Bez Beneše?

"Bez Beneše" - tak se jmenuje skvělá kapitola ještě skvělejší knihy "Co kdyby to dopadlo jinak?", kterou v roce 2007 vytvořil kolektiv autorů, většinou historiků a novinářů, kteří se zamysleli nad některými uzlovými body české historie a nastínili své alternativní scénáře možného vývoje. Výše zmíněnou pasáž sepsal historik Zbyněk Zeman a představuje v ní svou vizi, v níž Bohumil Němec neodstoupil z prezidentské volby v prosinci roku 1935 a porazil tehdejšího ministra zahraničních věcí dr. Edvarda Beneše. Nebudu pokračovat v této úvaze, souboj pravicového svobodného zednáře prof. Němce s levicovým svobodným zednářem dr. Benešem by podle mého názoru moc nezměnil a považuji alternativní historii Zbyňka Zemana za dosti idealistickou. 

Dr. E. Beneš je výraznou, ale tragickou postavou české politiky. Dvakrát vehnal československý stát, který vždy předtím jako zkušený diplomat vydupal ze země, do totality. Byl tedy velice špatným prezidentem. Vidím v něm velikou podobnost s Václavem Havlem, i Edvard Beneš miloval obdiv zahraničí, žil okouzlem Společností národů a jejími zákulisními hrami. Beneše můžeme považovat za otce agresivního paktu zvaného Malá dohoda, zaměřeného proti Maďarsku a disponujícímu spoustou tajných doložek. I s Polskem, naším přirozeným středoevropským a slovanským spojencem, byla Masarykova a Benešova ČSR v dosti nepřátelském vztahu. Ani s německou Výmarskou republikou jsme neměli nejlepší vztahy, neboť východiska naší politiky limitovala mylná Palackého a Masarykova koncepce česko - německého soupeření ve středu Evropy. Beneš neměl na dohodách s českými Němci zájem, v podstatě je vehnal do náruče Hitlerovi, ale tváří v tvář konfliktu nakonec bojovat s Německem nechtěl a po mnichovské kapitulaci rezignoval - čímž způsobil neúctu říšských Němců k nám Čechům za protektorátu, sousední hrdý národ miloval rovnocenné soupeře a nikoli zbabělce. Edvard Beneš to ovšem hrál v roce 1938 na všechny strany, na radu W. Churchilla ( kterého údajně čs. diplomaté v časech jeho stáhnutí se z politiky koncem 30. let sponzorovali, vše ve snaze navrátit tohoto fanatického odpůrce jakéhokoli Německa zpět na místo tehdejších realistických britských státníků ) mobilizoval již v čase květnových komunálních voleb s cílem zastrašit německé obyvatele pohraničí, zároveň byl ochoten přijmout tzv. 5. plán a vyslal do zahraničí Nečasovu misi. 

V nedávném Debatním klubu se historik Tomáš Krystlík a politolog Roman Joch bavili o úloze Edvarda Beneše v naší historii. Padla tam i zmínka, že Beneš snad již v letech 1938 - 1939 plánoval společnou hranici se Sovětským svazem a předem věděl o okupaci Polska ze strany SSSR v září 1939. S východní bolševickou diktaturou pak v roce 1943 bez londýnské vlády bezostyšně jednal a stal se v podstatě sovětskou figurkou. E. Beneš byl stoupencem konvergence Západu a Východu, tedy postupného splývání liberální demokracie a socialismu, zároveň chápal SSSR jako naši oporu v romantickém zápase agresivních Germánů a holubičích, demokratických Slovanů. Podobně v těch časech zobal z ruky Sovětům i americký prezident F. D. Roosevelt ( k Churchillově nevoli ), který byl také zajisté ovlivněn komunisty silně nasáklou státní administrativou USA a sám patřil k socialistickému křídlu Demokratické strany. 

Kdysi jsem četl, že Edvard Beneš díky svému výsadnímu postavení u Stalina nemusel v roce 1948 přijmout ultimátum čs. komunistů a namísto přijetí demise demokratických ministrů, odvolání členů kabinetu z řad ČSSD a jmenování obrozené Gottwaldovy vlády odjet například k tankistům do Slaného, s pomocí armády obnovit pořádek ( vždyť Lidové milice chodily po Praze s puškami bez nábojů! ) a v podstatě "finlandizovat" ČSR - tedy zachovat spojenectví se Sovětským svazem při současném zachování alespoň nějaké politické plurality. Třeba by se za prezidenta postavil i ministr obrany Ludvík Svoboda, který sám na vlastní kůži poznal sovětský režim v Gulagu.

V roce 1938 československá armáda nedostala šanci bojovat, i když generalita zvažovala puč proti silám Hradu a nastolení vojenské diktatury, generál Lev Prchala prý dokonce držel Benešovi u spánku pistoli a až do své smrti v mnichovském exilu roku 1963 litoval, že ji tehdy nezmáčkl a neušetřil svůj milovaný národ dalších tragédií způsobených bezohlednou politikou sebestředného diplomata a politika, dr. Edvarda Beneše. 

Proč vsadil Beneš na SSSR a J. V. Stalina? To je jednoduché - jen sovětský komunistický režim garantoval jeho návrat do znovuobnovené ČSR, v níž vůbec nebylo jasné, kdo bude stát v čele státu. Vždyť londýnský exil i domácí nekomunistický odboj chtěl Benešovu abdikaci ihned po vstupu na území Československa a nové volby, jen SSSR nic takového nepožadoval. Ani Slováci si nepřáli návrat do poměrů předválečné ČSR a kalkulovali s plebiscitem o připojení Slovenska k Čechám, Moravě a Slezsku. Nezapomínejme, že kontinuita prezidentství dr. Beneše se dala zpochybnit - rezignoval přece 5. 10. 1938 na nejvyšší úřad a v Praze ještě stále seděl jeho právoplatně zvolený nástupce, dr. Emil Hácha. 

Problémem všech válek bývá, že politici i vojáci bojují předešlé konflikty, v tomto případě tedy První světovou válku. Ale psal se rok 1945 a W. Churchill si příliš pozdě uvědomil, že má ve střední Evropě rakovinu jménem bolševismus, jemuž obětoval Balkán, Polsko a navzdory Atlantické chartě i Pobaltí. Řešením by snad byla jím navrhovaná Podunajská federace, to by však nesměl v Praze opět sedět maločeský nacionalista dr. Edvard Beneš - s podporou Sovětů. Historici i politologové často kladou otázky, zda mohlo být všechno jinak, kdyby místo Beneše stanul v čele poválečného státu například předčasně zesnulý expremiér Milan Hodža, kdyby se po vzoru de Gaulla postavil Němcům na odpor již zmíněný gen. Lev Prchala, kdyby více prostoru dostali demokratičtí sudetoněmečtí politici typu W. Jaksche, H. Schütze a G. Hackera, tedy tzv. němečtí novoaktivisté, chtějící hospodářské povznesení krizí zbídačelého pohraničí, česko - německé národnostní vyrovnání a sociální reformy v nové, lepší "třetí" Československé republice. 

Realita však byla jasně dána - režim Národní fronty upevnil svou moc, zbavil se německého obyvatelstva a vydal se na cestu lidové demokracie, směřující tzv. československou cestou k socialismu. Dvě perličky na okraj - odsun Němců navrhl Benešovi v Londýně jako první expremiér N. Chamberlain. A ta druhá - východní blok prosazoval "nulitu" Mnichova od počátku, v tom případě by ale Němci stále byli čs. občany a nemohli být vystěhováni! V případě výkladu Londýna a Paříže, že Mnichov padl až porušením dohody Německem 15. 3. 1939, by naopak vyhnání bylo právně podložené. Současná ČR samozřejmě drží linii nulity, Benešovy dekrety jsou však nezpochybnitelné ...

Takže tohle všechno mohlo být jinak, kdybychom byli BEZ BENEŠE. Ale vyšachování samozvaného vůdce londýnské emigrace, vládnoucího pomocí nechvalně známých prezidentských dekretů ( předseda vlády Šrámek mu vyhovoval, protože žádnou aktivitu nevyvíjel a vše prezidentovi odkýval, parlament neexistoval až do podzimu 1945 ) a s pochybnou legalitou i legitimitou, plánovaly i domácí dosud vládnoucí síly. Na jaře roku 1945 německý poradce českého Kuratoria pro výchovu mládeže SS-Untersturmführer dr. Krannich přišel s myšlenkou násilně odstranit Beneše a další politiky exilové, později košické vlády. Akci měli provést mladí aktivisté Kuratoria v čele s 24letým Janem Svobodou, blízkým spolupracovníkem generálního referenta mládežnické organizace dr. Františka Teunera. Vše zapadalo do plánů německých úřadů na zřízení samostatných útvarů Českomoravské republiky a Slovenska po předpokládané porážce Německa a mladí čeští nacionalisté měli smrtí dr. Beneše dát prostor k prosazení se západní části emigrace v této ČMR i v případě vzniku sovětského režimu na Slovensku. Svoboda vytvořil skupinu 3 Čechů z připravované Svatováclavské roty a 3 Slováků z Hlinkovy gardy, s níž se chtěl přes postupující frontu dostat do blízkosti Beneše. Když mladí idealisté pochopili, že akce je ztracena ( prezident již překročil slovenské hranice a byl na Moravě ), rozešli se a část se jich přihlásila do Svobodovy buzulucké armády. Úloha Jana Svobody je nejasná, mladík z dobré brněnské středostavovské rodiny působící počátkem 40. let ve Vlajce a současně jako konfident gestapa v odboji, pak prý spolupracoval s čs. bezpečnostními orgány na denunciaci dalších Vlajkařů. Jednoho z nich při výslechu údajně zmlátil tak, že ochrnul na nohy, policie se pak o něho začala zajímat a byl zatčen, čímž vyšla najevo jeho minulost. Byl odsouzen k trestu smrti, po Benešově ( ! ) amnestii strávil 17 let ve vězení a zbytek života prožil jako uznávaný a ctěný regionální historik a etnograf Podblanicka, o jehož minulých aktivitách téměř nikdo nevěděl. Jan Svoboda zemřel v roce 2011 ve věku 93 let. 

A konec života dr. Edvarda Beneše je znám také - starý, zlomený, nemocný muž. Prohrál všechno, co mohl. Takže bylo by nám lépe bez Beneše? Kdopak ví, co by bylo, kdyby ...