Bojovníci proti Zlu - islámští kontrarevolucionáři Zijául Hak a Muhammad Daúd

26.12.2016 13:23

Dnes se podíváme na dvě velice rozdílné osobnosti islámského anti-komunismu a dva muže muslimské kontra-revoluce, jakými byli pakistánský islamista generál Zijául Hak a afghánský reformátor generál Muhammad Daúd. Oba však spojovalo jedno – boj proti kontroverzní osobě pakistánského prezidenta a poté premiéra, socializátora Z. A. Bhutta[1].

 

Generál Zijául Muhammad Hak byl pákistánský politik, hlavní představitel vojenské diktatury a prezident Pákistánu v letech 1978 - 1988 ( u moci je přitom již od roku 1977, kdy vojenským pučem svrhává vládu Z. A. Bhutta ).

Tento budoucí výrazný politik přichází na svět 12. srpna roku 1924 v Jalunderu v indickém Pándžábu jako druhé dítě učitele M. Akrama. Za druhé světové války Z. Hak bojuje v řadách britské Indické armády v Barmě, Indočíně a Malajsii. Z. Hak je absolventem vojenské akademie v Déhrádúnu, později pak úspěšně studuje velitelskou a štábní kolej v Kvétě a kurzy pro štábní důstojníky ve Spojených státech amerických ( v letech 1962 - 1964 ), po vzniku nezávislého Pákistánu působí v pákistánské armádě v mnoha velitelských a štábních funkcích. V letech 1967 - 1970 Zijául Hak působí v Jordánsku, kde se podílí na výcviku jordánské armády.

V roce 1976, 1. dubna, je Z. Hak jmenován pákistánským ministerským předsedou Z. Bhuttem náčelníkem štábu pákistánských pozemních vojsk, v této funkci pak bude působit až do své smrti v roce 1988. O rok později, v červenci roku 1977, pak Zijául Hak stojí v čele vojenského puče, kterým je předseda vlády Z. A. Bhutto svržen – a je nastolena vojenská diktatura, jejímž je Zijául Hak hlavním představitelem. Zároveň je od července roku 1977 vyhlášen v Pákistánu výjimečný stav ( trvá až do prosince roku 1985 ), v roce 1979 pak nechává vojenská diktatura popravit Z. Bhutta, když odmítl požádat prezidenta o milost.

V letech 1978 - 1988 působí generál Z. Hak ve funkci pákistánského prezidenta, zároveň vykonává v různých obdobích své vlády mnohé ministerské funkce – působí mimo jiné jako pákistánský ministr zahraničí, ministr ropného průmyslu či ministr plánování. Generál Zijául Muhammad Hak umírá 17. srpna roku 1988 při leteckém neštěstí, dodnes se přitom spekuluje, zda šlo o dopravní nehodu či zda byl odstraněn některým ze svých politických odpůrců či Sověty. Jeho stroj havaroval krátce po startu. Kromě prezidenta na palubě zemřelo celkem 31 lidí včetně amerického velvyslance. Zijáulu Hakovi je mnohdy za vinu dávána i podpora afghánského Talibanu v jeho počátcích, kdy byl financován pakistánskou rozvědkou.

 

Zdroj: https://zivotopisyonline.cz/zijaul-muhammad-hak-1281924-1781988-general-vladnouci-pakistanu/

 

Na serveru Eurabia jsme si přečetli i o stinných stránkách vlády pakistánského generála Z. Haka. Citujme:

 

V Pákistánu v roce 1977 převzal moc po vojenském převratu generál Zijául Hak a prohlásil, že proces islamizace neprobíhá dostatečně rychle. Mullové konečně získali někoho, kdo byl připraven jim naslouchat. Zijául Hak vyhlásil výjimečný stav, úplnou cenzuru tisku a začal vytvářet teokratický stát ve víře, že Pákistán by měl mít „islámského ducha“. Zakázal ženám účast na atletických závodech a dokonce namířenými zbraněmi nutil muslimy dodržovat půst během měsíce ramadánu. Otevřeně přiznal, že islám a demokracie se popírá. Zijául Hak zavedl islámské zákony, které diskriminují ženy. Nejhůře proslulé z těchto zákonů byla nařízení zina a hudúd, která vyžadovala islámské tresty – amputaci rukou za krádež a ukamenování pro vdané ( ženaté ) osoby, které byly shledány vinnými z nemanželského sexu. Termín zina zahrnuje cizoložství, smilstvo, znásilnění a dokonce i prostituci. Smilstvo bylo trestáno maximálně stovkou ran bičem vykonaných na veřejnosti a deseti lety vězení. Ve skutečnosti tyto zákony chránily pachatele znásilnění, žena, která byla znásilněna vícekrát, byla obviněna z cizoložství nebo smilstva. Aby byla zina prokázána, museli být přítomni čtyři dospělí muslimové dobrého jména a museli dosvědčit, že došlo k pohlavnímu styku. Kromě toho tyto zákony, v souladu s dobrým islámským zvykem, přikládaly svědectví mužů větší význam než svědectví žen. Spojením důsledků těchto zákonů bylo pro ženu nemožné uspět v žalobě proti muži, který ji znásilnil; namísto toho ona sama, oběť, byla obviněna z nezákonného pohlavního styku, zatímco násilník byl osvobozen. Jestliže mělo znásilnění za následek těhotenství, bylo to automaticky považováno za přiznání, že se cizoložství nebo smilstvo odehrálo spíše se souhlasem ženy, než že by šlo o znásilnění.

Zdroj: Eurabia, https://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/3796-slzy-za-zavojem-prava-a-povinnosti-zen-v-islamu.aspx

 

V Afghánistánu působil v téže době Muhammad Dáúd Chán ( 18. července 1909 Kábul – 28. dubna 1978 zavražděn tamtéž ), který byl prvním afghánským prezidentem a současně posledním vládcem Afghánistánu z rodu Ahmadzaj. K moci přišel nekrvavým převratem v roce 1973, když svrhl svého bratrance, krále Muhammada Záhira Šáha, který byl v té době v Itálii. Zrušením monarchie se stal zakladatelem první afghánské republiky. Za prezidenta ho zvolili delegáti Národního shromáždění a M. Dáúd pak vládl diktátorsky až do 27. dubna 1978, kdy ho při vojenském puči, vedeném důstojníky armády, kteří byli členy LDSA ( afghánské komunistické strany ), vzbouřenci zbavili moci a následně zavraždili, spolu se všemi 17 členy jeho rodiny. Dáúdova smrt byla důležitým mezníkem v novodobých dějinách Afghánistánu. Kdo obviňuje Američany z podpory proti-sovětského odporu vedoucímu k talibánské islamizaci země, měl by obvinit v prvé řadě LDSA ze sesazení tohoto politika, což celou občanskou válku v Afghánistánu vyvolalo ...

A jakápak byla politická kariéra tohoto významného člena královské rodiny? Od roku 1953 do roku 1963 byl předsedou vlády afghánského království. Již tehdy  byl známý pro svou pokrokovou politiku, své úsilí o zlepšení práv žen a pro zahájení dvou pětiletých modernizačních plánů, které zvýšily pracovní sílu o zhruba 50 procent. Jeho otec byl bratrem šáha a diplomatem, M. Daúd ho následoval v politických šlépějích a již jako mladík stál v čele několika provincií, mimo jiné v letech 1935 – 1938 v čele významné provincie Kandahár. Za druhé světové války působil jako velitel Kábulského armádního sboru, pak byl v letech 1946 – 1948 ministrem obrany a od roku 1949 do roku 1951 byl ministrem vnitra. Mezitím strávil rok jako ambasador ve Francii. V letech 1951 až 1953 byl náčelníkem generálního štábu afghánské armády. Jako ministerský předseda se v letech 1953 až 1963 orientoval na SSSR, sovětští odborníci pomáhali mj. postavit přehradu Helmand. Modernizoval zemi, zlepšoval práva žen. Podporoval i sjednocení pakistánských Paštunů s Afghánistánem, oproti staršímu plánu konfederace s celým Pakistánem z roku 1950. Zatímco Pakistán se orientoval na Čínu, v důsledku sporu s Islamabádem zbyl Kábulu jen těsný svazek se Sověty. V roce 1963 se musel kvůli své nacionalistické paštunské politice vzdát M. Daúd premiérského postu, o rok později odešel jako člen vládnoucího rodu kvůli novému zákonu proti nepotismu i ze všech ministerských funkcí.

V roce 1973 se M. Daúd stal po převratu prezidentem a spor s Pakitánem vypukl na novo. Obě země podporovaly sabotážní akce u svých sousedů. Daúdův pakistánský rival Z. A. Bhutto podporoval islamistické radikály v boji proti kábulskému režimu, zde můžeme hledat počátek radikalizace islamistů v Afghánistánu.

Prezident Daúd se opíral ( na místo králova demokratického parlamentu ) o tradiční kmenovou Velkou džirgu. Odkláněl se též od SSSR, neboť správně pochopil narůstající komunistické nebezpečí v Afghánistánu. SSSR se začal obávat příklonu Kábulu k USA a začal chystat převrat. M. Daud chce snížit závislost země na Sovětském svazu a pokoušel se propagovat novou zahraniční politiku. Odjel do Egypta, Indie, Saudské Arábie a Íránu žádat o pomoc. V osobním setkání řekl L. I. Brežněvovi, že si jeho hrdá země nikdy nenechá od nikoho nic diktovat. Moskvu též rozhněvalo, že v době egyptsko – sovětské roztržky další země prchá z paktu spolupráce se SSSR. Afghánistán podepsal kooperativní vojenskou smlouvu se sadatovským Egyptem a v roce 1977 afghánská armáda a policie byly dokonce vyškoleny od egyptských ozbrojených sil. Překvapivě ale neobnovil paštunskou nacionalistickou agitaci; vztahy s Pákistánem zlepšila kábulská vláda díky intervencí z USA a Íránu. V následujícím roce založil prezident vlastní politickou stranu, Národní revoluční stranu, která se stala ohniskem veškeré politické činnosti v zemi. V lednu 1977, když Národní shromáždění Loya Jirga ( Velká džirga ) schválilo ústavu, se v zemi zavádí prezidentský systém a systém vlády jedné vládní strany. Na puč v roce 1978 zareagoval prezident příliš pozdě, např. jeden z předáků LDSA Babrak Karmal stihnul emigrovat do SSSR a později do Československa, k Tarakímu a Amínovi byl generál Daúd nepochopitelně mírný a umístil je jenom do domácího vězení. H. Amín tak mohl z domova řídit celý převrat prostřednictvím členů své široké rodiny. Naopak M. Daúda a jeho širokou rodinu čekal nešťastný osud Romanovců – byli povražděni včetně maličkých dětí. Veřejnost nic netušila. Nová vláda totiž prohlásila, že prezident M. Daud měl "rezignoval ze zdravotních důvodů." Dne 28. června 2008 bylo zjištěno, že tělo prezidenta M. Dauda a jeho rodiny se nachází ve dvou oddělených masových hrobech v okolí Pul-e-Charkhi, Okres číslo 12 hlavního města Kábulu. První zprávy naznačují, že šestnáct mrtvol bylo v jednom hrobu a dvanáct dalších těl bylo ve druhém rovu. Dne 4. prosince 2008 pak afghánské ministerstvo zdravotnictví oznámilo, že tělo generála M. Daúda bylo identifikováno na základě zubních forem a malého zlatého Koránu, nacházejícího se v blízkosti prezidentova těla. Korán státník dostal darem od krále Saúdské Arábie. Dne 17. března 2009 generál Muhammad Daud dostal od svého osvobozeného lidu poslední dar - důstojný státní pohřeb.

 

Zdroje: Wikipedia, https://cs.wikipedia.org/wiki/Muhammad_D%C3%A1%C3%BAd_Ch%C3%A1n

https://translate.google.cz/translate?hl=cs&sl=en&u=https://en.wikipedia.org/wiki/Mohammed_Daoud_Khan&prev=search



[1] Zulfikar Ali Bhutto byl pákistánský politik orientující se na ČLR. V letech 1971 až 1973 byl ve funkci pákistánského prezidenta, v letech 1973 až 1977 působil jako ministerský předseda Pakistánu. Z. Bhutto pocházel z rodiny bohatého sindhského statkáře, studoval i na Oxfordu. V roce 1958 se stal ministrem obchodu a roku 1963 ministrem zahraničí. Jeho prvním úspěchem v diplomacii bylo uzavření Čínsko - pákistánské smlouvy. Posléze se věnoval rozvíjení bližších vztahů s Íránem a Tureckem. V roce 1966 vystoupil z vlády kvůli nesouhlasu s postojem vlády k Taškentské deklaraci, kdy za přispění vlády SSSR došlo k usmíření s Indií. Po opuštění vlády založil Pákistánskou lidovou stranu. Ve volbách roku 1970 získala jeho strana většinu hlasů v Západním Pákistánu, nepodařilo se jí však dosáhnout dohody s vítěznou stranou z Východního Pákistánu. Následovala roztržka s Východním Pákistánem vedoucí v otevřený vojenský konflikt a ústící v odtržení východní části země a vzniku Bangladéše, jak si bývalý Východní Pákistán začal říkat. Z. A. Bhutto nastalé situace využil ve svůj prospěch a přijal post prezidenta, vrchního velitele vojsk a hlavního správce výjimečného stavu v jedné osobě. Roku 1973 se konaly volby, ve kterých Z. Bhutto získal post premiéra. V tomto období se Z. A. Bhutto zaměřil na restrukturalizaci Pákistánu jak po stránce vnitřní politiky ( počátek islamizace ), tak hospodářství ( znárodňování, zemědělské reformy ). Inicioval též start jaderného výzkumu. Během několika let se stal Z. Bhutto poměrně nepopulárním a jeho opozice získávala silnější pozici. Za účelem odstranění Bhutta do politického ústraní zformovala opozice Pákistánskou národní alianci a vyzvala Z. A. Bhutta ve volbách. Porážku, která následovala, Pákistánská národní aliance neuznala, což vedlo k značně napjaté politické situaci. Ta byla ukončena 5. července 1977, kdy generál Zijául Hak provedl vojenský převrat a nastolil stanné právo. Z. A. Bhutto byl zajat a držen v domácím vězení. Následoval soudní proces, ve kterém byl Z. Bhutto obviněn z vražedného spiknutí proti jednomu z jeho spolustraníků. Proces začal 24. října 1977 a trval do 18. března 1978, kdy byl Z. A. Bhutto shledán vinným a odsouzen k trestu smrti. Přes žádosti mnoha světových politiků o milost, které byly zaslány Zijául Hakovi ( v té době už byl prezidentem Pákistánu ) byl Zulkifar Alí Bhutto dne 4. dubna 1979 popraven. ( Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zulfik%C3%A1r_Al%C3%AD_Bhutto )