedě ( heslo: Bruno ) i John Bossy. Za tento delikt, jednoznačně kriminálního charakteru, byl hledán církevní inkvizicí i světskými soudy po celé Evropě.
Uchýlil se, po kratším pobytu v severní Itálii, do Ženevy, centra kalvínského protestantismu. Tam ale vyvolal pobouření svými názory, jež přesahovaly samotné hranice křesťanství. Bruno např. hovořil o Ježíši jako o „velkém filozofovi“ a odmítal Jeho Božství i zázraky. To bylo nepřijatelné i pro kalvínskou Ženevu, neboť protestantský reformátor Jan Kalvín plně akceptoval nauku o Boží Trojici a Božím synovství Ježíše Krista. Brunovi hrozilo zatčení, uprchl proto do Francie, kde získal přízeň krále Jindřicha III., jenž ho r. 1583 pověřil, aby vyučoval filozofii na Collége de France v Paříži. V doprovodu královského vyslance se krátce nato vydal do Anglie, kde delší dobu zůstal.
Anglickou královnu Alžbětu I. si naklonil svým spisem „O hrdinských vášních“, který jí také věnoval. Zde obhajuje hříchy proti 6. přikázání a odmítá katolickou morální nauku, která přikazuje bojovat proti pokušení. Královna Alžběta, jež nežila pohlavně mravně, nacházela v Brunově spisu obhajobu své pochybné morálky, proto mu projevovala všestrannou přízeň. Bruno učil na školách v Londýně a diskutoval s profesory univerzity v Oxfordu. V Anglii také napsal téměř všechny své spisy, z nichž nejznámější jsou „O příčině, principu a jednotě“, „Večeře Popeleční středy“ a „Vyhnání triumfující bestie“. Hlásá tzv. naturalistickou filozofii, to znamená, že Bůh a příroda jsou jedno a totéž. Osobní Bůh jako rozumová bytost v Brunově pojetí neexistuje, pouze jako neosobní vnitřní síla světa a vesmíru. Bruno je hlasatelem panteismu, to znamená světového názoru, že Bůh není nad světem, vesmírem a člověkem jako Stvořitel, ale uvnitř jako jakási vesmírná duše. Bruno též jako první hlásal teorii o nad-člověku, jenž se prý musí prosadit násilím a krutostí. Tyto názory v 19. století převzali Friedrich Nietzsche a od něj potom šéf-ideolog německého nacismu Alfred Rosenberg. Bruna se dovolával i šéf-ideolog italského fašismu Giovanni Gentile. Zarážející je přitom arogance, s jakou Bruno vystupoval. Jeho spisy jsou plny netolerance a nadávek vůči všem, s jejichž názory nesouhlasil. Při disputaci v Oxfordu vyvolal obrovskou bouři nevole, protože své oponenty urážel a zesměšňoval. Nemusel se však obávat postihu, protože nad ním držela ochrannou ruku samotná královna Alžběta.
To nebylo náhodou. Alžběta krvavě pronásledovala katolíky, kteří se odmítli vzdát své víry. Tisíce jich skončily na popravištích, kněží, působící v zemi ilegálně a tajně vysluhující svátosti, bývali většinou zabíjeni nelidským způsobem: čtvrcením, páráním břicha, ubíjením holí apod. Obětmi Alžbětiny hrůzné perzekuce katolíků se stali i jezuité sv. Edmund Campion a sv. John Ogilvie, kteří studovali a získali formaci v jezuitské koleji v Brně, odkud byli tajně posláni do Anglie.
V katolické Evropě existovala řada center, kde byli připravováni mladí kněží - misionáři pro ilegální pastoraci mezi katolíky v Anglii. Nejznámější jsou Řím, ve Francii potom Remeš a Douai. Královnin první ministr a organizátor protikatolického teroru lord Francis Walsingham potřeboval informace, kdy, z kterého místa a kolik katolických duchovních odplulo na britské ostrovy. K tomu ovšem byl nezbytný agent - informátor. Toho nalezl právě v Brunovi. Bossy zveřejnil ve svém spise doklady, že Bruno byl Walsinghamem a jeho tajnou rozvědkou přímo úkolován k cestám do zahraničí, k navazování kontaktů a k podávání zpráv, kdy a kde se vylodí v Anglii kolik kněží, takže Walsinghamova policie je mohla okamžitě zatknout, uvěznit a později popravit. Bruno pronikal jako agent i do prostředí anglických katolíků, žijících v ilegalitě a podával o nich informace. Ti byli potom zatýkáni, mučeni a popravováni. Dokumenty o tomto Brunově udavačství existují z let 1583 - 1585. Tuto skutečnost potvrzuje i francouzský vyslanec v Anglii Michel de Castelnau, jenž se stává nakonec informátorem inkvizice o Brunově pohybu po Evropě. Bruno po roce 1585 z neznámých důvodů opouští Anglii. Působí nejprve ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud se přesouvá do severní Itálie. Roku 1592 byl zatčen inkvizicí v Benátkách a dopraven do Říma.
Hlavní bod obžaloby tohoto odpadlého dominikána směřoval k jeho kacířství, dále pak k okultismu a magii, čemuž se Bruno čile věnoval. Inkvizice to pokládala za příčinu všech jeho dalších deliktů. Brunův proces trval 8 let, inkvizice se neustále snažila přimět Bruna k odvolání panteistických bludů. Členem tribunálu, jenž Bruna vyšetřoval, byl jistou dobu i církevní učitel kardinál sv. Robert Bellarmin. Po marné snaze dosáhnout toho, aby se Bruno zřekl herezí a magie, vydala jej inkvizice r. 1600 světským úřadům k upálení na hranici. Papež svatého života Klement VIII. by mu pravděpodobně udělil milost, kdyby Bruno o ni požádal. Ten to ale ve své pyšné zatvrzelosti neučinil. Po Brunově smrti se papež Klement celou noc modlil na posvátných schodech naproti Lateránské bazilice za spásu jeho duše. Brunovo upálení bylo poslední popravou kacíře v papežském Římě.
Taková je pravda o Giordanu Brunovi. Protikatolická propaganda tvrdí, že byl upálen proto, poněvadž hájil Koperníkovu teorii o Slunci jako středu vesmíru. Bruno ji skutečně zastával, avšak nebyl souzen za to, že ji bránil, ale za to, že se jí dovolával v souvislosti s panteistickými bludy, které hlásal. Objektivně je třeba konstatovat, že Bruno by se za to, co všechno napáchal, octl i v současné době i v té nejcivilizovanější zemi před soudem a nevyvázl by bez trestu. Proto nelze mít římské inkvizici za zlé, že jej soudila a odsoudila. Je nutno odmítnout samozřejmě fakt, že byl souzen a popraven hlavně za své přesvědčení, byť zvrácené, nelze však říci, že před soud nepatřil a žádný trest nezasluhoval. Fakta, zveřejněná Bossym, svědčí jasně o opaku. Jestliže tedy protikatolická propaganda, ať už liberální nebo komunistická, vynáší Bruna jako údajného „mučedníka“ inkvizice a oběť „církevního tmářství“, a dokonce mu staví pomníky, tak je třeba bez jakéhokoliv přehánění namítnout, že se zastává a uctívá kriminálního zločince, vraha a konfidenta, jenž má na svědomí vraždu svého řeholního představeného a životy desítek anglických katolických kněží a laiků, které za Alžbětina krvavého pronásledování udal.
Autor: Radomír Malý
Zdroj: Immaculata
Tolik tedy vždy skvělý dr. Radomír Malý. S jeho články se, doufejme, budeme setkávat nadále. Jsou totiž velice podnětné a nutí k zamyšlení.