OUN na začátku II. světové války

1. září 1939 se ocitl svět na osudové křižovatce. Německo zákeřně, jako dravec číhající na kořist, přepadlo bez vyhlášení války Polsko. Výstřely z hlavní lodních děl křižníku Schleswig - Holstein, namířené na poloostrov Westerplatte v Gdaňské zátoce, znamenaly začátek druhé světové války, nejstrašnější v lidských dějinách, do které v průběhu šesti let vstoupilo postupně šedesát jedna zemí s více než čtyřmi pětinami zeměkoule, z nichž padesát milionů zahynulo.

V Reichstagu žhavil Adolf Hitler půlhodinovým projevem německé vášně doběla: na jeho úsilí vyřešit smírně spory s Polskem, problém Gdaňsku, koridoru a otázku menšin, se mu dostalo pouze odpovědi v podobě polského násilí a narušení hranic.

Tři slovenské divizní skupiny, Jánošík, Škultéty, Rázus, s rychlou skupinou Kalinčiak armádního velitelství Bernolák, s obrněným vlakem Hrdlička a leteckým plukem Fialka, 13.035 vojáků, 88 rotmistrů, 228 důstojníků, 567 jezdeckých, 1.254 tažných koní a 288 oslů na pravém křídle 14. armády generálplukovníka Lista a armádní skupiny Jih generálplukovníka von Rundstedta se za svítání 1. září 1939 vrhly na Polsko. Začala se psát jedna z nejtemnějších stránek bludné cesty klerofašistického spolupachatelství na zločinech proti míru ( sic! Poznámka SK. ). Pravda, operační rozkaz generála F. Čatloše nepřipomínal ani slovem legion. Ale Ukrajinci byli s armádou, dokonce v jejím středu. V předvečer útoku odpochodovali v nových uniformách k Medzilaborcům a přes Vydraň a Palotu došli k polské hranici. Nad nimi létaly eskadry luftwaffe bombardovat Krosno, Jaslo, Lvov, po silnicích postupovaly pancéřové kolony. Německé tanky vyrazily z prostoru Spišské Hanušovce přes Kacwin a Spišskou Starou Ves na Nowy Targ. U Czorstyna překročily předsunuté slovenské hlídky Dunajec. Přes hranice pronikly i u Piwniczné, ale tam je odrazili. Na Dukle se dostaly až k Barwinku, ale i tam je zahnali.

Slavobrány a objetí však sotva uspokojovaly touhy střelců OUN. Už se viděli ve Lvově. Chtěli se tam hnát jako o závod, postupovat rychle, být co nejrychleji ve městě, vyhlásit ustavení vlády OUN a nezávislost Haliče pod protektorátem Třetí říše. Postupovali však sotva krok za krokem. Že by se nesplnil slib, který před časem tlumočil Melnikovi z rozhodnutí vůdcova štábu sám admirál Canaris? Ten Canaris, který si právě 12. prosince 1939 zaznamenal z další porady konané v Hitlerově přítomnosti, že Litva dostane okolí Vilniusu a Halič a polská Ukrajina se stanou nezávislými? A na které A. Rosenberg přednesl svoji tvrdošíjnou představu o úloze ukrajinských nacionalistů během polního tažení proti Polsku: „Jejich povstání musí být zinscenované tak, aby všechna polská hospodářství lehla popelem a všichni Židé byli vyvražděni.“ Postup Ukrajinského legionu opravdu nebyl bleskový. Postupovat mu nedovolovaly polské síly: zoufale se bránily. Postupoval tedy pomalu, už jen v německých kolonách. „Krev volá po krvi!“

„Kdo jsou Ukrajinci, čili Malorusové? Je to slovanský národ na Ukrajině, v bývalém jihovýchodním Polsku, v Bukovině, v Besarábii a na bývalé Podkarpatské Rusi. Církevní odborná řeč označuje jako Rusíny katolíky slovanského ritu v Haliči, v bývalém Československu, a to i ty, kteří nemají ukrajinský původ. Antové, jeden z kmenů, od nichž Malorusové odvozují svůj původ, měli již ve 4. a 7. století velkou říši. V 9. století tvořil Kyjev centrum knížectví. Zanedlouho přišlo do kontaktu s křesťanstvím, které bylo zavedeno za Vladimíra Velikého ( 980 – 1015 ) pokřtěním celého národa v hlavním městě Kyjevě."

Nejeden ludácký politik si oddychl. Slovensko účastí na tažení proti Polsku povýšilo. Z pozice schutzstaatu na úroveň německého spojence. Co je komu po osmnácti mrtvých z Oravy, z Liptova, čtyřiceti šesti raněných Záhorácích, Šarišanech nebo Dětvanech, jedenácti nezvěstných Kysučanech, Dětvanech a Horehroncích z polské války! Za takový výhodný obchod to byla přijatelná cena.

Zle - nedobře však bylo s Ukrajinským legionem. Když dorazil do haličského Komarna, tedy do samé blízkosti Lvova, dostal rozkaz zastavit stát. Učinil tak s otevřenými ústy a vykulenýma očima. Vyjeveným střelcům oznámili, že do Lvova nepůjdou, protože tam už vstoupila Rudá armáda. 17. září 1939 Sovětský svaz vyhlásil, že vzhledem k událostem v Polsku nemůže zůstat neutrální. Plukovník Suško, připravený na to, že ve lvovském rozhlase přečte proklamaci o vytvoření suverénního východo-haličského státu, zastrčil připravený papír za manžetu oficírského pláště. Legionu musel nejen zavelet zastavit stát, ale také čelem vzad, pochodem vchod a ustupovat s Němci. Projevil se však jasně: odložil vojenské značení velitele, nechal si jen stejnokroj a oficiálně protestoval proti záměru rozpustit jednotky zorganizované Ukrajinci a za ukrajinské peníze. Novopečený doktor medicíny Ivan Andrijkiv si zapsal: „S těžkým srdcem začal náš ústup na západ do Krosna, které určili jako sběrné místo pro utečence a demobilizované ukrajinské vojáky z vojenských jednotek OUN, kteří se s takovou vírou a s takovým zápalem vydávali před třemi týdny na pochod na Ukrajinu.“  Z Krosna je Němci převezli do Zakopaného.

Poručík Norym - Hutovič, který přišel se svojí sotní do Ustrzykovů a musel také udělat čelem vzad, dostal jiný rozkaz. S jednotkou, která se mezitím rozrostla na dvě stě padesát střelců, zejména o ty, kteří se vraceli v nevelkých skupinách od Lvova a Drogobyče, se měl vrátit do Sanoku a „čistit Lemkovčinu od nezlikvidovaných polských jednotek a jednotlivců, kteří se tajně, tvrdě a surově probíjeli lesy do Maďarska a Rumunska“. Proto rychle rozdělili sotni na poloviny. Pro jednu vybrali za sídlo obec Volkoviji, druhou rozmístili v městečku Tisnij. S pomocí vesničanů a na rychlo zorganizované vesnické ukrajinské milice prohledával lesy, chytal polské bandity, hlavně důstojníky ukrývající se po statcích, samotách a hájovnách, a dopravoval je do tábora v Sanoku.

Jak ale naložit s více než půl druhou tisícovkou hrdlořezů a zabijáků, kteří byli najednou k ničemu, protože válka skončila a Suško si svoji deklaraci o samostatné Haliči mohl dát ne za manžetu, ale za klobouk? Ano, v daném okamžiku byli k ničemu. Z hlediska dlouhodobých nacistických záměrů se s nimi však plýtvat nesmělo. Vždy se mohli hodit. Mohli si vybrat. Jít k ukrajinské pomocné policii, do werkschutzu, do selbstschutzu. Szczygielski si vybral policii. Kdyby byl starší, měl šanci dostat se do speciální školy, do které vybírali nejlepší z nejlepších a kde hlavním předmětem bylo učit se, jak zabíjet lidi. Škola byla nedaleko tábora, kde je soustředili. Organizovalo ji vedení OUN se svolením nacistické bezpečnostní služby pod názvem Ukrajinská školní sotně. Německým velitelem byl hauptsturmführer Walter Kruger, jeho pomocníkem feldvébl Wilhelm Rosenbaum a krajinským představeným poručík Vilnyj, nikdo jiný než sám Mykola Lebed, spolupachatel atentátu na ministra Pierackého. Hitlerovci ho vzali po pádu Polska pod svá ochranná křídla a on poníženě sloužil. Posluchače zdravil na úvod nacistickým Heil Hitler a od té doby nepoznali jiný pozdrav.

Sto dvaceti účastníkům kursu přednášeli základy špionáže a kontrašpionáže, metodiku výslechů a upevňování nervového systému. Pro tento předmět měli vypracovaná i praktická cvičení. Nejednou jen co se setmělo, se Kruger, Rosenbaum, Lebed a určený posluchač vydali do Zakopaného na lov. Oběťmi byli místní Židé. Vnikali do jejich domů, pod jakoukoliv záminkou je vyvlekli ven, dotáhli je do školy, obvinili z nejhorších zločinů a předváděli na nich jak posilování nervového systému, tak metodiku výslechu. Jednoho pozdního listopadového večera dovlekli silně se bránícího mládence. Posilněni pálenkou si dali na výslechu zvlášť záležet. Nejdřív mládence zbili do krve. Potom mu posypali rány solí a přiložili na ně rozpálené železo. Lebed, který aktivně pomáhal, přitom tvrdil, že povinností každého příslušníka OUN je dokázat Němcům, že ukrajinské nervy nejsou slabší než německé a jejich srdce jsou z ocele. Polomrtvou oběť vyhodili na mráz, přivázali ke sloupu a polévali studenou vodou.

Szczygielski k nim však nepatřil. Táhlo mu teprve na devatenáct a do této školy potřebovali zkušenější. 25. listopadu ho odveleli jako příslušníka Ukrajinské pomocné policie na stanici v Komaňczi u Sanoku. Poručík Jevgen Norym - Hutovič splnil v těchto dnech rozkaz a „dočistil Lemkovčinu od nezlikvidovaných polských banditů“. Jeho sotni vystřídala jednotka wehrmachtu. Po krátkém odpočinku v Sanoku odpochodovali do Krynice a tam je na začátku prosince odzbrojili a demobilizovali.

Říká se, že obyčejní lidé mají jen málo času dívat se do zrcadla. Důležité však je, aby ten, kdo hledí do zrcadla, se nemusel sám před sebou stydět. Ani Andrijkiv, ani Norym - Hutovič, ani Szczygielski, ani celý Ukrajinský legion se nemohli této výsadě těšit. Spolehlivě se řítili do propasti.

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z první části, z kapitoly 11, ze stran 149 – 166.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/OUN-na-zacatku-II-svetove-valky-170501.htm

Bandera na svobodě z polského vězení

Přepadení Polska vysvobodilo také Stepana Banderu z vězení. Z pěti a čtvrt roku strávil většinu v samovazbě, držel tři hladovky devět, třináct a šestnáct dní, prošel věznicemi Svátý Kříž u Kielců, Wronkách u Poznaně a v Brestu nad Bugem. Hned první den války bombardovala Brest luftwaffe. 13. prosince, kdy hrozilo, že město obsadí německé kolony, daly úřady rozkaz k evakuaci. Vězni využili zmatků a utekli.

S jednou ze skupin prchal S. Bandera na jihozápad. Choval se promyšleně. Vyhýbal se hlavním silnicím, dával přednost noci přede dnem, dbal, aby nepotkal polské nebo německé jednotky. Takto přešel Volyň a zastavil se až v Sokale. Tam navázal spojení s podzemní sítí organizace. Ve Lvově se objevil krátce poté, co do něho vstoupila sovětská vojska.

Na pohled bylo hnutí v pořádku. Opravdu ale jen na pohled, protože uvnitř to vřelo. Bouřka visela v povětří. Zahřmělo a zablýsklo se, když se ve městě zjevil zlý duch Stěpan Bandera. Seznámil se rychle se situací. Vyslechl názory. Bandera a společně s ním dalších dvacet vedoucích činitelů Organizace ukrajinských nacionalistů ( OUN ) se sešli v Piešťanech. Zbylých deset přicestovalo později. Mezi nimi i ti z Podkarpatské Rusi, již okupované M. Horthym. Vedení vyčítali především pochybné privilegium dřívějšího data narození, kavárenské politikaření a Melnikovi povýšenost, sobectví, nestálost, nerozhodnost, bezcharakternost a slabé řídicí schopnosti. Jeho představiteli Suškovi upřeli vojenské kvality. Především se však tajně dohodli neuznat nic, co se stalo po Konovalcově smrti. To znamená celou komedii s politickým testamentem. Tím pochybným dokumentem, v němž zavražděný vůdce navrhl triumvirátu vedoucích představitelů organizace, Baranowskému, Senykovi a Ščiborskému, za svého nástupce Melnika, což také potvrdil II. kongres OUN, na rychlo svolaný do Itálie na 27. srpna 1939.

Mladí - které 15. dubna 1939 časopis Národ na pochodu poprvé označil jako banderovce - závěry kongresu odmítli a volbu Melnika prohlásili za protiprávní a neaktuální. Jejich výhrady ohlašovaly hlubokou zranitelnost stávající struktury. Po celou dobu byl se skupinou v Piešťanech také zlý duch organizace, všudy přítomný von Jaryj, agent abwehru. Rozhodnutí měl Melnikovi oznámit sám Stěpan Bandera.

Jenže vůdce nejen pokojně hleděl. Klidně přednesl i několik verzí svých postojů.

Pokud šlo o odstranění triumvirátu jakožto falšovatelů Konovalcova testamentu a polských agentů, čestným slovem důstojníka se zaručil za jejich nevinu. Požadavek militarizovat organizaci označil za bezpředmětnou a nepotřebnou. Vyvolat partyzánskou válku na sovětské Ukrajině považoval za nebezpečné pro tamější obyvatelstvo. Návrh zformovat Ukrajinský legion a vyslat ho do Finska proti Sovětům odmítl: síly bylo nutné shromažďovat, ne rozptylovat. A pokud jde o spolupráci s Němci, potvrdil, že je považuje za jediné opravdové spojence a nepodnikne nic, co by této alianci uškodilo. Melnik nemínil ustoupit ani v jediné otázce. Rozhovory skončily naprostým neúspěchem. Nevěstily nic dobrého.

Stěpan Bandera na 9. února 1940 svolal do Krakova konferenci zemských funkcionářů organizace. Názorně předvedl, jak chorobně lpí na svých vizích. V rozvášněné, antimelnikovské atmosféře vytvořil revoluční frakci s patnáctičlenným vedením v čele. Její základnu mělo tvořit okolo šesti tisíc členů. Ještě tentýž večer na tajném zasedání nového vedení ukázal, co všechno se dá stihnout za dvacet čtyři hodin. Jmenoval revoluční tribunál, kapucínský soud s neomezenými kompetencemi, proti jehož výrokům nebylo odvolání. Tribunál ještě na tomtéž zasedání odsoudil na smrt triumvirát - Senyka, Ščiborského a Baranowského, stejně jako všechny čelné funkcionáře organizace, kteří se nepřidali k S. Banderovi. Rozsudky měla vykonat bezpečnostní služba, které velel Mykola Lebed. První rozsudky, vraždy, měly být za nedlouho vykonané.

Tehdy Melnik zjistil, že rozkolníci řádně rozkývali jeho trůn. Pokud se ještě nedávno tvářil, že nevěří tomu, co slyší, nyní ho zasáhli na citlivém místě. Důstojně, ale s gestem osobně uraženého muže, hluboce přesvědčeného, že si podobné zacházení opravdu nezaslouží, obrátil se otevřeným dopisem na aktiv.  Ukrajinská organizace nacionalistů se ocitla v bezvýchodné situaci. Dovedl ji do ní Riko Jaryj a jeho loutky Stěpan Bandera a Stečko.

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z první části, ze stran 166 – 170.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL,  https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Bandera-na-svobode-170502.htm

Banderovská OUN

Z provokací, křivých přísah, bratrovražd a zlodějství se stal systém a metody činnosti organizace pod vedením Jaryho a Bandery. Ukrajinská společnost se odvrací od Organizace ukrajinských nacionalistů ( OUN ).

Všechny pokusy zachovat jednotu byly marné. Nepochodil ani abwehr. A tak od této chvíle existovala melnikovská OUN a banderovská OUN. Spory se promítly do celé činnosti na smrt znepřátelených frakcí. Obě si zřídily výzvědné služby a nasadily si je navzájem do organizací. Tito velmistři intrik se neštítili ničeho. Vyráběli dezinformace, vyráběli falešné dokumenty, sbírali na sebe zprávy, šířili pomluvy, polopravdy, podvrhy, obviňovali se z korupce, pracovali nejšpinavějšími metodami, obnažujíce registry protivníkových hříchů, opovrhujíce jedni druhými, předstihujíce se v domýšlivosti a vychvalování sama sebe.

Rozštěpení se projevilo nejostřeji v období příprav německého útoku proti Sovětskému svazu. Banderovci v tajné instrukci z května 1941 instruovali:

Na území osvobozeném od Sovětů OUN vytvoří administrativně - politický aparát, jehož funkcionáři budou vykonávat všechny povinnosti podle příkazů organizace nacionalistů pod Banderovým vedením. V paralelní instrukci melnikovci nařizovali:

V případě války Německa se Sovětským svazem v oblastech osvobozených od Rudé armády ihned proklamovat obrodu ukrajinského státu v čele s vůdcem Andrejem Melnikem.

Abwehr se naposledy pokusil smířit beznadějně nejednotné rozvášněné rivaly na jaře roku 1941 v okupované Praze. Opět za účasti Jaryho. Neúspěšně. Stěpan Bandera se vrátil bohatší o naději a se sebevědomým poznatkem: je už natolik silný, aby vyhlásil, že vůči melnikovcům projevil dostatek dobré vůle, nyní však už nastal čas rozhodných činů. Ihned svolal do Krakova valné shromáždění. Šedesát delegátů zrušilo usnesení římského kongresu z roku 1939, vůdcem zvolilo S. Banderu, postavilo mimo organizaci členy, kteří se nepodřídili přijatým usnesením, zakázalo všem organizacím nacionalistů, tedy i melnikovcům, používat název OUN, schválilo nový statut, vytyčilo úkol vytvořit buržoazní ukrajinský stát rozprostírající se od Nowého Targu, Lublinu a Bialystoku k Volze a Kavkazu, jakousi kopii fašistických diktatur, podle hesel Ukrajina pouze Ukrajincům, Rovnost práv pouze pro Ukrajince a Kdo není Ukrajinec, ten nemá právo na existenci v novém státě. Valné shromáždění poukázalo na nevyhnutelnost urychlené výchovy, školení a přípravy nových kádrů nejrůznějšího zaměření. Rozhodlo vytvořit vlastní ozbrojené síly, legální i tajné. Vedle mnohých dalších usnesení přijalo také rozhodnutí o stranickém pozdravu podle nacistického vzoru: vzpažená pravice doprovázená slovy Sláva Ukrajině.

Rozumí se, že Melnik banderovskou akci odmítl. Jenže už mu povolily nervy. To, co vyhlásil, byla hysterie, i když pravdivá: „Klika zločineckých hlupáků vede OUN do katastrofy. Demoralizovaly ji peníze, rekvizice a zlodějny, masový příliv kriminálních živlů, zločinu proti vlastním bratrům. Jsme svědky morálního rozkladu, masového růstu donašečů, provokatérů a bratrovrahů.“

Abwehr vzal rozpad na vědomí. Ne že by s ním nekalkuloval. Taková varianta by přece byla v přímém rozporu s jeho osvědčenou zásadou - rozeštvi jedny proti druhým a využívej toho. Nečekal ho však tak brzo, v nejnevhodnější dobu: při přípravách na přepadení Sovětského svazu. Téměř od večera do rána se ocitl před problémy, které nesnesly odklad. Jak spor řešit, koho vybrat, jakou komu přidělit roli. Nakonec dostali přednost militantní banderovci. V jejich prospěch hovořily větší diverzní a teroristické zkušenosti, odvážnější aktivita a bojovnost, znalosti konspirativní a výzvědné činnosti, větší popularita a stále rostoucí Banderova autorita. Pověst opravdu roste tím, jak se šíří. Fama scescit eundo. Počítali s jejich bojovým nasazením především na sovětském území. To však vůbec nemělo znamenat, že Melnika odepsali. Tradičně dvoj-jaká hra abwehru vždy a chytře počítala s variantami. Melnikovce znali jako loajálnější a spolehlivější partnery, než jakými byli extrémnější banderovci. Počítali s nimi proto především v administrativě, v policejních a strážních službách. Kromě toho o melnikovce projevovala trvalý zájem SS, která konkurovala abwehru.

Během příprav na přepadení Sovětského svazu si banderovci stanovili úkoly: vytvořit vojenskou jednotku; zformovat pochodové skupiny, které budou organizovat úřady, policii a armádu na obsazeném sovětském území; vyvolat povstání v sovětském týlu, uchopit moc, vytvořit vládu a Němce postavit před tuto holou skutečnost. Takový plán, při nejmenším jeho poslední část, však nebylo možné uskutečnit bez jednání, nebo alespoň rozhovorů s nacistickým vedením. Ale oficiální kruhy říše byly nadále krajně obezřetné a vztahy stále nenavazovaly. Držely si banderovce od těla a spoluprací pověřovaly výhradně zvláštní služby a wehrmacht, které toho také náležitě využívaly. Také tentokrát na žádost banderovského vedení setkat se s představiteli oficiálního nacistického vedení reagovaly účelově. Pustili je pouze do úrovně šéfa krakovského gestapa.

Přímá politická jednání nebyla pro Stěpana Banderu jenom prestižní otázkou. Musel počítat s protivníky, kteří mohli ze situace vyvozovat, že se neumí u Němců prosadit, nezískal si jejich důvěru a patřičnou vážnost. Proto v tomto směru vyvinul veškeré úsilí. Na zmatenou směs jeho naléhavých signálů odpovědělo gestapo pouze tím, že se rozhovorů mohl účastnit sám S. Bandera. A navíc si nejdříve vyslechli názory jeho nejbližších spolupracovníků, kteří jako závdavek zredigovali a odeslali A. Hitlerovi podlézavý oslavný telegram. To byl první signál, že se ve vztazích něco pohnulo. Bylo to však jenom zdání. Úroveň spolupráce se nezměnila, i když došlo k úplné shodě stanovisek a stalo se něco neslýchaného. Němci vyplatili Stěpanu Banderovi na podporu jeho činnosti závratnou sumu dva a půl milionu marek. Tolik, kolik dostával předtím jeho rival Melnik na celý rok. Favorizovaní banderovci se pustili naplno do příprav. Abwehr přijal do zvláštních kursů jejich kádry vybrané jako velitele oddílů, kteří měli být vyslaní na Ukrajinu a po jejím obsazení hned uchopit moc, dříve, než to udělají melnikovci. Němci však měli větší zájem o výcvik vyzvědačů a diverzantů, kteří mohli v případě potřeby stejně dobře velet bojovým oddílům. Abwehrstelle 202, kterému svěřili přípravu těchto kádrů, je cvičil ve čtyřech výcvikových táborech u slovenských hranic. V Krynici, Dukle, Barwinku a Kamenici. Uprchlíky z Podkarpatské Rusi školili ve zvláštním středisku v Brandenburgu, odkud je vysílali do sovětského týlu.

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z první části, ze stran 170 – 172.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Banderovska-OUN-170503.htm

Banderovci žoldáky Němců

Pro přípravu ozbrojeného povstání v sovětském týlu byl vytvořen zvláštní štáb v čele s Banderou a Lebeděm. Jistě, celá záležitost byla absurdní, protože vycházela z přesvědčení, že Rudá armáda je v rozkladu a banderovcům se podařilo proniknout do jejich řad. Holá skutečnost, že nic podobného není pravda, potvrzená spolehlivými důvěrníky, přinutila S. Banderu vzdát se plánu, i když ho navenek dál připravoval. Šlo mu o efekt, šok, světový ohlas, který by na něho upozornil a demonstroval jeho schopnosti.

Současně začal formovat pěší skupiny. Měly potvrdit - jak prohlásil - nadání a schopnost nacionalistů řídit stát. Od března do konce dubna se vedoucí těchto skupin školili ve střediscích, zřízených taktéž u slovenských hranic, pro tři hlavní formace: severní, střední a jižní. Každá měla velitele, štáb a všechny dohromady asi čtyři tisíce příslušníků. Jejich úkolem bylo pohybovat se v patách wehrmachtu po vytýčených trasách: severní přes Žitomir na Charkov, střední přes Vinnici do Kyjeva, jižní přes Oděsu do Dněpropetrovska. Členové skupin měli předem určené funkce a označená území působnosti. Ve vztahu k Němcům se měli chovat ve shodě se stanovenými pravidly a zásadami, které vyhlásil Stěpan Bandera v Politických směrnicích. Mimo jiné se v nich pravilo: „Naše úloha spočívá v iniciativě, kterou je třeba vydobýt si základní postavení - partnerství s účastníky války a spolutvůrci nového řádu; proto státy, které povedou válku proti Moskvě, budeme považovat za přirozené spojence. Vytvoříme reálný základ toho, abychom se stali jejich partnery, a na základě těchto reálných faktů budeme normalizovat vztahy Ukrajiny s těmito spojeneckými zeměmi.“

Tyto představy byly živené A. Hitlerem stále ještě nevyřčenou představou o uspořádání Ukrajiny po její okupaci. Bandera tento fakt v kruhu svých nejbližších, kteří už začínali propadat rozčarování a deziluzím nad stanoviskem Němců, vysvětloval jako nacistickou taktiku nedráždit Rusy. Podobně nadějně tlumočil i Rosenbergovy a Canarisovy názory, které se k němu dostávaly jako by důvěrně nejrůznějšími kanály. Zprávu vyprovokovat na Ukrajině hned po německém útoku demonstrace a rozbít týl Rudé armády si vyložil dost po svém: vytvořit vládní orgány na pomoc Němcům. S tímto záměrem začal připravovat návrhy vládních prohlášení, zpracovávat správní akty a další dokumenty zásadní povahy. O jejich charakteru je možné udělat si představu z kanibalských formulací provolání nazvaného Boj a činnost OUN za války. „Naše vláda musí být úděsná. Kodexem je vlastní nacionalistické svědomí. OUN potírá Židy jako podporovatele bolševického režimu. Jednoznačně vyhlašuje za hlavního nepřítele Moskvu. Z každého našeho činu, z každého našeho kroku musí vyvěrat nesmiřitelnost s cizincem Polákem, Rusem, Židem a zrádci ve vlastních řadách. Způsobem naší vlády musí být politicko - vojenská diktatura OUN.“

Další úsilí banderovců se soustřeďovalo na zformování vlastních vojenských oddílů v rámci wehrmachtu. Argumentovali precedentem: Ukrajinský legion Romana Sušky ve válce proti Polsku. Abwehr jim vyšel vstříc. Pravda, opět se nevyjádřil jasně o samostatnosti Ukrajiny. V dubnu roku 1941 se začal v Krakově formovat prapor pod kódovým označením Nachtigall. Ukrajinským velitelem se stal blízký Banderův přítel, setník Roman Szuchewicz. Další velitelská místa obsadili Němci: poručík Herzner funkci německého velitele, Oberländer politického vedoucího. Nejdůležitějším kritériem přijetí kandidáta byla účast v bojových akcích proti Polsku a Sovětskému svazu po září roku 1939, stejně jako proti Maďarsku při obraně Podkarpatské Rusi. Nachtigallovci měli uniformy wehrmachtu. Úspěch se založením Nachtigallu podnítil banderovce, aby navrhli vytvoření ještě jednoho praporu. Z jejich iniciativy začal v rekordním čase vznikat ještě jeden prapor: Rolland. Abwehr však prosadil, že na něj nedostali banderovci monopol. Tvořili sice jádro, ale museli kooptovat petljurovce, hajtmanovce a dokonce melnikovce. Tak dosáhli Němci po vojenské linii mezi nenáviděnými frakcemi kompromis, který se jim nepodařilo dosáhnout na politicko - organizačním poli. Byl-li Nachtigall, dá-li se říct, banderovský, Rolland byl zase v podstatě petljurovsko - melnikovský, s příměsí hajtmanovců a banderovců. Oba tábory vytvořily ukrajinský pluk, nazývaný též legion. Byl součástí pozdější zvláštní divize abwehru Brandenburg 800, tohoto elitního podvratného útvaru složeného z teroristů a vlastizrádných živlů. Každý z praporů měl vytýčenou trasu postupu. Nachtigall směrem na Lvov. Rolland přes Jasy na Kyjev.

Podstatou tohoto německého rozhodnutí byl rafinovaný úskok. Každá z frakcí byla uspokojena, protože cíle pochodu vyvolávaly množství dohadů, představ, iluzí i nadějí. Banderovci, považující Lvov za hlavní město Haliče a svoji baštu, která měla být dobyta dříve než Kyjev, viděli v německém záměru velkorysé gesto, které jim dávalo přednostně možnost vytvořit orgány budoucího samostatného státu. Melnikovci, pro které nesrovnatelně významnější než Lvov byl Kyjev, doufali, že se jim s Hitlerovým vědomím nabízí možnost vyhlásit ukrajinský stát přímo v jeho budoucím hlavním městě. Všichni - banderovci, melnikovci, petljurovci i hajtmanovci - však tvrdili, že se Němci bez jejich pomoci v dobyté Ukrajině neobejdou. A to jak ve sféře administrativní, tak ani vojensko - politické. Kdo tuto skutečnost nechápe, ztratil smysl pro dějiny východu, tvrdili. Byli přesvědčeni, že ukrajinská armáda musí, dříve, či později, vzniknout, i když z počátku jen v podobě pořádkových sil. S tímto cílem cvičili banderovci budoucí armádu už v Krakově. Část zařadili do legionu, část čekala na další úkoly. Navíc považovali Nachtigall za kádrovou jednotku budoucí armády, která vznikla nejen díky Němcům, ale i díky jejich iniciativě. Proto vyhlásili velkou sbírku na osvobození vlasti. A nacionalisté dávali, co měli.

V této situaci Bandera opět netrpělivě naléhal na vážná politická jednání s německým vedením. Žádal oboustranné pozorné nakládání. Přispělo by ke vzájemné důvěře. Tvrdohlavě tvrdil, že Němci nikdy Rusko bez ukrajinské pomoci neporazí. Proto musejí Ukrajinci získat mnohem více než jen nějaký protektorát podobný česko-moravskému, se kterým byl ochoten se uspokojit Melnik. Měl na mysli státní uspořádání po příkladu Paveličova Chorvatska a pevný svazek Kyjeva s Berlínem, snad v podobě ekonomicko - vojenské unie.

Němci však nadále jednali bez unáhlených reakcí. Nezvali. Nejednali. Styky i nadále omezovali na speciální služby a nadále je ponechávali v nižších úrovních. Jako by chtěli vyzkoušet míru Banderova odhodlání a věrnosti.

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z první části, ze stran 173 – 175.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Banderovci-zoldaky-Nemcu-170504.htm

Banderova chvíle nadešla

Skutečné představy německého nejvyššího vedení byly pro nacionalisty nadále předmětem dohadů, nadějí, iluzí a spekulací. Jak byly naivní, to odhalilo až vítězství spojenců. Diktátor I. Antonescu po válce potvrdil, že A. Hitler mu v rozhovoru za pomoc ve válce se Sovětským svazem přislíbil nejen Besarábii a jižní Bukovinu, ale i možnost okupovat a řídit další území až k Dněpru. Šéf horthyovské výzvědné služby Ujházy dosvědčil, že Maďarsko mělo v souladu s dohodami z listopadu 1940 obdržet za účast ve válce proti Sovětskému svazu haličské knížectví a podhůří Karpat až k Dněstru. Rozhovor s I. Antonescem se odehrál v květnu 1941, tedy v době, kdy už na plno běžely přípravy na ozbrojené povstání na Ukrajině, výcvik příslušníků Nachtigallu a Stěpan Bandera sbíral na rychlé osvobození vlasti carské rubly, snubní prsteny, zubní zlato i dolary. Adolf Hitler ani v nejmenším nezamýšlel splnit představy nacionalistů o samostatné Ukrajině. V nejlepším případě v nich viděl želízko, které by se kulo jen v případě nejnutnější potřeby. O pravých úmyslech Vůdce neměli nacionalisté ani potuchy.

22. června 1941 přepadly německé armády věrolomně Sovětský svaz. Banderova chvíle nadešla. Rázně se chopil příležitosti. Ještě tentýž den založil v Krakově Ukrajinský národní výbor. V ten samý večer svolal kongres národního sjednocení. Sto třináct delegátů různých nacionalistických složek mělo několik úkolů. Potvrdit právě vytvořenou instituci. Do čela zvolit - aby byla vytvořená širší společenská základna - generála Petrivu z protektorátního Brna. Přijmout manifest o vzniku jednotného ukrajinského státu. A oznámit vytvoření jeho vlády. Dokument odeslali Hansi Frankovi. Gubernátora dokument značně rozladil. Odpověděl ráznými kroky. Národní výbor neuznal. Jeho činnost zakázal. Vedení výboru uvrhl do krakovské temnice. A S. Banderovi přikázal domácí vězení.

Dalo by se říci, že Stěpan Bandera po tomto surovém zákroku vystřízliví, změní bojový pokřik, využije čas, kdy si bude lízat rány, aby zhodnotil skutečnou německou pozici. Nic takového se nestalo. Naopak, dal se slyšet, že šlo o zákrok místních orgánů limitovaných neznalostí širších vazeb. Jeho velký den prý ještě nadejde. Tehdy, až Nachtigall vkročí do Lvova. Tento okamžik se rychle blížil. Němci pronikali na východ. S nimi Nachtigall v šedých uniformách, se žlutomodrými nášivkami na rukávech a znakem trojzubce na výložkách. V jeho řadách polní kurát Kryňuk. Spolu s nimi pěší skupiny. Frontové jednotky jim vycházely vstříc. Vezly je na autech, nebo jim takovou možnost nabízely. Tihle důstojníci wehrmachtu netušili, co se událo za jejich zády v Krakově. A už vůbec neznali Hitlerovy úmysly o budoucnosti Ukrajiny. Pro ně byl Nachtigall spojenec. Podle toho se k němu chovali. Tím víc, že na vlastní oči viděli, jak si slavíci vedli. Kde se jim podařilo chopit se moci, chovali se jako smyslů zbavení. Vraždili sovětské představitele nejednou s celými rodinami. Pořádali hony na komunisty, komsomolce, Poláky, Židy. Doráželi raněné nebo zbloudilé rudoarmějce. Piloty luftwaffe naváděli smluvenými signály na cíle podle rozkazu, který dostali v den útoku: „Na ukrajinské území vstoupila německá armáda, náš spojenec. Je třeba ji za něj považovat a pomáhat jí všemi možnými způsoby.“

Krvavé pogromy neměly nic společného se zamýšleným ozbrojeným povstáním. V přípravné fázi před útokem si banderovci proti Rudé armádě netroufali vystoupit. A po útoku se válka přenesla na východ tak rychle, že nestačili demonstrovat svoji bojovou udatnost, která měla být důležitým argumentem, kdy se měli prezentovat jako rovnoprávní bojoví partneři. A už vůbec nebyli schopni organizovat civilní správu.

Týden po útoku se Němci probili na okraj Lvova. Triumfální vstup určili na 30. června. Vojska však čekala mamě. Dopravní kolony Brandenburgu 800 před ně přesouvaly jiné aktéry připravované pompy: nachtigallovce. Wehrmacht s údivem uvolňoval cestu ukrajinským nacionalistům, kteří s bojovně vykasanými rukávy a zbraněmi připravenými ke střelbě v čele s velitelem R. Szuchewiczem vtrhli ve tři ráno do ulic starého města. V patách jim šly skupiny pěšáků. S ní část banderovského vedení.

Jen co se den probudil z horké nešťastné noci, vylepovali na nárožích výzvu:

„Národe ukrajinský! Dosud jsme působili v podzemí, nyní vycházíme na povrch. Zahajujeme ozbrojený boj. Vedení OUN vyhlašuje na celém ukrajinském území vytvoření samostatného církevního pravoslavného ukrajinského státu. Tuto samostatnost je ale nutné vydobýt si v boji. Z rozkazu Stěpana Bandery a vedení OUN šly do boje první kolony bojovníků - vojáků ukrajinské národní revoluce, její předvoj. Již bojují s nepřítelem. Vstup i ty do řad ukrajinské revoluční armády, do řad OUN! Protože jen OUN tě povede po správné cestě. Národe, slyš! Moskva, Polsko, Maďarsko, židovstvo jsou tvoji nepřátelé. Znič je! Slyš! Tvým vůdcem je vedení Organizace ukrajinských nacionalistů - OUN. Tvým vůdcem je Stěpan Bandera. Tvým cílem je cesta ukrajinské národní revoluce. Sláva Ukrajině! Sláva hrdinům! Sláva vůdci Štěpánu Banderovi!“

Současně rozdávali letáky, zjevnou vyzvu k pogromům a vraždám: „Poláky, Židy a komunisty nič bez lítosti! Neměj slitování s nepřáteli ukrajinské národní revoluce!“ To, co se odehrálo v příštích hodinách, dnech a v prvním týdnu dusného června v královském městě Lvově, se přirovnává k bartolomějské noci. Město sténalo v agónii, krvácelo v bolestech, třáslo se v hrůze neronských scén a herodesovském vraždění neviňátek. Vyčleněné roje, nejkrutější zabijáci, se jako smyslů zbavení vrhali do domů, jako posedlí amokem vyráželi dveře bytů a jako šílení a zpocení a udýchaní vyvlékali své oběti za vlasy a nejednou je ubíjeli přímo na místě. Kdo jim padl do rukou, přišel o život. Zajaté politruky Rudé armády stříleli. Komunisty a pěšáky věšeli. Nebyla ulice, na které by se neválely v krvi zohavené mrtvoly. Na hlavní třídě nebylo pouliční lampy, na které by nevisela těla oběšenců. Tramvaje byly narvané vyděšenými lidmi, které vezli na popravu. Sužované město, vydané na milost a nemilost pudům a zvůli zvrhlíků se zmítalo ve strašlivé křeči. Jen ve štábu na Lackého ulici bylo povražděno na pět set Židů. Na Střeleckém náměstí postříleli během dne třicet rukojmí. Z balkónu opery oběsili dvanáct mučedníků. Dvojici mládenců jen tak, z recese, natřeli černým krémem na boty, přivázali k ruční pumpě, přikázali jim čerpat vodu. Toho, který odpadl jako první, utloukli. Zdivočelí vrazi, zpití třeskotem salv, výkřiky umírajících, hypnotizovaní krvavými orgiemi, jako by se pominuli rozumem: místnímu fotografovi nosili vyvolávat filmy, kde pózovali nad mrtvolami zastřelených, oběšených a umučených.

„Nic podobného dějiny nespatřily a nepoznaly od časů Čingischánových. Svět se obrátil nohama vzhůru. Kolo dějin lidstva se vrátilo na začátek."

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 175 – 178.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Banderova-chvile-nadesla-170506.htm