Bojovníci proti Zlu - admirál Miklós Horthy de Nagybanya
Na začátek si přečtěme pár postřehů z tzv. solidních médií mainstreamu:
Rozhodnutí pojmenovat hlavní náměstí maďarského města podle bývalého maďarského vůdce Miklóse Horthyho, jenž vládl v letech 1920 až 1944 a byl spojencem Adolfa Hitlera, vyvolává emoce. Podle některých komentátorů svědčí o vzestupu extrémně pravicového nacionalismu v zemi. Píše o tom agentura AFP.
Tak toto jsme se mohli dočíst dne 7. 6. 2012 na serveru iDnes. Server pokračuje: Park města Gyömrö s 15 tisíci obyvateli, které leží 30 kilometrů severovýchodně od Budapešti, byl minulý týden pojmenován podle Miklóse Horthyho ( 1868 – 1957 ).
"Image admirála Horthyho zdeformovali komunisté a levičácká propaganda," uvádí zástupce starosty Gyömrö Attila Mezey. Tvrdí, že je překvapen polemikou, kterou rozhodnutí radnice vyvolalo. Sympatizanti bývalého regenta maďarského království spatřují v tom, že po něm byl park pojmenován, jen skromné uznání vůdce, s nímž dějiny nespravedlivě naložily. Jiní soudí, že Miklós Horthy, který počátkem roku 1941 Maďarsko začlenil do osy Řím – Berlín - Tokio, odpovídá za smrt tisíců Maďarů židovského původu, proti nimž byly vydány antisemitské zákony, a také Romů. V Gyömrö vše začalo tím, že člen obecního zastupitelstva z krajně pravicové strany Hnutí za lepší Maďarsko ( Jobbik ) loni navrhl, aby se hlavní náměstí v Gyömrö znovu podle admirála M. Horthyho pojmenovalo, jak tomu již jednou bylo v letech 1937 - 1945. Proti tomu se však postavila místní opozice, a proto bylo rozhodnuto, že jméno změní jen polovina náměstí, a to park. Rehabilitace M. Horthyho v Maďarsku přesahuje hranice města: v západomaďarské obci Kereki byla nedávno vztyčena dřevěná socha někdejšího vůdce v životní velkosti a ve východomaďarském Debrecínu byla znovu umístěna mramorová pamětní deska na zeď školy, z níž byla v roce 1947 odstraněna. Počátkem května se dva poslanci vládního konzervativního Svazu mladých demokratů ( Fidesz ) maďarského premiéra Viktora Orbána zúčastnili plesu uspořádaného k získání nezbytných prostředků ke vztyčení sochy Miklóse Horthyho v Budapešti. Levicová opozice a tisk obviňují vládu, že ustupuje voličům Jobbiku před volbami, které se mají konat za dva roky.
"Jde o renesanci Horthyho, stal se módním. Myslím, že se ho nejen členové Jobbiku, ale také členové vlády snaží rehabilitovat," prohlásila Agnes Vadaiová, členka Demokratické koalice, nové strany bývalého socialistického premiéra Ference Gyurcsánye, při nedávné diskusi v parlamentu.
Miklos Horthy je podle jeho zastánců tím, kdo vrátil hrdost zemi rozbité v roce 1920 v důsledku Trianonské smlouvy a prokázal vlastenectví po krvavých střetech za Maďarské republiky rad ( v roce 1919 ), kterou podporoval Sovětský svaz.
Snažil se podle nich chránit maďarské Židy, zabránil německé okupaci země a snažil se, byť marně, dosáhnout dohody se Spojenci, bez ohledu na svou ideologickou nenávist vůči SSSR.
14. 5. 2012 zase informovaly levicové Novinky.cz: První sochu v životní velikosti odhalili v neděli kontroverznímu spojenci nacistického Německa Miklósi Horthymu v maďarské obci Kereki u Balatonu. Podle agentury MTI po někdejším regentovi pojmenovala obec s 570 obyvateli také náměstí, kde socha stojí. Slavnosti se zúčastnilo několik stovek lidí, mezi nimiž byli i členové Horthyho rodiny.
Kdopak že to tolik leží v žaludku levicovým a liberálním kruhům v Maďarsku? Muž, který vládl Uhrám po čtvrt století:
Miklós Horthy de Nagybánya ( 18. června 1868, Kenderes, Maďarsko – 9. února 1957, Estoril, Portugalsko ) byl maďarský viceadmirál velící rakousko - uherském válečnému loďstvu, v roce 1920 byl uherským sněmem zvolen regentem Maďarského království, funkci hlavy státu vykonával od 1. dubna 1920 do 15. října 1944. Miklós Horthy pocházel ze šlechtického kalvinistického rodu. V mládí cestoval hodně po světě a působil jako rakousko - uherský diplomat v Turecku a dalších zemích. Od roku 1908 do 1914 byl osobním tajemníkem rakouského císaře a uherského krále Františka Josefa I., kterého si osobně velmi vážil.
Během první světové války se vyznamenal v rakousko - uherském válečném loďstvu, nejprve ve funkci kapitána na lehkém křižníku Novara, později již jako admirál. Během války se mu v několika bitvách podařilo opakovaně porazit italské válečné loďstvo, v bitvě v Otrantské úžině v Jaderském moři byl raněn. Díky válečným úspěchům byl v březnu 1918 povýšen na vrchního velitele válečného loďstva monarchie, kterým ovšem zůstal pouze do 31. října, kdy mu bylo příkazem císaře Karla I. uloženo vzdát se námořní flotily ve prospěch nově vzniklého Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů ( který záhy opustil svazek Rakousko – Uherska a vplul do Království SHS pod kuratelou Srbů ). Poté, kdy se bolševik Béla Kun v roce 1919 chopil v Maďarsku moci a ustavil v Budapešti tzv. Maďarskou republiku rad podle sovětského vzoru, byl M. Horthy jako uznávaný válečný hrdina pověřen kontra-revoluční vládou, která byla ustavena 10. dubna 1919 ve městě Szeged ( pod kontrolou francouzské armády ) na jihu Maďarska, k organizaci a vedení Národní armády, která měla komunistický režim Bély Kuna potlačit. Horthyho armáda se nakonec nezúčastnila žádných bojů, protože se souhlasem Trojdohody bylo Maďarsko vojensky napadeno Rumunskem, kterému se podařilo režim Bély Kuna porazit. 6. srpna vstoupila rumunská armáda do Budapešti a několik měsíců v ní setrvala. Po odchodu rumunské armády z Budapešti 14. listopadu 1919 vstoupil do města triumfálně Miklos Horthy a jeho Národní armáda. Rumunská armáda na základě pokynu Trojdohody opustila definitivně Maďarsko 25. února 1920.
Dne 1. března 1920 obnovilo maďarské Národní shromáždění ( kde měly výraznou převahu konzervativní síly ) monarchii - Maďarské království, ale rozhodlo se nepovolat posledního rakouského císaře Karla I. ( což byl zároveň současně poslední český - nikdy nekorunovaný - král Karel III. a poslední korunovaný uherský král Karel IV. ), který by měl jinak na uherskou korunu nárok. Místo něj byl prohlášen admirál ve výslužbě a válečný hrdina Miklós Horthy za tzv. regenta Maďarska a hlavu státu, a to na neomezenou dobu. V březnu a v říjnu 1921 se sice Karel I. pokusil znovuzískat uherský trůn ( poprvé formou přesvědčování, podruhé formou pochodu na Budapešť ), oba pokusy ovšem M. Horthy překazil a koncem roku byli Habsburkové oficiálně detronizováni. Karel I. byl přinucen odejít do exilu a M. Horthy zůstal regentem po dobu 24 let, kdy vládl maďarskému „království bez krále“.
Horthyho konzervativní Maďarsko se v zahraniční politice orientovalo především na Itálii, později se stalo volným spojencem nacistického Německa. Ale M. Horthy, dosednuvší na trůn s pomocí Západu a fakticky s pomocí zrady na právoplatném králi Uher, zůstal svým chlebodárcům potajmu věrný i nadále. V roce 1940 se Maďarské království chystalo vojensky napadnout Rumunsko a získat zpátky území Sedmihradska ( Transylvánie ), které bylo před první světovou válkou součástí Uherska. A. Hitler se opět zachoval jako blízký spojenec tehdejšího Maďarského království ( a v určitém smyslu jako patron a ochránce Horthyho ) a věnoval Maďarsku polovinu Sedmihradska, aniž by maďarská armáda byla nucena vystřelit. Miklos Horthy se mu později příliš neodvděčil …
V dubnu 1941 se Maďarské království stalo plným členem Osy a podílelo se vojensky spolu s Německem a Bulharskem na vpádu do Jugoslávie ( na protest proti tomu spáchal maďarský předseda vlády Pál Teleki sebevraždu ). V roce 1942 se ale M. Horthy rozhodl vést tajná jednání se spojenci. Maďarská delegace, kterou vedl Albert Szent - Györgyi, se několikrát setkala s britskými diplomaty v Istanbulu. O těchto jednáních věděla německá tajná služba, ale i spojenci je využili spíše k tomu, aby odvedli pozornost nacistů.
V lednu 1942, na přímý rozkaz několika maďarských důstojníků, byl v regionu Bačka, který je součástí Vojvodiny, zavražděn velký počet srbských a židovských civilistů a jejich těla posléze naházena do Dunaje a Tisy. Když M. Horthy nařídil vyšetřování tohoto zločinu, důstojníci uprchli do nacistického Německa a do Maďarska se vrátili až v roce 1944, kdy Německo Maďarské království okupovalo. Po válce byli všichni popraveni.
V roce 1944 již bylo Německo a jeho spojenci včetně Maďarska v hluboké defenzívě a Rudá armáda začala přímo ohrožovat východní hranici Maďarského království. Regent M. Horthy byl pozván na vyjednávání do Klessheimu ( dnes Rakousko ), kde byl Němci dočasně zajat, aby nemohl vydat rozkaz k odporu. Wehrmacht posléze obsadil Maďarsko ( tzv. Operace Margarethe ), aby mohla být v Budapešti ustavena loutková vláda, která ochotně pomáhala nacistům v deportaci Židů z Maďarského království. Miklos Horthy tyto deportace po několika měsících, na nátlak světových osobností reagující na svědectví dvou uprchlých vězňů, počátkem července 1944 zastavil. Až do této doby M. Horthy údajně stále věřil tomu, že Židé jsou posíláni do táborů na nucenou práci a po jejím skončení se vrátí zpátky do Maďarska.
Poté, kdy Rumunsko přešlo na stranu spojenců, odvolal M. Horthy vládu, začal sestavovat novou pod vedením Gézy Lakatose a současně zahájil jednání se SSSR. To se Němcům samozřejmě nelíbilo, nechtěli druhé Rumunsko a druhého generála Sanatesca, který by změnil barikádu. Nacisté proti tomu tedy opět zakročili a vyslali do Budapešti nechvalně proslavené SS komando vedené Ottou Skorzenym. V den, který M. Horthy předem vyhlásil jako konec války, uneslo toto komando jeho syna Nickyho ( byl ve spojení s J. B. Titem ), M. Horthy byl donucen vzít své vyhlášení zpět a abdikovat ve prospěch maďarského fašisty Ference Szálasiho, který 16. října 1944 vyhlásil Maďarský stát, tedy nacistický loutkový stát Třetí říše v čele s koaliční vládou jeho národně – socialistických Šípových křížů a starých nacionalistů.
K událostem roku 1944 v Budapešti píše J. Šajtar v Reflexu: Operaci Panzerfaust spustili Němci ještě dříve, než Horthy stačil svůj projev dokončit. Již dříve civilní agenti gestapa pod vedením dr. Wolffa, jak zněl pseudonym SS - Sturmbannführera Otty Skorzenyho ( 12. září 1943 se proslavil vysvobozením Mussoliniho z vězení Campo Imperatore na Gran Sassu ), unesli Horthyho syna Miklóse, zvaného Nicky. Nyní Skorzenyho lidé bleskově obsadili spojovací ústředny, aby zabránili přenosu Horthyho rozkazů jednotkám Honvédségu v celé zemi, a zmocnili se i Budínského hradu. Je třeba přiznat, že Skorzeny se úkolu zhostil s minimem obětí na obou stranách. Jeho lidé ztratili čtyři padlé a dvanáct raněných, Maďaři tři padlé a patnáct raněných. Při své akci se Němci opírali o pomoc fašistické organizace Šípové kříže budoucího „vůdce národa“ Ference Szálasiho, důstojníka s arménsko – německo – maďarsko – slovensko - rusínskými kořeny a košického rodáka. Šestnáctého října přesvědčil Hitlerův muž v Budapešti dr. Veesenmayer Horthyho, aby své původní provolání odvolal a předal vládu Szálasimu, jejž právě propustili z vězení v citadele. Parlament se dozvěděl, že gentleman ze staré školy a poslední velitel rakousko - uherského válečného loďstva Horthy rezignoval a nařídil Honvédségu pokračovat v boji proti Rudé armádě, za což měli Němci propustit jeho syna. To se však nestalo. Regenta Horthyho, který nacisty nemiloval ( a Hitler zase neměl rád Maďary ), drželi na velitelství SS pod „čestnou stráží“ a 17. října ho převezli do internace na bavorský hrad Hirschberg, zatímco Nicky zůstal do konce války v koncentračním táboře mj. pro některé prominenty Dachau. Horthyho dobře míněný, ale nepromyšlený plán se tak zhroutil za necelých dvanáct hodin od regentova rozhlasového vystoupení jako domeček z karet. Místo kýženého příměří čekalo podunajskou zemi dalších osm měsíců ničivé války a 102denní obléhání Budapešti. Vláda národní jednoty Ference Szálasiho, který měl mnoho stoupenců hlavně mezi mladšími důstojníky a 12. března 1946 skončil na popravišti, nastolila v Maďarsku hrůzovládu Šípových křížů, jež podle různých odhadů povraždily deset až patnáct tisíc Židů. Pohotová reakce Němců udržela – na rozdíl od Rumunska, Bulharska a Finska – Maďarsko na jejich straně. Ve dnech 21. – 22. prosince 1944 se sice v Debrecíně, obsazeném Rudou armádou, ustavilo Prozatímní národní shromáždění a Sověty kontrolovaná vláda Miklóse Bély Dálnókiho, jež 28. prosince vyhlásila Německu válku a 20. ledna 1945 uzavřela příměří se Spojenci, ale její faktická moc byla velmi omezená. Pokusila se sice vytvořit novou armádu, částečně z válečných zajatců propuštěných Sovětským svazem, o síle osmi divizí, jenže její výstavba narážela na takové potíže, že postavili pouze čtyři divize, z nichž na frontu odešly dvě. Naproti tomu proti Rudé a rumunské armádě bojovalo začátkem roku 1945 šestnáct maďarských divizí a jedna brigáda. Ze 179 400 maďarských vojáků padlých a zemřelých v důsledku druhé světové války pouhých šest set přišlo o život na straně Rudé armády. Jejich přínos pro SSSR se tedy vůbec nedá srovnat s oběťmi rumunské a bulharské armády.
Zbytek války tedy strávil Miklos Horthy v domácím vězení v Bavorsku a v květnu 1945 byl zatčen příslušníky americké armády. Po skončení války požadovala Jugoslávie, aby byl M. Horthy souzen jako válečný zločinec, což bylo spojeneckými státy zamítnuto, především díky vlivu USA. J. V. Stalin s tím souhlasil, především s ohledem k Horthyho vysokému věku – a také vzhledem k jeho roli v separátním jednání se SSSR roku 1944. Miklos Horthy byl propuštěn a v Norimberském procesu vystupoval pouze jako svědek. Opět dejme slovo Reflexu a Jaroslavu Šajtarovi: Regenta Horthyho – stejně jako finského prezidenta a maršála Mannerheima – Spojenci nepovažovali za válečného zločince a nikdy ho neobžalovali. Jemu i jeho rodině povolili usadit se napřed v Německu a od roku 1948 v Portugalsku. ( Celý článek na https://www.reflex.cz/clanek/historie/59659/projev-miklose-horthyho-pokus-ktery-selhal.html ).
Nakonec se usadil v portugalském Estorilu, kde i dožil. V Portugalsku napsal vlastní memoáry, Ein Leben für Ungarn ( anglicky: A Life for Hungary, Život pro Maďarsko ), ve kterých popisuje mnoho vlastních zkušeností a zážitků od dětství až do konce druhé světové války. Například píše, že po většinu času, kdy znal A. Hitlera, k němu neměl důvěru, zdůrazňuje, že se vždy snažil podávat maximální výkony a jmenovat nejlepší funkcionáře a úředníky v zemi a poukazuje také na necitlivé a kruté zacházení, kterého se Maďarsku od konce první světové války od mnoha zemí dostalo. V mnohém se jistě snažil ospravedlnit, v mnohém měl pravdu. Jeho úloha jako stabilizátora Maďarska po bolševickém intermezzu 1918 – 1919 je však nezpochybnitelná.
Z jeho poznámek v psaných memoárech lze vyčíst, že byl velmi zdrcený z neúspěchu Maďarského proti-sovětského povstání v roce 1956. Ve své poslední vůli výslovně žádá, aby jeho tělesné ostatky nebyly pohřbeny v Maďarsku, dokud odtamtud neodejdou sovětští vojáci. Jeho dědicové toto přání splnili. V roce 1993, když sovětská armáda opustila definitivně své základny v Maďarsku, byly ostatky Miklóse Horthyho převezeny zpátky do Maďarska a pohřbeny v jeho rodném městě Kenderes s vládními poctami.Uvědomil si snad v závěru života, kam i on svým jednáním v roce 1944 svou nešťastnou zemi zavedl?
A jeho podíl na tzv. holocaustu? Počínaje rokem 1938 přijalo Maďarsko řadu protižidovských nařízení. První z nich, vydané v roce 1938, omezovalo podíl pracujících Židů (kteří byl i definováni věroučně - na základě náboženství ) v různých zaměstnáních, ve veřejné správě a v obchodě na dvacet procent a v následujícím roce pouze na pět procent. Výsledkem bylo, že 250 000 maďarských Židů přišlo o práci. Tzv. Třetí židovský zákon zakazoval smíšené sňatky a definoval Židy na rasovém základě, proti čemuž se ohradila maďarská katolická církev.
První masakr maďarských Židů se odehrál v červenci 1941, kdy bylo 20 000 Židů z Podkarpatské Rusi vyhnáno na sovětské území okupované Němci, kde byli následně povražděni jednotkami SS. Ultrapravicové maďarské vlády za Horthyho regentství a především po německé okupaci ustavená loutková vláda, kterou vedl Döme Sztójay, se aktivně podílely na holocaustu. Hromadné deportace maďarských Židů do Osvětimi v množství asi 12 000 lidí denně začaly 15. května 1944 a skončily 9. července 1944, kdy je M. Horthy zastavil po osobních intervencích světových čelních představitelů. Dva slovenští Židé ( Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler ), kterým se podařilo utéct z koncentračního tábora v Osvětimi ( celkem se to za celou válku podařilo pouze pěti lidem ), podali koncem dubna 1944 slovenským úřadům detailní svědectví o hromadných vraždách a genocidě probíhající v německých koncentračních táborech. Tato zpráva se následně velmi rychle rozšířila po světě. M. Horthy obdržel překlad jejich zprávy v květnu. Detaily zprávy byly zveřejněny rozhlasovou stanicí BBC 15. června a The New York Times je otiskl 20. června. Přední světové osobnosti včetně papeže Pia XII. ( 25. června ), prezidenta Franklin Delano Roosevelta ( 23. června ) a švédského krále Gustava V. ( 30. června ) žádaly regenta Miklose Horthyho, aby deportace zastavil. 26. června poslal člen Židovského výboru v Ženevě do Anglie telegram žádající po spojencích, aby byli členové maďarské vlády považováni za osobně odpovědné za masové vraždy. Tento telegram byl Maďarskem zachycen a předseda vlády Döme Sztójay ho předal M. Horthymu. Hromadné deportace maďarských Židů byly následně ukončeny 9. července 1944. Celkem bylo v tomto období z Maďarska do Osvětimi deportováno 437 000 Židů, z nichž většina se nikdy nevrátila. Miklos Horthy za těchto okolností udělal mnohem více, než co mohli udělat představitelé spojenců nebo západní média. Na záchraně 200 000 Židů v Budapešti, kteří tam přečkali válku až do osvobození Rudou armádou, měl svůj velký podíl právě Horthyho aktivní odpor a vzdor vůči německým požadavkům. Minimálně stejný podíl měla i maďarská katolická církev, která Židům vydávala falešné křestní listy a občanské průkazy ve snaze zachránit je před deportacemi. Poté, kdy Miklos Horthy nuceně abdikoval a byl nacisty od konce roku 1944 držen v domácím vězení, maďarská kooperace na deportacích pokračovala. Z celkového počtu 825 000 Židů žijících v Maďarsku před válkou se konce války dožilo pouze 260 000.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikl%C3%B3s_Horthy
A na závěr si přečtěme článek z blogu dalšího admirálova odpůrce, jistého Mordechaje ( sic! ) Kapusty, podle všeho nekritického slovenského šovinisty a maďaro-foba a la sapér Vodička z Haškova Švejka:
Fašista Miklós Horthy - hrdina Maďarov
Zdroj: https://www.mordechajkapusta.com/2006/01/faista-mikls-horthy-hrdina-maarov.html
Keďže tu už niekoľkokrát zaznelo v rôznych príspevkoch glorifikovanie osoby Miklósa Horthyho, je načase poodhaliť trochu viac o tejto osobe. Mnohí sem prispievajúci maďarskí, ale i českí priatelia totiž nepoznajú skutočnú pravdu a požahli panhungaristickej propagande. Miklós Horthy de Nagybánya ( 1868 – 1957 ) pôvodom zo sedmohradskej rodiny, z námorného dôstojníka sa vyšvihol na pobočníka v tom čase už senilného ( !!! ) cisára Františka Jozefa. Ten ho vymenoval za admirála ( lež !!! byl to až Karel I. – poznámka SK ). V r. 1918 sa stal vrchným veliteľom rakúsko - uhorského vojnového loďstva. V tejto funkcii mal podiel na potlačení vzbury kotorských námorníkov na čele s čechom Františkom Rašom, ktorý bol aj s ďaľšími vodcami neľútostne popravený. Viackrát sa tu vyskytlo, že Miklós Horthy bol ochranca židov, že za jeho vlády ( 1920 – 1944 ) neboli prenasledovaní. Opak je však pravdou.
Už v roku 1919 armáda pod velením Horthyho umučila 6 000 židov a „červených“ ( pri potláčaní boľševickej Maďarskej republiky rád na čele s Bélom Kúnom /pôvodne Kohn/ ). Horthyho dôstojníci, podľa jeho slov „jeho najlepší ľudia“ ( vyjadril sa tak pred delegáciou britských labouristov, ktorá prišla vyšetrovať tieto masakry ) svoje obete pred smrťou okradli a podrobili beštiálnemu mučeniu - vypichovaniu očí, odrezaniu pohlavných orgánov či strkaniu bagandží do rozpáraného brucha ... ( Poznámka SK – a co dělali rudí během své krutovlády v roce 1919? )
Na jeho priamy príkaz boli zastrelení a hodení do Dunaja novinári Béla Somogyi a Béla Bacsó, pre článok v novinách, ktorý ho pobúril. Hneď v roku 1920 nastolil vôbec prvý fašistický ( !!! ) režim v Európe, Maďarské kráľovstvo ( bez kráľa, na čele s admirálom bez loďstva ) prijalo ako prvá krajina v Európe protižidovské zákony ( !!! – Poznámka SK – ty spočívaly v upravení poměru počtu Židů ve státní službě a na univerzitách přímo úměrně jejich procentu ve společnosti. ). V roku 1938 poslal Hitlerovi telegram, že maďarská armáda je vo výbornej nálade pripravená na boj proti Slovensku. Po Viedenskej arbitráži 2. 11. 1938, po ktorej bolo južné Slovensko pričlenené k Maďarsku ( 10 390 km2 a 859 885 obyvateľov - z toho 276 287 ( 32,13 % ) slovenskej národnosti! ) bolo vyše 100 000 slovenského, ale i českého obyvateľstva vyhnaného len s tým, čo si vládali odniesť. Množstvo ľudí orabovala tzv. rongyos gárda ( otrhanci ) - nahuckaná spodina z maďarských miest, ako predvoj maďarskej armády. Po vzniku Slovenského štátu 14. 3. 1939 ho Maďarsko ako prvé uznalo - už vo večerných hodinách. ( Poznámka SK – hranice jižního Slovenska po roce 1918 byla stanovená zcela nespravedlivě podobně, jako hranice kolonií v Africe – kancelářským namalováním do mapy, a to i zásluhou dr. E. Beneše. )
To mu ale nebránilo v tom, aby ho už 23. 3. 1939 bez vyhlásenia vojny zákerne napadlo a na druhý deň bombardovalo mesto Spišská Nová Ves, pričom zahynulo 36 ľudí. Napokon, po Slovenskom protiútoku a na nátlak Nemecka, Maďarsko zabralo 1 697 km2 územia s 69 639 obyvateľmi - 64 767 ( 93% !!! ) pritom tvorilo slovenské a rusínske obyvateľstvo. Na okupovanom území dochádzalo k mučeniu a prenasledovaniu slovenského obyvateľstva, vyskytli sa i vraždy.
V roku 1941, na priamy písomný príkaz Horthyho, v Novom Sade maďarská armáda niekoľko dní masakrovala tamojšie obyvateľstvo - približne 6 000 donaha vyzlečených civilistov nahnali k prierubám v ľade na Dunaji, kde ich strieľali. Niektorým ženám pred popravou odrezali prsníky. Na jar zachytené telá v ohybe Dunaja maďarskí vojaci pomocou žrdí s hákmi odťahovali do hlavného prúdu Dunaja.
Za tento nariadený zločin po vojne žiadala Juhoslávia i Maďarsko Horthyho vydať ako vojnového zločinca ( !!! poznámka SK – viz výše ). Na jeseň 1941 deportovali ako pomocné oddiely do oblasti ohybu Donu 20 000 židov. Tamojšie pomery sa rovnali likvidácií. Z príslušníkov národnostných menšín, politických odporcov a inak zmýšľajúcich boli vytvorené špeciálne prápory, ktoré boli nasadzované do prvej línie s jediným cieľom - kompletnou likvidáciou celého mužstva, za čo boli ich velitelia odmeňovaní dovolenkami.
Takto bolo nasadených do marca 1944 približne 50 000 osôb, 42 000 ich bolo zlikvidovaných. Maďarskú armádu pri Stalingrade tvorili zväčša ne-maďari. Deportácie židov v Maďarsku začali v júni 1943, žiadosť o ich zastavenie bola vznesená až v júli 1944, aj to len ako špekulácia - kvôli pokusom o uzavretie separátneho mieru so západnými mocnostmi ( !!! ). Na porovnanie, deportácie židov zo Slovenska začali 25. marca 1942, po pochybnostiach a nepripustení osobitnej Slovenskej komisie na prešetrenie podmienok v akých deportovaní žijú, boli deportácie v auguste 1943 zastavené.
Napriek tomu sa tu maďarskí a českí priatelia neštítia označovať nášho prvého prezidenta Dr. J. Tisa hanlivými prívlastkami ( hoci za jeho pôsobenia nebol vykonaný ani jeden rozsudok smrti, - deportácie a popravy začali až po okupácií SR Nemeckom, ktorú vyvolala tzv. SNP - Slovenská národná pohroma ), ale vraha M. Horthyho blahorečia. ( Poznámka SK – jak dr. J. Tiso, tak M. Horthy nebyli černo-bílými postavami a nestavěl byl je šovinisticky do protikladu … ).
Svoj život dožil v exile u portugalského diktátora A. Salazara, keď ešte v roku 1956 počas maďarského povstania „chcel“ pomôcť maďarskej politike. Zomrel v roku 1957.
V roku 1993 mu Maďarsko vystrojilo pompézny pohreb, ktoré neváhalo označiť za „súkromný pohreb“. Na tomto tzv. „súkromnom“ pohrebe sa zúčastnili desaťtisíce Maďarov, celá maďarská vláda, premiérova manželka a syn, samotný premiér ( P. Boross ) po niekoľkých dňoch poslal veniec a celý „súkromný“ pohreb v priamom prenose vysielala maďarská verejnoprávna televízia ...
Dokážeme si predstaviť, že by niečo podobné bolo možné na Slovensku v prípade nášho prvého prezidenta, ktorý na rozdiel od Horthyho vrahom nebol ???
( Poznámka SK – dovedeme, jen by museli mít Slováci tu hrdost se ke svým dějinám hlásit … ).
Použité zdroje: Jerguš Ferko – Maďarské sebaklamy, Martin 2004.
Milan S. Ďurica – Dejiny Slovenska a Slovákov, SPN 1996.
Ladislav Deák – Viedenská arbitráž, MS 2003.